Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 22/03Nález ÚS ze dne 06.04.2004Označení účastníka řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkpoučení
řízení/zastavení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 51/33 SbNU 31
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.22.03
Datum vyhlášení20.04.2004
Datum podání13.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 104, § 79 odst.1, § 5, § 43 odst.2, § 43 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004

N 51/33 SbNU 31

Označení účastníka řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu)* ze dne 6. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. Š. S. proti usnesení Nejvyššího soudu z 22. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 366/2002, jímž bylo zamítnuto dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze 14. 8. 2001 sp. zn. 17 Co 480/2001, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 z 10. 5. 2001 sp. zn. 26 C 29/2001 o zastavení řízení o náhradu mzdy z důvodu nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2002 č. j. 21 Cdo 366/2002-44, Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2001 č. j. 17 Co 480/2001-31 a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 5. 2001 č. j. 26 C 29/2001-17 se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností ze dne 10. 1. 2003 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002 č. j. 21 Cdo 366/2002-44, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2001 č. j. 17 Co 480/2001-44 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 5. 2001 č. j. 26 C 29/2001-17. Ústavní stížnost směřovala proti všem výše uvedeným rozhodnutím.

Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém usnesení ze dne 10. 5. 2001 č. j. 26 C 29/2001-17 zastavil podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") řízení o náhradu mzdy z důvodu nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení, v čemž shledal nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 8. 2001 č. j. 17 Co 480/2001-31 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že "při podání žaloby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 8. 3. 2000 (správně 2001), ani po něm, nebyla splněna základní podmínka řízení, totiž podmínka, že účastníci, tedy žalobce i žalovaný, musí mít způsobilost být účastníkem řízení". Nezpůsobilost žalovaného být účastníkem řízení vyvozoval z toho, že od 1. 1. 2001 ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, jednoznačně stanovilo, že jednotlivé orgány, kam spadal i žalovaný (Nejvyšší kontrolní úřad), jsou organizačními složkami České republiky, které nemají vlastní právní subjektivitu. Žalobce dle názoru odvolacího soudu žalovaného označil nesprávně (žalovaný byl označen pouze jako "Nejvyšší kontrolní úřad", ačkoli správné označení mělo být "Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad"). Žalovaný tedy neměl způsobilost být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že se jedná o neodstranitelnou podmínku řízení, nebyl možný postup podle § 43 o. s. ř., a soud nevyzval žalobce k odstranění vady podání. Ohledně námitky žalobce, že soud prvního stupně porušil svoji poučovací povinnost, odvolací soud konstatoval, že poučení o tom, jaký subjekt má podle zákona způsobilost být účastníkem řízení a který subjekt má být správně označen jako žalovaný, je poučením hmotněprávní povahy, které přesahuje meze procesní poučovací povinnosti soudů stanovené v § 5 a 43 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, jež bylo usnesením ze dne 22. 10. 2002 č. j. 21 Cdo 366/2002-44 zamítnuto. Dovolací soud se v odůvodnění svého usnesení ztotožnil se závěry odvolacího soudu a argumentačně dále rozebral závěry odvolacího soudu. Žalobu nebylo možné projednat, protože žalovaný tak, jak byl označen, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit, takže soud prvního stupně neměl důvod postupovat podle ustanovení § 43 o. s. ř. Projev vůle žalobce, který označil žalovaného jako "Nejvyšší kontrolní úřad", nelze považovat za vadný procesní úkon, i když žalobce vycházel z nesprávného právního názoru, že Nejvyšší kontrolní úřad je subjekt, který je povinen nárok žalobce uspokojit. Ačkoli soudy věděly o nesprávném označení žalovaného, neměly povinnost žalobce poučit, neboť by nešlo o poučení o procesních právech a povinnostech, ale o poučení o hmotném právu, jež je v občanském soudním řízení nepřípustné (o tom, kdo jako zaměstnavatel žalobce je povinen uspokojit nárok, jehož se domáhá žalobou).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, kterou podal proti usnesením všech soudů, které se jeho žalobou v průběhu řízení zabývaly, namítal především porušení základních lidských práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Má za to, že soudy nesplnily svou povinnost podle § 5 o. s. ř. poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech, konkrétně o povinnosti podle § 43 o. s. ř. odstranit vady návrhu na zahájení řízení. Mezi náležitosti patří obecné náležitosti uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř., které jsou blíže vymezeny v ustanovení § 79 o. s. ř. Mezi zvláštní náležitosti se mj. řadí i označení účastníků řízení takovým způsobem, aby je bylo možno identifikovat jako účastníky řízení a aby nemohlo dojít k záměně s jinými subjekty. Dle názoru stěžovatele opomenutí označit žalovaného bez uvedení státu (České republiky) spadá pod pojem neúplného označení žalovaného jakožto účastníka řízení. Nelze se ztotožnit s názorem obecných soudů, že v daném případě šlo o překročení poučovací povinnosti soudů. Nemělo se jednat o poučení o tom, který konkrétní subjekt měl být v žalobě označen správně jako žalovaný, ale o obecné poučení, jak, resp. kterými údaji má být žalovaný označen jakožto účastník řízení. Při posuzování náležitostí návrhů by soudy neměly postupovat přísně formalisticky, nýbrž z hlediska materiálního (každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen). Smyslem ustanovení § 43 o. s. ř. je právě odstranění vad podání, která často podávají osoby bez právní kvalifikace, jak tomu bylo i tomto případě. Obvodní soud pro Prahu 7 tím, že neumožnil stěžovateli odstranit vady podání, se dopustil závažného procesního pochybení, které pak ve spojení se shodnými závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu vedly k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku k odepření spravedlnosti. Stěžovatel v této souvislosti poukázal i na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu ohledně poučovací povinnosti soudů, která, ačkoliv se převážně týká restitučních sporů, je z důvodu rovnosti účastníků aplikovatelná i na jiná řízení (např. ÚS 47/1994, ÚS 37/1995, ÚS 42/1995 atd.).

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejšího účastníka.

Vedlejší účastník - Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí obecných soudů netrpí žádnou vadou, která by mohla mít za následek porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Vedlejší účastník má za to, že nelze připustit, aby se poučovací povinnost soudu v procesních věcech rozšiřovala i na označení účastníka řízení, protože by tím nahrazoval vůli účastníka řízení v označení účastníka. V daném případě jde tedy o vadu neodstranitelnou, kterou nelze zhojit postupem podle § 43 o. s. ř.

Účastník řízení - Nejvyšší soud - se obdobně jako v odůvodnění usnesení o zamítnutí dovolání vyslovil k otázce rozdílu mezi "vadami žaloby v označení žalovaného" a "nedostatkem způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení". Dle názoru Nejvyššího soudu není v právní teorii ani praxi pochyb o tom, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení není vadou žaloby, ale neodstranitelnou podmínkou řízení, která předpokládá zastavení řízení na základě ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. O odstranitelnou vadu řízení by se jednalo, jestliže by žaloba byla ve vztahu k označení žalovaného neúplná (neobsahovala označení žalovaného), nesrozumitelná nebo neurčitá (nebylo by možno dovodit bez pochybností, kdo má být žalovaným). Postup podle § 43 o. s. ř. je možný pouze tehdy, jestliže žalobce žalovaného vůbec neoznačil, nebo jej sice označil, ale neurčitě nebo nesrozumitelně, takže není zřejmé, kdo má být v řízení účastníkem. Ve způsobu, jakým žalobce označil žalovaného, nemohlo být pochyb o tom, který subjekt stojí na straně žalovaného. Žalobce nese procesní odpovědnost za to, že jeho právní názor, který byl pro označení žalovaného určující, se ukázal jako nesprávný. Nejvyšší soud nesouhlasil s názorem stěžovatele v tom, že poučení o označení žalovaného není hmotněprávním poučením. Hmotněprávní poučení totiž předpokládá, že by soud musel poučit žalobce o tom, kdo je jeho zaměstnavatelem, neboť jen proti tomuto subjektu lze podat žalobu. Podstatné je, že žalobce neoznačil žalovaného vadně, ale že ho označil jako organizační složku státu, vycházeje z nesprávného právního názoru, že jeho zaměstnavatelem je Nejvyšší kontrolní úřad a nikoli Česká republika. Řízení muselo být podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno, protože žalovaný neměl způsobilost být účastníkem řízení. Zastavení řízení bez meritorního rozhodnutí nevyplývalo z toho, že by soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, ale jedinou příčinou zastavení řízení bylo to, že žalobce jako procesně odpovědný subjekt ve vymezení účastníků řízení označil - veden chybným právním názorem - za žalovaného někoho, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení, a tím soudům zabránil, aby se mohly věcí dále zabývat. Ke stěžovatelem citovaným nálezům Ústavního soudu k poučovací povinnosti soudu nelze dle názoru Nejvyššího soudu přihlížet, neboť se týkaly především restitučních sporů. Naproti tomu v pracovněprávních sporech Ústavní soud "zesílenou poučovací povinnost vůči žalobci ze strany soudu neakcentuje" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1995 sp. zn. I. ÚS 11/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 46].

Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, nejsou-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Na základě těchto východisek Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek důvodná. Ústavní soud zkoumal s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy především otázku posouzení správnosti právního názoru obecných soudů týkajícího se poučovací povinnosti soudů.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Ustanovení čl. 90 Ústavy stanoví: "Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.".

Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech stanoví, že "Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. ...".

Všechna uvedená ustanovení zakotvují právo na spravedlivý proces. Meritorně se žaloba týkala náhrady mzdy z pracovního poměru. Obecné soudy se však podanou žalobou nezabývaly a žalobu zamítly pro procesní vady, a sice pro nedostatek podmínek řízení, které spočívaly v nesprávném označení účastníka, jenž byl, jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu, označen názvem úřadu, tedy konkrétně "Nejvyšší kontrolní úřad", ačkoli měl být správně podle zákona č. 219/2000 Sb. označen jako "Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad".

Zákon č. 219/2000 Sb., který mj. nově upravoval vystupování státu v právních vztazích, jakož i postavení organizačních složek státu, nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2001. V daném případě byla žaloba podána soudu prvního stupně dne 8. 3. 2001, tj. něco málo přes dva měsíce ode dne nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. Žalobce nebyl v řízení před soudem prvního stupně právně zastoupen. I když se žalovaný vyjádřil k otázce své způsobilosti, resp. nezpůsobilosti být účastníkem řízení (viz vyjádření k žalobě ze dne 27. 4. 2001 ve spisu sp. zn. 26 C 29/2001), žalobci nebyla dána možnost se s tímto vyjádřením seznámit a reagovat na ně, protože soud prvního stupně rozhodl ještě před prvním jednáním ve věci usnesením o zastavení řízení ze dne 10. 5. 2001. V tomto případě byly tedy dány určité specifické okolnosti (krátká doba od nabytí účinnosti zákona, žalobce nebyl právně zastoupen), které měly být v řízení před soudem zohledněny (viz níže).

Označení účastníka řízení je náležitostí podání. Je-li podání žalobou, musí kromě obecných náležitostí uvedených v § 43 odst. 4 o. s. ř. obsahovat podle § 79 odst. 1 o. s. ř. jméno, příjmení a bydliště účastníků, a pokud je účastníkem řízení stát, pak označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát vystupuje.

Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby opravil nebo doplnil podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti, a určí lhůtu k jejich odstranění. Teprve není-li přes výzvu soudu podání řádně opraveno a doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne, a to za předpokladu, že účastník byl o těchto následcích neuposlechnutí výzvy poučen.

Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že směřuje proti státu a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř., a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud účastníka poučit podle § 43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Postup soudů, které řízení zastavily, aniž by žalobci daly příležitost vadu odstranit, se jeví jako příliš formalistický, nerespektující právo na spravedlivý proces. Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem podle § 5 a § 43 o. s. ř. poučit [viz např. sp. zn. III. ÚS 127/96; sp. zn. III. ÚS 243/96; sp. zn. IV. ÚS 234/98; sp. zn. I. ÚS 139/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 68; svazek 8, nález č. 61; svazek 11, nález č. 84; svazek 29, nález č. 3)]. Obdobné závěry se ostatně vyskytly i v judikatuře obecných soudů (např. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 Co 1010/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 29/95; rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 226/2000, uveřejněné v Soudních rozhledech 2000, 6: 168).

Ústavnísoud opakovaně zdůrazňuje, že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je individuální spravedlnost, samozřejmě v mezích zákona, včetně ustanovení procesních. V daném případě jde o náležitosti a obsah žaloby, a s tím spojené hranice poučovací povinnosti soudu o nedostatcích, případně vadách žaloby. Soud by měl dát účastníkovi předtím, než návrh odmítne, možnost, aby uvedený nedostatek odstranil (jeho neodstranění představuje totiž tak významný zásah do procesního postavení účastníků, že je může úplně vyloučit z řízení). Samozřejmě, že nelze poučovací povinnost rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). Takovým hmotněprávním poučením by v konkrétním případě bylo, jak správně poukazuje Nejvyšší soud, například poučení o tom, kdo je v daném případě zaměstnavatelem žalobce. Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně. Takové poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, třebaže vyplývá z neznalosti, je plně namístě. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 7 žádným způsobem nereagoval a nevyzval žalovaného k odstranění vad podání, znemožnil mu uplatnit řádně svá práva v soudním řízení.

Nelze tedy beze zbytku přisvědčit názoru Nejvyššíhosoudu, že výše uvedené pojetí je vlastní pouze restitučním sporům a že k němu nelze přihlížet ve věcech pracovněprávních. Je nepochybné, že restituční spory jsou specifické, neboť jejich účelem je především náprava křivd z minulosti, ale to neznamená, že i v jiných sporech nelze shledat jiné důvody, srovnatelné s těmi, které vedly Ústavní soud, ale i obecné soudy k tomu, aby bylo upuštěno od příliš formalistického přístupu. Ústavní soud za takto srovnatelnou situaci považuje stav, kdy k chybnému označení účastník řízení dojde krátce po nové právní úpravě, která zásadním způsobem změnila označení státu jako účastníka řízení. Ústavnímu pořádku České republiky více odpovídá, jak vyplývá z čl. 1 Ústavy, princip materiální spravedlnosti než princip spravedlnosti formální. Je tedy třeba, aby soudy vždy velmi citlivě zvažovaly rozsah své poučovací povinnosti tak, aby nebyla dotčena zásada rovného postavení všech účastníků řízení při současném respektování ideálu soudního rozhodování, kterým je spravedlivé rozhodnutí sporu.

S ohledem na výše uvedené okolnosti je namístě uzavřít, žesoud nepostupoval v dané věci v souladu s citovaným ustanovením o. s. ř., a tak porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, které upravuje právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, též s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem (a tedy i v souladu s o. s. ř.) poskytovaly ochranu právům.

Ústavnímusoudu proto nezbylo, než ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru