Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 22/01Nález ÚS ze dne 02.04.2001Střet práva vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Dočasné užívání pozemku.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 55/22 SbNU 5
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.22.01
Datum vyhlášení11.05.2001
Datum podání11.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126 odst.1, § 3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 22/01 ze dne 2. 4. 2001

N 55/22 SbNU 5

Střet práva vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Dočasné užívání pozemku.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 2. dubna 2001 v senátě ve věci

ústavní stížnosti nezletilých 1) J. F-ové, 2)

V. F., zastoupených zákonnou zástupkyní JUDr. J.

F-ovou, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 8.

1997, čj. 4 C 1124/96-37, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

17. 10. 2000, čj. 16 Co 95/98-73, za účasti 1) Okresního soudu

v Jihlavě, 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení,

a vedlejšího účastníka V. Š-ové, za souhlasu účastníků bez ústního

jednání, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 8. 1997, čj.

4 C 1124/96-37, ve výroku II., a rozsudek Krajského soudu v Brně

ze dne 17. 10. 2000, čj. 16 Co 95/98-73, ve výroku II. týkajících

se stěžovatelů se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že těmito

rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek ve

smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Stavba chaty náležející stěžovatelům byla řádně

povolena a kolaudována, pro její výstavbu byl dán souhlas

předchozího vlastníka - správce podle tehdy platných předpisů.

Obecné soudy nerespektovaly zásadu rovnocennosti vlastnických

vztahů a naopak věc posoudily tak, jako by vlastnictví k pozemku

bylo nadřazeno nad vlastnictví ke stavbě, ačkoli hodnota stavby je

podstatně vyšší než hodnota pozemku. Postup vůči stěžovatelům je

projevem zřejmé šikany a zneužitím vlastnického práva na újmu práv

stěžovatelů v rozporu s dobrými mravy. Z těchto, jakož i dalších,

důvodů se proto domáhají zrušení rozsudků ve výrocích jich se

dotýkajících.

Okresní soud v Jihlavě ve svém vyjádření z 13. 3. 2001 uvedl,

že v řízení před ním nebylo právo nezletilých stěžovatelů na

spravedlivý proces narušeno a v podrobnostech odkázal na obsah

spisu.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření z 26. 2. 2001 odkázal

na písemné odůvodnění svého rozsudku, v němž se podle jeho názoru

vypořádal s námitkami stěžovatelů představujících rovněž obsah

ústavní stížnosti. Současně poukázal i na rozsudek Nejvyššího

soudu ČR ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1396/96, v němž je

sporná právní otázka ochrany vlastnického práva k pozemku

zastavěnému cizí stavbou řešena.

Vedlejší účastnice V. Š-ová poukázala ve svém vyjádření z 6.

3. 2001 na skutečnost, že v případě stěžovatelů jde pouze

o dočasnou stavbu, postavenou na pozemku přenechaném k pouhému

dočasnému užívání. Stěžovatelé zakoupili stavbu na cizím pozemku,

aniž si ověřili, kdo je vlastníkem pozemku a zda v budoucnu

projeví souhlas s další existencí stavby. Vedlejší účastnice má

zájem na tom, aby nevhodně povolené chaty byly z lesa odstraněny

a aby zastavěná plocha mohla být zalesněna. Po vyhlášení rozsudku

Krajského soudu v Brně dochází ze strany stěžovatelů a jejich

kamarádů k devastaci nejen chaty, ale i jejího okolí. Stěžovatelé

také nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svého

práva, neboť měli možnost požádat o připuštění dovolání proti

rozhodnutí odvolacího soudu. Z těchto, jakož i dalších, důvodů

navrhuje vedlejší účastnice odmítnutí, resp. zamítnutí, ústavní

stížnosti.

Z obsahu spisu 4 C 1124/96 Okresního soudu v Jihlavě Ústavní

soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Okresního soud v Jihlavě

byla v jeho výroku II. uložena stěžovatelům povinnost odstranit

stavbu chaty ev. č. 88 na p. č. 620 k. ú. V. J. a vyklizenou

předat navrhovatelce do 4 měsíců od právní moci rozsudku.

K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně napadeným

rozsudkem tak, že v jeho výroku II. rozsudek soudu prvého stupně

potvrdil, v podstatě poukázav na ustanovení § 126 odst. 1

občanského zákoníku, o ochraně vlastnického práva, když převzal

zjištění Okresního soudu o tom, že navrhovatelka je vlastnicí

předmětného pozemku a že stěžovatelé tento pozemek nyní již

užívají bez právního důvodu.

V projednávané věci není pochyb o tom, že jde o stavbu chaty

postavené na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby vydaného

odborem výstavby bývalého ONV v Jihlavě ze dne 30. 5. 1964, zn.

Výst./2252/64, a povolené k trvalému užívání rozhodnutím téhož

orgánu z 8. 9. 1966, čj. Výst./7449. Ze spisu je sice patrno, že

stavební úřad měl výhrady k části stavby realizované dodatečně nad

rámec stavebního povolení právním předchůdcem stěžovatelů, jak

však stěžovatelé uvedli ve svém vyjádření ze dne 22. 11. 1996,

tuto část stavby odbourali. Při posuzování věci je tedy třeba vzít

v úvahu "konkurenci" obou existujících vlastnických práv, tedy

vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Ústavní soud v tomto směru

sdílí závěry, jaké Nejvyšší soud ČR vyslovil ve svém rozsudku ze

dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (Soudní rozhledy č.

2/2001, č. 17, str. 47), v němž se konstatuje, že pokud stavebník

zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku,

který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po

uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva)

právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou stavbu a neoprávněně

tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se

může domáhat odstranění stavby. V případě, že stavebník umístí

stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být

stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání

pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní

oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. V redakční poznámce

k tomuto rozsudku se dále dodává, že v soudní praxi sice existuje

tendence žalobám na odstranění stavby zřízené na základě

obligačního práva, které již zaniklo, nevyhovět s odkazem na

konflikt dvou rovnocenných vlastnických práv, takový přístup však

vychází z "mechanického" hodnocení věci a opomíjí skutečnost, že

ten, kdo stavěl na cizím pozemku na základě obligačního práva,

musel nutně počítat s tím, že toto právo není časově neomezené

a vědomě na sebe vzal rizika z toho plynoucí. Neposkytnutí ochrany

právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen

dočasně, by bylo omezením jeho práva, které by nesplňovalo

podmínky stanovené v čl. 11 Listiny.

Uvažováno z tohoto pohledu, sdílí i Ústavní soud závěr, že

i při porovnávání obou kolidujících práv, totiž práva vlastníka

pozemku a vlastníka ke stavbě, nelze odhlédnout od uvedené úzké

souvislosti práva vlastníka ke stavbě s obligačním právem. V tomto

směru lze tedy obecným soudům stěží co vytknout, přesto však za

závažnou, a to až do ústavně právní roviny věc posunující,

skutečnost, lze považovat to, že tyto soudy se vůbec nevypořádaly

s tvrzením stěžovatelů, že postup vedlejších účastníků je projevem

šikany, tj. jde o výkon práva činěný nikoli za účelem dosažení

určitého, např. ekonomického, cíle, nýbrž úmyslně (tzv. dolus

coloratus), za účelem jejich poškození. Ústavní soud v této

souvislosti poukazuje kupř. na judikaturu rakouského Ústavního

soudu, která považuje za nezbytné z hlediska tzv. principu

abstrakce rozlišovat právní následky rozporu s dobrými mravy pro

právní úkony pouze obligačního charakteru a úkony věcně právního

charakteru (BGH in WM 1974, str. 774). Jako zásada odvozená

z principu abstrakce zde platí, že rozpor s dobrými mravy na

straně věcně právního úkonu musí být zkoumán samostatně od úkonu,

který má určitý obligačně právní podtext. Jestliže tedy obecné

soudy se vůbec nezabývaly tvrzením stěžovatelů, že výkon jejich

práv je v rozporu s ustanovením § 3 občanského zákoníku, tedy

v rozporu s dobrými mravy, upřely tím stěžovatelům právo na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Není totiž

úkolem Ústavního soudu se touto otázkou zabývat, jestliže obecné

soudy ji výslovně předmětem svého zkoumání vůbec neučinily.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neshledal důvod pro

odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů nevyčerpání všech procesních

prostředků k ochraně práva podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e)

o. s. ř. Obsahem ústavní stížnosti je totiž v prvé řadě výtka

nedostačujícího skutkového zjištění a narušení práva stěžovatelů

na spravedlivý proces.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 36

odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí v uvedených

výrocích podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. dubna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru