Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2193/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkDokazování
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2193.14.1
Datum podání27.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2193/14 ze dne 3. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti nesv. M. M., zastoupené opatrovnicí R. B., právně zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Mikovcova 7, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 109/2012-177 ze dne 12. 3. 2014, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 26 Co 109/2012-182 ze dne 5. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že návrhem podaným k Okresnímu soudu Praha-západ a posléze postoupenému Okresnímu soudu Praha-východ se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala zvýšení výživného z částky 5.000,- Kč na částku 15.000,- Kč měsíčně počínaje datem podání žaloby k soudu tedy od 27. 4. 2010. Svůj návrh odůvodnila tím, že naposledy bylo o jejích poměrech rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 9. 1998, sp. zn. 5 P 991/96, kterým byla vedlejšímu účastníku (žalovanému otci) určena povinnost přispívat na její výživné částkou 5.000,- Kč. Od té doby její potřeby značně stouply. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 č. j. 7 C 174/2010-106, tak, že vedlejší účastník je povinen přispívat stěžovatelce na výživném částkou 10.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 27. 4. 2010 a částkou 8.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2011. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném. Výrokem III. byla žaloba co do částky 5.000,- Kč na zvýšení výživného za období od 27. 4. 2010 do 31. 8. 2011 a částky 7.000,- Kč na zvýšení výživného za období od 1. 9. 2011 zamítnuta. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

K odvolání vedlejšího účastníka byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012 č. j. 26 Co 109/2012-133 změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba se zamítá; ve výroku III. byl rozsudek potvrzen. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud v Praze přisvědčil vedlejšímu účastníku v klíčové námitce, že jeho vyživovací povinnost již zanikla. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl, a nálezem sp. zn. I. ÚS 1996/12 ze dne 24. 7. 2013 citované rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Porušení stěžovatelčiných práv spatřoval v tom, že odvolací soud své rozhodnutí založil toliko na zjištění, že stěžovatelce byl přiznán invalidní důchod a sociální dávky, a toliko z tohoto faktu samého shledal zánik vyživovací povinnosti. Odvolacímu soudu zejména vytkl, že v dané věci nikterak nezohlednil, že konstrukce sociálních plateb objektivně nemůže zohledňovat veškeré individuální poměry oprávněného příjemce s tím, že stát prostřednictvím sociálních dávek jedince ani částečně z přirozených rodinných vazeb závislosti a odpovědnosti nevyjímá, v materiální rovině pak konkrétně ze vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí. Následně rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, kterým ve výrokové části rozhodl zcela identicky jako v předchozím, Ústavním soudem zrušeném rozsudku ze dne 4. 4. 2012.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že se na rozdíl od soudu prvního stupně věcí zabýval pouze povrchně a nerespektoval obsah nálezu Ústavního soudu ve věci, zejména nepřihlédl k ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině. Odvolací soud dle stěžovatelky uvedl, že soud musí přihlížet k fakticky dosahovaným příjmům, k celkové hodnotě movitého a nemovitého majetku, způsobu života, resp. životní úrovni, a to s odvoláním na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 299/06 a I. ÚS 4239/12. Toho se ovšem odvolací soud dle jejího přesvědčení nedržel. Jestliže odvolací soud hovoří o tom, že žalovaný převedl na matku dítěte členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu, za účelem zajištění bytové potřeby žalobkyně, tak se jedná o zjevnou nepravdu. Stěžovatelka rovněž zpochybnila tvrzení odvolacího soudu, podle kterého bylo zjištěno, že otec platí výživné řádně. Soud dále prý přehlíží skutečnost, že žalovaný je majitelem nemovitostí, kdežto stěžovatelka je zcela nemajetná. V rodinném domě může bydlet zejména díky manželovi své matky, žalovaný na tom nemá žádnou zásluhu. Řízení u soudu ve stěžovatelce vyvolalo spíše pocit, že odvolací soud již jedenkráte nějak rozhodl a toto rozhodnutí nehodlá měnit. Proto není dle jejího mínění záruka, že by v případě zrušení a vrácení rozhodnutí odvolacímu soudu stejný senát nerozhodl stejně, a domnívá se, že by bylo vhodné, aby o věci rozhodoval jiný senát krajského soudu, který by respektoval ústavní nález. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Na prvém místě je třeba vyzdvihnout, že sama skutečnost, že orgán veřejné moci rozhodne (ve výrokové části) identickým způsobem poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo Ústavním soudem zrušeno, ještě nutně neznamená, že toto jeho v pořadí druhé rozhodnutí lze automaticky bez dalšího pokládat za protiústavní, příčící se kasačnímu nálezu. Podstatné totiž je, na jakých důvodech je toto nové rozhodnutí založeno, tj. zda odůvodnění respektovalo závazný právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu, tedy jestli se daný orgán veřejné moci napodruhé vystříhal postupů či závěrů, které způsobily či navodily stav neslučitelný s ústavním pořádkem, resp. jeho principy, aniž přitom došlo k porušení základních práv či svobod jiným způsobem. Zatímco stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud nález Ústavního soudu nerespektoval a dopustil se stejných pochybení jako v předchozím případě, Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.

Ze vzpomínaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1996/12 je patrné, že odvolací soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a její základní práva plynoucí z čl. 32 odst. 4 Listiny tím, že z pouhé skutečnosti, že stěžovatelce byl přiznán invalidní důchod a sociální dávky fakticky dovodil zánik vyživovací povinnosti, kterýžto výklad Ústavní soud neshledal slučitelným s obsahem obvyklých výkladových metod a se standardní právní dogmatikou, vymezeným obsahem právních pojmů. Ve svém druhém rozhodnutí však již z tohoto závěru nadále nevycházel, ale namísto toho se soustředil na vlastní zhodnocení příjmových a majetkových poměrů dotčených osob, resp. jejich životní úroveň. V této spojitosti doplnil dokazování o celou řadu důkazů. Na základě důkazního materiálu, obohaceného o doplněné důkazy, pak v zásadě dospěl k obdobným právním závěrům jako nalézací soud, s výjimkou názoru okresního soudu, že příspěvek na péči by vzhledem ke své účelovosti neměl být zohledňován v celkových příjmech stěžovatelky. Tato distinkce v náhledu na předmětnou sociální dávku pak spolu s dalšími faktory vedla krajský soud k vydání identického rozhodnutí, založeného však na zcela jiném hodnocení. V této souvislosti je třeba podotknout, že opačný postoj odvolacího soudu v této otázce není opětovným zaujetím téhož právního názoru, který Ústavní soud shledal ústavně nekonformním, neboť na jeho základě krajský soud nedospěl k zániku vyživovací povinnosti. Započtení příspěvku do celkových příjmů stěžovatelky pak ve světle dalších v řízení zjištěných skutečností vedlo odvolací soud k závěru o přiměřeném zajištění životní úrovně stěžovatelky, na které se vedlejší účastník nadále podílí výživným ve výši 5.000,- Kč podle předchozích soudních rozhodnutí.

K tomu Ústavní soud podotýká, že v kasačním nálezu nezavázal odvolací soud tím, jak má poměry zainteresovaných účastníků řízení hodnotit, resp. že by měl dospět k závěru o důvodnosti žaloby, což ostatně s ohledem na své postavení v ústavním systému ani nemůže. Stěžovatelka s vyhodnocením majetkových a souvisejících poměrů krajským soudem nesouhlasí a trvá na svém přesvědčení o tom, že mělo být žalobě vyhověno. Ústavní soud nicméně tyto vývody nijak nepřezkoumává, nepotvrzuje, ani sám nehodnotí, neboť to je ve výlučné pravomoci (a odpovědnosti) soudů obecných, o čemž stěžovatelku ostatně v daném nálezu též patřičně zpravil (bod 20).

Na tomto místě pak není možno odhlédnout ani od úvahy, kterou Ústavní soud vyjádřil v bodě 22 citovaného nálezu a podle které část ústavní stížnosti (a vyjádření) stěžovatelky byla formulována jako výhrady vůči otci ze strany matky, nikoliv vůči napadenému rozhodnutí, kdy takto emočně vypjatý projev nebyl namístě s ohledem na faktickou situaci stěžovatelky i její matky (jejich skutečnou životní úroveň), jak plyne ze spisu. I nyní je ústavní stížnost koncipována spíše jako suma výtek stěžovatelčiny matky směřujících vůči otci nežli jako formulace oprávněných zájmů samotné stěžovatelky. Ústavní soud v nálezu také zdůraznil, že nijak nepředjímá, jakými hodnotícími úvahami se bude odvolací soud řídit, kupř. nakolik v řízení existuje prostor pro zohlednění vedlejším účastníkem tvrzeného převodu bytu na matku stěžovatelky se záměrem zajistit takto zcela mimořádnou transakcí pro stěžovatelku příjmy v budoucnu. Odvolací soud k této klíčové otázce svůj postoj zaujal a vysvětlil (str. 5 a především str. 8 napadeného rozsudku). V tomto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává žádné protiústavní prvky, pro které by bylo třeba přistoupit ke kasaci stěžovaného soudního rozhodnutí, čímž na významu pozbyl též návrh stěžovatelky na přikázání věci jinému senátu, kterému by však byl Ústavní soud beztak nemohl vyhovět, poněvadž k jeho projednání by nebyl příslušný, když tímto oprávněním disponuje toliko instančně nadřízený soud, kterým Ústavní soud ze své podstaty být nemůže.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. února 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru