Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2195/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2195.14.1
Datum podání27.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2195/14 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele Václava Pabsta, zastoupeného JUDr. Kateřinou Seidlovou, advokátkou se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 556/2010-181 ze dne 9. 3. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2014, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 21 C 69/2007-147 ze dne 13. 8. 2010 tak, že žaloba na nahrazení projevu vůle se zamítá, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů účastníků řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím se domáhal, aby soud podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, nahradil souhlas žalovaného Společenství vlastníků jednotek X1 s návrhem usnesení, jímž mělo být rozhodnuto o důležité záležitosti - opravě společných částí domu č. p. X1 v obci Praha, ulici X.

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že Městský soud v Praze jako soud odvolací nesprávně interpretoval a aplikoval pojem "důležitá záležitost" ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., čímž měl porušit jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zásahu do citovaného práva stěžovatele se měl dopustit rovněž Nejvyšší soud, který ve věci rozhodl usnesením č. j. 26 Cdo 1221/2012-201 ze dne 9. 4. 2014. Dané rozhodnutí stěžovatel označil za nepředvídatelné, neboť v něm byl uplatněn diametrálně odlišný názor na interpretaci předmětného ustanovení, tj. že přehlasovaný vlastník jednotky se může u soudu domáhat pouze určení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním a nikoli tedy nahrazení projevu vůle, přičemž tento názor se navíc opíral o judikaturu, která v době podání žaloby neexistovala.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud byl postaven před rozpor panující mezi petitem ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel navrhoval zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 556/2010-181 ze dne 9. 3. 2011, a jejím odůvodněním, v němž stěžovatel vznášel námitky i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014. Ústavní soud je přitom zásadně vázán petitem a nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti. Protože se však současně snaží vyvarovat přílišného formalismu, vychází ve své rozhodovací činnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3749/13 ze dne 29. 4. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [viz zejm. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00 (publikován v Přehledu rozsudků ESLP, roč. 2004, č. 3)] ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Vzhledem k trvajícím nejasnostem Ústavní soud proto vyzval stěžovatele přípisem, doručeným zástupci stěžovatele dne 27. 11. 2014, k upřesnění petitu ústavní stížnosti, aby bylo zjevné, zda stěžovatel mínil napadnout i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1221/2012-201 ze dne 9. 4. 2014, nebo zda trvá na znění petitu tak, jak byl formulován v návrhu na zahájení řízení. K odstranění předmětné vady, spočívající v nejednoznačnosti petitu, stanovil lhůtu 10 dnů od doručení této výzvy.

Přípisem ze dne 19. 12. 2014 právní zástupkyně stěžovatele v reakci na jeho výzvu Ústavnímu soudu sdělila, že "stěžovatel trvá na petitu ústavní stížnosti ze dne 27. 6. 2014, když touto stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 26 Cdo 1221/2012-201 ze dne 9. 4. 2014 není napadeno a stěžovatel se nedomáhá jeho zrušení. Pokud je v textu ústavní stížnosti toto usnesení dovolacího soudu zmiňováno, pak je tomu především za účelem prokázání skutečnosti, že stěžovatel k ochraně svých práv využil dovolání, které bylo v této věci přípustné, ale k nápravě pochybení odvolacího soudu to nevedlo. Námitky proti tomu, jakým způsobem byl v tomto řízení interpretován pojem 'důležitá záležitost' ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, směřují proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze. Pokud je v textu ústavní stížnosti dále zmiňován i názor Nejvyššího soudu ČR, pak se tak stalo proto, že podle názoru stěžovatele tento pojem nesprávně a nepřesvědčivě a nedůsledně interpretoval nejen odvolací soud ale i soud dovolací."

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ve shora citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)], tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).

Logickým důsledkem této subsidiarity je pak povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení vedeném o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo podobné rozhodnutí vyňato. Meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující (toliko) proti předchozím rozhodnutím orgánů veřejné moci by totiž vedlo k tomu, že by jím zůstalo rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/13 ze dne 23. 7. 2013, II. ÚS 4289/12 ze dne 28. 6. 2013, I. ÚS 1716/13 ze dne 27. 6. 2013, II. ÚS 723/13 ze dne 7. 5. 2013 atd., všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

V nyní projednávaném případě stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolacím soudem následně přijaté usnesení však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a její petit nerozšířil ani v reakci na výzvu Ústavního soudu. Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku přípustnosti (vycházející ze zásady subsidiarity) ústavní stížnosti v materiálním slova smyslu, jelikož nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád poskytuje k ochraně jeho práv, což představuje dle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 58/95 ze dne 15. 1. 1997, II. ÚS 724/02 ze dne 15. 1. 2004, I. ÚS 242/03 ze dne 13. 5. 2003, IV. ÚS 270/05 ze dne 23. 11. 2006, III. ÚS 1980/07 ze dne 23. 7. 2008, IV. ÚS 2981/08 ze dne 11. 3. 2009, II. ÚS 1398/09 ze dne 30. 6. 2009, II. ÚS 1710/10 ze dne 19. 8. 2010 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavnímu soudu i v této věci proto nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru