Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2194/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkúzemní plán
vlastnické právo/ochrana
opatření obecné povahy
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2194.15.1
Datum podání21.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

183/2006 Sb., § 50


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2194/15 ze dne 19. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Martina Hladkého, zastoupeného JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Vilami 774/10, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 20/2015-53 ze dne 7. 5. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 50 A 24/2014-189 ze dne 6. 1. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze zamítl návrh stěžovatele (původně podaný společně se svou chotí) na zrušení územního plánu Vraného nad Vltavou ze dne 6. 8. 2014, vydaného jako opatření obecné povahy č. 1/2014/OOP, a to v části bodů 1 až 5 týkajících se pozemků parc. č. X1 a st. p. X2 v katastrálním území Vrané nad Vltavou. Proti rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatel podal kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud vpředu citovaným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že napadené opatření pokládá za rozporné se zákonem především z důvodu neodůvodněně rozdílného přístupu ve vztahu k jeho pozemkům a srovnatelným pozemkům ve vlastnictví třetích osob, jakož i za nepřezkoumatelné, neboť obec se v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádala s jeho námitkami ze dne 11. 4. 2014 spočívajícími v tom, že pozměněný návrh územního plánu je v rozporu se schváleným zadáním územního plánu a dále v tom, že obec zcela nedůvodně posoudila skutkové totožné případy odlišně, když způsob využití pozemků stěžovatele klasifikoval jinak, než způsob využití zcela srovnatelných pozemků třetích osob. Pakliže správní soudy jeho argumenty nevyslyšely, postupovaly ústavně nekonformním způsobem. Stěžovatel především nesouhlasí s odkazem správních soudů na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 7. 5. 2013 a naopak vyzdvihuje přiléhavost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 5/2010-169 a č. j. 9 As 71/2008-109, ze kterých dle jeho názoru zcela jednoznačně vyplývají základní požadavky na odůvodnění odmítnutí námitek jakožto správního rozhodnutí. Stěžovateli bylo dle jeho slov zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na vlastnictví majetku, a to tím, že jeho pozemky, které do té doby byly zařazeny v ploše umožňující přestavbu stávající budovy pro účely trvalého bydlení, jsou nyní proti jeho vůli zařazeny do plochy takovou přestavbu neumožňující. V důsledku této změny pak fakticky došlo k nucenému omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny a ke značnému snížení ceny pozemků stěžovatele. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je předně nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace před správními soudy, s níž se tyto soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Sama skutečnost, že se stěžovatel subjektivně se způsobem vypořádání svých výhrad z jejich strany neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti otázkou způsobilosti územního plánu (popř. jeho změny) zasáhnout do vlastnického práva k nemovitostem v jeho obvodu zabýval, přičemž dospěl k závěru, že obecně jde o zásah ústavním pořádkem aprobovaný. Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce, a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Stávající koncepce ochrany vlastnického práva podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že každému je zaručeno právo vlastnit majetek a vlastnickému právu všech vlastníků přiznán stejný zákonný obsah a ochrana. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně neomezené. Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým je zejména ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přípustné míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Nicméně tak jako jiná základní práva je rovněž vlastnické právo omezitelné, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94). Ústavní soud ve své judikatuře též vyzdvihl, že "[ú]zemní plán je společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy" [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 7. 5. 2013 (N 76/69 SbNU 291)]. Na územní plán pak v tomto smyslu nutno nahlížet jako na veřejný zájem, v němž se mimo jiné odráží též suma soukromých zájmů obyvatel obce, kupř. na zachování prostředí, v němž žijí (a tím i uchování hodnoty nemovitostí v jejich vlastnictví), v relaci k zalidněnosti, zastavitelnosti obce, krajinnému rázu, životnímu prostředí atd., a to vyjádřených skrze jimi volené představitele (zastupitele). V tomto směru jsou potom výtky stěžovatele hluché. Ostatně, jak již krajský soud v napadeném rozsudku přiléhavě uvedl, stěžovatel měl plně zachovánu rovnost šancí a příležitostí (za dobu platnosti předchozího územního plánu obce, který byl k záměru stěžovatele vstřícný) a měl počítat s tím, že územní plán může být změněn. Žádné legitimní očekávání na realizaci svých představ o přestavbě v budoucnu tudíž mít stěžovatel objektivně ani nemohl, pouze se spoléhal na to, že k vydání nového územního plánu nedojde.

Zbývající výhrady stěžovatele směřují proti způsobu, jakým se správní soudy vypořádaly s jeho námitkami stran rozdílného přístupu ve vztahu k jeho pozemkům a srovnatelným pozemkům ve vlastnictví třetích osob, resp. stran tvrzeného nevypořádání se námitek ze strany obce. Z odůvodnění napadených rozsudků ovšem plyne, že se s nimi správní soudy vypořádaly v dostatečném rozsahu, o čemž svědčí nejen obšírná argumentace krajského soudu (str. 10 - 15), ale též neméně obsáhlá argumentace soudu kasačního (zejm. str. 6 - 9), která je odrazem nezávislého soudního rozhodování a na níž Ústavní soud ničeho zásadně nelogického či excesivního neshledal.

Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru