Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 22/02Usnesení ÚS ze dne 20.02.2002Délka lhůty pro podání dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Vlastnictví
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 7/25 SbNU 367
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.22.02
Datum podání11.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 14, § 16

30/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 22/02 ze dne 20. 2. 2002

U 7/25 SbNU 367

Délka lhůty pro podání dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Zemědělského družstva se sídlem v B., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 23 Co 40/2000, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1141/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a vlastnického práva, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že soudy nedostatečně posoudily skutkové okolnosti případu, vyvodily nesprávné právní závěry a nedostatečně přihlédly k provedeným důkazům.

Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a konstatovaných v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 22. 10. 1999, čj. 11 C 648/97-154, bylo stěžovateli uloženo, aby žalobci zaplatil náhradu za znehodnocení předmětných nemovitostí, uplatněnou podle ust. § 14 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., a to ve výši 184.978,85 Kč (ve věci bylo rozhodováno okresním soudem podruhé, jeho původní rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení nároku, byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení).

Krajský soud napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí co do částky 88.813,80 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 25. 1. 1996 do zaplacení potvrdil, a v částce 96.165,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z částky 94.682,25 Kč od 15. 7. 1999 do zaplacení rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl, neboť přisvědčil stěžovatelem vznesené námitce promlčení.

Rozsudek krajského soudu napadli oba účastníci řízení dovoláním. Nejvyšší soud ČR pak napadeným rozsudkem vyhověl dovolání žalobců s odůvodněním, že ve věci byla správně aplikována ust. § 14 a § 16 zák. č. 229/1991 Sb., avšak soud nesprávně vyložil nárok žalobce jako právo na peněžité plnění, včetně dopadů uplatnění peněžitých nároků u soudu z hlediska promlčení a rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta, zrušil a věc vrátil k dalšímu rozhodnutí.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl jako opožděné, neboť dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nabylo právní moci dne 3. 5. 2001, bylo podáno až 26. 6. 2001. Dovolací soud při posuzování lhůty vycházel z části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., (kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 1. 2001, kdy dovodil, že dle dosavadních právních předpisů se v těchto případech posuzuje i lhůta pro podání dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší námitky jednak proti právním závěrům odvolacího soudu, kdy zejména namítá nedostatek pasivní legitimace, neztotožňuje se způsobem určení výše náhrady za znehodnocení nemovitostí, s hodnocením otázky promlčení celého nároku, a to i ve vztahu k závěrům vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, stejně jako s povinností platit úroky z prodlení a jednak nesouhlasí se závěry dovolacího soudu ohledně opožděnosti dovolání, neboť je přesvědčen, že lhůtu pro podání dovolání je nutno posuzovat podle předpisů platných po 1. 1. 2001. Poukazuje na to, že v souvislosti s přijetím novely o.s.ř. bylo zdůrazňováno, že se sjednocují lhůty pro dovolání a ústavní stížnost s tím, že od 1. 1. 2001 platí dvouměsíční lhůta bez výjimky. Nejvyšší soud ČR až v průběhu roku 2001 začal podmínky dovolání rozlišovat a dovolání podaná po 1 měsíci hromadně odmítat. Uvedeným postupem byla stěžovateli odňata možnost přezkumu nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími obecných soudů a dospěl k závěru, že je neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti, v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, je nesouhlas se závěry tohoto soudu ohledně aplikace a výkladu přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., obsažených v části dvanácté hlavy první, bodu 17, na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, kdy se stěžovatel domáhá, aby soud přisvědčil jeho interpretaci, dle které v těchto případech lhůta k dovolání činí 2 měsíce s tím, že pojem "projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů", uvedený v citovaném přechodném ustanovení, nezahrnuje lhůtu pro podání dovolání. Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o.s.ř., již judikoval (např. usnesení sp.zn. IV.ÚS 560/01, IV.ÚS 617/01, III.ÚS 616/01), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný, nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III.ÚS 31/97). Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatele [jehož přípustnost byla opřena o ust. § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatele, aby toto své právo realizoval "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a tedy účelně využil zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva. Pouhé obecné úvahy o důvodech, které měly vést zákonodárce v novele občanského soudního řádu k stanovení dvouměsíční lhůty pro podání dovolání a předpoklady ohledně počátku její aplikace, nemohou zpochybnit výklad příslušných ustanovení daného textu zákona učiněný Nejvyšším soudem ČR.

Ústavní soud se pak dále nemohl zabývat ani argumentací, týkající se napadeného rozsudku krajského soudu, neboť ve vztahu k tomuto rozhodnutí pozdním podáním dovolání došlo k situaci, kdy stěžovatel ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. nevyčerpal všechny procesní prostředky zákonem poskytnuté k ochraně jeho práva a ústavní stížnost je nutno v této části považovat za návrh nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitky stěžovatele, týkající se závěrů dovolacího soudu ohledně promlčení nároku a event. povinnosti hradit úroky z prodlení, jsou s ohledem na zrušení zamítavé části výroku odvolacího soudu dovolacím soudem stále předmětem řízení obecných soudů, které dosud není pravomocně skončeno, a Ústavní soud se proto jimi nemůže zabývat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a jako návrh nepřípustný, ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu, odmítnout, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru