Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2192/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2192.10.1
Datum podání29.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 44 odst.10

99/1963 Sb., § 268, § 77 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2192/10 ze dne 23. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti PVA servis, s. r. o., se sídlem Praha 8, Beranových 667, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2010 čj. 20 Co 315/2007-112 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2007 čj. 73 Nc 480/2007-12 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 28. 7. 2010 se PVA servis, s. r. o., (dále jen "druhá žalovaná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci návrhu PVA, a. s., Praha (dále jen "žalobkyně", případně "oprávněná") na nařízení exekuce zákazu užívání pozemků.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 73 Nc 480/2007 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 7. 2. 2007 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") k návrhu žalobkyně nařídil předběžné opatření, kterým mj. druhé žalované zakázal jakýmkoliv způsobem užívat specifikované pozemky v k. ú. Letňany anebo přenechat tyto pozemky do užívání třetích osob zejména pořádáním výstavních veletrhů na těchto pozemcích (výrok I.) a žalobkyni uložil ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení rozhodnutí podat žalobu ve věci samé (výrok III.).

Dne 21. 3. 2007 nalézací soud mj. nařídil exekuci k vymožení povinnosti vyplývající z předběžného opatření ze dne 7. 2. 2007 (výrok I.), provedením exekuce pověřil soudního exekutora (výrok II.) a zakázal oběma povinným nakládat se svým majetkem (výrok III.). Toto rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.

Dne 20. 8. 2007 Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání povinných rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 21. 3. 2007 změnil tak, že návrh na nařízení exekuce rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 7. 2. 2007 zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a nákladech exekuce (výrok III.).

Dne 30. 5. 2008 Městský soud v Praze řízení ve věci samé proti druhé žalované zastavil a rozhodl o nákladech řízení; konstatoval, že žalobce žalobu vůči druhé žalované vzal zpět dříve, než začalo jednání.

Dne 27. 1. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání oprávněné rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. 8. 2007 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dne 3. 6. 2010 odvolací soud usnesení nalézacího soudu o nařízení exekuce ze dne 21. 3. 2007 potvrdil. Toto rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupy a rozhodnutími odvolacího a nalézacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, soudní a jinou právní ochranu a práva s tím související zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 věta první Ústavy České republiky. Napadená rozhodnutí považovala za extrémně nesouladná mezi skutkovým a právním stavem a rozporná s principy právního státu.

Odvolacímu soudu vytkla nerespektování skutečnosti, že v důsledku částečného zpětvzetí žaloby v době jeho rozhodování již nebyl exekuční titul vůči ní vykonatelný, přesto však rozhodnutí o nařízení exekuce potvrdil. Účinky předběžného opatření (exekučního titulu) tak zanikly dle § 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dnem 27. 6. 2008, kdy rozhodnutí nabylo právní moci.

Stěžovatelka dále uvedla, že výrok rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 21. 3. 2007 o nařízení exekuce odporoval jinému vykonatelnému rozhodnutí téhož soudu ze dne 2. 3. 2007 čj. 53 C 31/2007-36.

Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nařízení exekuce pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po konečném rozhodnutí (zpravidla ve věci). Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

V případě stěžovatelky bylo vyhověno návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření před zahájením řízení a následně byla nařízena exekuce tohoto předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření (resp. o jeho exekuci) mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález II. ÚS 221/98, Sb. n. u., sv. 16, str. 171 (175)].

Z konstantní judikatury dovolacího soudu (vedle ústavní stížností nenapadeného rozhodnutí ze dne 27. 1. 2010 srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 20 Cdo 17047/2010 a rozhodnutí tam uvedená, resp. usnesení ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 20 Cdo 3631/2008 - vše dostupné na http://www.nsoud.cz) plyne závěr, že zánik vymáhané povinnosti nepředstavuje skutečnost ve smyslu § 44 odst. 10 exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2009, pro nařízení exekuce rozhodnou. Taková okolnost může být významná a přísluší o ní rozhodovat toliko v řízení o zastavení exekuce; věcnou správnost podkladového rozhodnutí není exekuční soud oprávněn přezkoumávat, přičemž jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet.

Dle přesvědčení Ústavního soudu není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí obecných soudů vybočují z mezí ustálené soudní praxe; Ústavní soud navíc nemá důvod pochybovat o ústavnosti zákonné úpravy, na které byla tato rozhodnutí založena; z toho je pak nutné dovodit, že tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zjevně neopodstatněné. V projednávaném případě napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, včetně jim předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu, byla vydána příslušnými soudy na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná.

Důvody, jež vedly k potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, byly v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných rozhodnutí nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Bylo věcí stěžovatelky, aby využila všech dostupných procesních prostředků k ochraně svých práv v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 a násl. o. s. ř.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru