Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2197/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2197.15.1
Datum podání21.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 13/1993 Sb.; celní zákon

zákon; 235/2004 Sb.; o dani z přidané hodnoty

zákon; 353/2003 Sb.; o spotřebních daních

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb.

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

235/2004 Sb.

353/2003 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2197/15 ze dne 24. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem Jihlava, Divadelní 1604/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 5 Tdo 134/2015-128, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013 sp. zn. 3 To 115/2012. Vrchní soud v Praze uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 4 T 85/2009, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a peněžitý trest v celkové výši 400 000,- Kč.

Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil příslušná ustanovení zákonů upravující výši cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty vztahující se na dovoz zboží do České republiky, konkrétně příslušná ustanovení zákona č. 13/1993 Sb., v platném znění, zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění, a zákona č. 353/2003 Sb., v platném znění.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 4 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by měl nějakou spojitost s odsouzeným skutkem a že z rozhodnutí trestních soudů není patrné, jaké výše měla dosahovat škoda způsobená jeho jednáním. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v průběhu trestního řízení nebyly opatřeny a provedeny některé listinné důkazy a výslechy svědků, které navrhoval. Také uvádí, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů, neboť ke stíhanému jednání mělo dojít v roce 2005 a rozsudek soudu prvního stupně byl vydán až 23. listopadu 2011. Svůj návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení stěžovatel odůvodňuje tím, že výše cla, spotřebních daní a daně z přidané hodnoty při dovozu zboží do České republiky jsou neodůvodněné a v natolik hrubém nepoměru k základu daně, že představují rozpor s Ústavou.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Námitky stěžovatele směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým dospěly trestní soudy. Ústavní soud však ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).

Ústavní soud nemůže souhlasit s názorem stěžovatele, že v rámci trestního řízení nebyla spolehlivě prokázána jeho účast na spáchání stíhaného skutku či výše škody, která tímto skutkem byla způsobena. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že trestní soudy provedly poměrně rozsáhlé dokazování, kterým bylo bezpečně prokázáno, jakým způsobem byl stěžovatel zapojen do nelegálního dovozu cigaret a jaká škoda na clu, spotřební dani a dani z přidané hodnoty tím byla způsobena. Ústavní soud neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry trestních soudů, a v podrobnostech proto odkazuje na s. 9-12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že trestní soudy nevyhověly některým jeho důkazním návrhům, musí Ústavní soud opět odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor k tomu, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).

V posuzované věci se námitkou stěžovatele ohledně nevyhovění některým jeho důkazním návrhům trestní soudy zabývaly. Nejvyšší soud v napadeném usnesení podrobně vysvětluje, proč návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nebylo vyhověno, resp. proč navrhované důkazy byly posouzeny jako nadbytečné z hlediska potřeby náležitého objasnění skutkového stavu. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za zcela dostatečné a v podrobnostech na ně opět odkazuje (srov. s. 13-14 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Obstát nemůže ani tvrzení stěžovatele, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů, které se opírá o skutečnost, že ke stíhanému jednání mělo dojít v roce 2005 a rozsudek soudu prvního stupně byl vydán až 23. listopadu 2011. Na posouzení přiměřenosti délky trestního řízení totiž nemůže mít žádný vliv interval mezi spácháním činu a vynesením odsuzujícího rozsudku, nýbrž výhradně délka samotného trestního řízení. Zmiňuje-li se stěžovatel o tom, že řízení bylo postiženo průtahy, nijak toto své tvrzení nerozvádí a neodůvodňuje.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění, jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru