Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2191/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
žaloba/změna
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2191.14.1
Datum podání27.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 95 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2191/14 ze dne 26. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Aloise Hlásenského, právně zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Tobiškou, Jeřábkova 5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4047/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 16 Co 142/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2012 sp. zn. 15 C 283/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání zahájené usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Služby a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality ve Vyškově, č. j. KRPB-32014-48/TČ-2009-061271-PH ze dne 30. 3. 2010. Dne 14. 7. 2010 byla podána na stěžovatele obžaloba, v níž mu bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Na základě usnesení Krajského soudu v Brně 4 To 462/2010 ze dne 30. 11. 2010 bylo rozhodnuto o zrušení stížností napadeného usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 2 T 133/2010, kterým došlo k zastavení trestního stíhání stěžovatele, a to z důvodu, že projednávaný skutek nebyl trestným činem a věc byla postoupena k posouzení správního deliktu Úřadu na ochranu osobních údajů.

Stěžovatel si následně podal žádost o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ministerstvo spravedlnosti o tvrzeném nároku stěžovatele na poskytnutí náhrady škody, zadostiučinění a omluvy rozhodlo tak, že je nedůvodný. Dne 18. 10. 2011 podal stěžovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu, kterou se domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč a poskytnutí omluvy. V průběhu jednání před nalézacím soudem byl usnesením ze dne 1. 11. 2012 zamítnut návrh stěžovatele na rozšíření návrhu na přiznání nemajetkové újmy v penězích z 50.000,- Kč na 1.000.000,- Kč.

Dne 8. 11. 2011 vydal obvodní soud ústavní stížností napadený rozsudek, v němž dospěl k závěru, že v trestním stíhání stěžovatele došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, jímž je usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Služby a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality ve Vyškově, č. j. KRPB-32014-48/TČ-2009-061271-PH ze dne 30. 3. 2010 a uložil Ministerstvu spravedlnosti zaslat stěžovateli písemnou omluvu. Ve výroku II. obvodní soud zamítl žalobu, aby tato omluva byla zveřejněna v periodikách Rovnost, Vyškovské noviny a Vyškovský deník a ve výroku III. tohoto rozsudku zamítl žalobu, aby ministerstvo spravedlnosti zaplatilo stěžovateli částku ve výši 50.000,- Kč.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatel se závěry soudu prvního stupně neztotožnil, podal si proti výše citovanému rozsudku odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to s výjimkou nákladového výroku, který změnil. Stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 792/09, případně na nález sp. zn. I. ÚS 3026/07, z něhož vyplývá, že v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou škodu je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. To proto, že daná oblast řeší důsledky vztahu, v němž stát vystupoval v nerovném, vrchnostenském postavení. To platí tím spíše tam, kde kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci.

Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel mimo jiné v tom, že mu obvodní soud neumožnil v souladu s ustanovením § 95 odst. 2 o. s. ř. provést změnu požadované náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu, a to z 50.000,- Kč na 1.000.000,- Kč. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že pokud žalobce ve své žalobě ohodnotil svoji újmu na částku 50.000,- Kč, pak soud k této částce prováděl dokazování a není dán důvod, proč by ze strany žalobce měl připustit rozšíření návrhu. Soud prvního stupně měl za to, že je na žalobci, aby již předem ocenil svoji nemajetkovou újmu, která mu vznikla. Jak nalézací, tak i odvolací soud přesvědčivě nezdůvodnil, proč by dosavadní výsledky dokazování nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Soudy prováděly dokazování směrem ke skutkovému stavu věci, který je stejný, ať již pro nárokovanou částku 50.000,- Kč nebo částku nově požadovanou ve výši 1.000.000,- Kč. Není tedy možné opírat svou argumentaci o to, že soud prováděl dokazování jen k určitému konkrétně vyčíslenému nároku, když dokazování se v tomto případě vztahuje především k prokázání samotného základu celého případu. Z rozhodnutí soudů nevyplývá, v čem konkrétně by nemohly dosavadní výsledky řízení být podkladem pro řízení o rozšířené žalobě. Stěžovatel uvádí, že částky 1mil. Kč se domáhal již v rámci předběžného nároku na Ministerstvu spravedlnosti, což obecné soudy nijak nezohlednily.

Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05, podle něhož je trestní řízení postaveno na zásadě oficiality, ze které mimo jiné vyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost. To ale nezbavuje stát odpovědnosti za jejich postup, pokud se ukáže, že se v tom kterém konkrétním případě mýlily a jejich předpoklad, že byl spáchán trestný čin, se ukázal nesprávným. Má-li občan povinnost se takovým úkonům podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že se mu dostane odškodnění za újmy, které mu vznikly podrobením se úkonům trestního řízení, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet.

Obecné soudy nesprávně posoudily dopady trestního stíhání do osobnostní sféry stěžovatele a rovněž nesprávně posoudily povahu trestního stíhání. Soudy nevzaly v potaz, že trestní stíhání proti stěžovateli probíhalo s velmi vysokou intenzitou, která neodpovídala významu zájmu chráněného trestním zákonem. Stěžovatel byl stíhán za skutek neoprávněného nakládání s osobními údaji. K prokázání tohoto domnělého trestného činu bylo prováděno rozsáhlé šetření a dokazování, které zjevně vybočovalo z obvyklého rámce pro trestné činy obdobné závažnosti. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tím, že mu byla poskytnuta pouze omluva prostřednictvím písemného vyhotovení a zaslání k jeho rukám. Tento způsob omluvy považuje stěžovatel za zcela neadekvátní vzhledem ke způsobené újmě. Bez publikované omluvy se veřejnost nedozví, že proti němu bylo vedeno nezákonné trestní stíhání.

Soudy vycházely ze zkreslených údajů a nesprávně právně posoudily důkazy v tom smyslu, že sám stěžovatel prováděl aktivitu směřující k tomu, aby se široká veřejnost dozvěděla, že je proti němu vedeno trestní stíhání. Tento závěr však z provedených důkazů nevyplynul. Naopak, stěžovatel se veřejně snažil pouze o to, aby vyvrátil křivá obvinění. Trestní stíhání vešlo do povědomí veřejnosti především činností orgánů činných v trestním řízení, neboť tyto prováděly výslechy nezvykle širokého okruhu osob. Obecné soudy musí rozhodováním i co do výše peněžitého odškodnění účinně přispívat ke snížení, popř. k eliminaci nežádoucích újem na osobnosti fyzických osob - dopad citelné peněžité sankce všude tam, kde má podle povahy případu své skutečné místo, bude stimulovat původce neoprávněných zásahů k obezřetnějšímu postupu. Výše přiznaného peněžitého zadostiučinění musí být pro původce zásahu natolik citelná, aby jej odradila od dalších útoků na poškozeného. Výše přiznaná obecnými soudy je naprosto nedostatečná a žádnou z výše popsaných funkcí neplní. Míra odškodnění poskytnutá ministerstvem nedosahuje ani míry odškodnění, kterou by dosáhl kvůli délce soudního řízení.

Další výtku směřoval stěžovatel vůči formě omluvy, kterou považuje za nevhodnou a urážlivou, byť je doslovně zkopírován text omluvy, kterou stěžovatel požadoval. Omluva nemá hlavničku Ministerstva spravedlnosti a není zjevné, který ústřední orgán státní správy omluvu vydal. Stěžovateli nebyla dostatečně nahrazena újma vzniklá zásahem do jeho rodinného života, do práva na čest, důstojnost a práva na zdraví, ačkoliv bylo výslechem manželky a dalších svědků zcela jasně prokázáno, že výše uvedené zásahy orgánů činných v trestním řízení měly pro něj nedozírné následky.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z odůvodnění předmětné ústavní stížnosti přitom zřetelně vyplývá, že stěžovatel se domáhá v podstatě dalšího soudního přezkumu. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud však nehodnotí správnost stížností konfrontovaných právních názorů. Pokud se jedná procesní postup soudů, zde Ústavní soud neshledal žádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů ani vybočení z pravidel ústavnosti.

Pokud stěžovatel polemizuje s tím, zda byly či nebyly splněny podmínky pro připuštění změny návrhu podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, toto posouzení je zcela v jurisdikci civilního soudu, neboť jak dal Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích zřetelně najevo, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu tohoto soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává (srov. např. nález ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03, N 110/41 SbNU 365, usnesení ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 179/2000, U 22/18 SbNU 447, či usnesení ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 2180/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na své postavení Ústavní soud není oprávněn namísto civilního soudu posuzovat, zda to které podání je návrhem na změnu žaloby, či přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o nepřipuštění žaloby (usnesení ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2095/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, zda se obecné soudy s procesním rozhodnutím podle § 95 odst. 2 řádně vypořádaly. Z předloženého protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 1. 11. 2012 vyplývá, že návrh na rozšíření žaloby se zamítá. Následně mělo být dáno podle protokolu stručné odůvodnění a poučení o nemožnosti podání opravného prostředku. Na tomto místě je třeba dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že takovéto odůvodnění je nedostatečné, neboť z něj nelze seznat, z jakého důvodu byl návrh na změnu petitu zamítnut. Uvedenou skutečnost je třeba nalézacímu soudu vytknout. Na druhou stranu se však nejedná o pochybení, jež by v tomto konkrétním případě mohlo nabýt ústavněprávního rozměru. Zde lze jen odkázat na přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu. Další skutečností, kterou je třeba zohlednit, je ten fakt, že obecné soudy nedospěly k závěru, že by stěžovateli náležela finanční náhrada škody ani v původně žalované výši 50.000,- Kč, tím spíše nelze předpokládat, že by připuštění změny petitu na 1.000.000,- Kč mohlo mít faktický vliv na práva stěžovatele.

Stěžovateli lze dát rovněž zapravdu v tom smyslu, že pokud stát zasahuje do autonomní sféry jednotlivce, může tak učinit pouze tehdy, je-li to nutné k ochraně důležitých společenských zájmů (typicky v trestním řízení) a jednotlivci pak nezbývá než takový zásah strpět. Poruší-li přitom stát či jeho orgány sféru svobody a dobré pověsti konkrétního člověka zjevně nepřiměřeným způsobem, je za to zásadně objektivně odpovědný, a jedním z důsledků takové odpovědnosti je nutnost pečlivě zvážit výši následného zadostiučinění, aby nebylo nepřiměřené prožitým útrapám postiženého jednotlivce. Obecný soud je proto povinen při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, za kterou odpovídá stát a jeho orgány, vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti, za nichž k újmě došlo a k závažnosti této újmy.

Ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. vedle práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (§§ 7-13) - a nezávisle na něm - přiznává též právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Citovaná zákonná úprava přitom ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší - pouze na základě event. vlastního subjektivního názoru - jej přehodnocovat a nahrazovat případně posouzením vlastním. Tím by totiž Ústavní soud atrahoval na sebe roli obecného soudu a zasahoval by do nezávislosti obecných soudů, což mu opakovaně řečeno nepřísluší. Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda toto posouzení obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2256/11 dovodil, že základní kritéria, která mohou pravidelně indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, spatřována především v povaze trestní věci, délce trestního řízení a konečně následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Z ústavněprávního hlediska je opět podstatnou především ta skutečnost, jak se obecné soudy s výše uvedenými kritérii v rámci svých odůvodnění vypořádaly. Co se týče povahy trestní věci, nelze podle Ústavního soudu dospět k závěru, že trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel stíhán, mohla v něm vyvolávat opodstatněnou obavu z případně uloženého trestu. Důvodem je především ta skutečnost, že se nejednalo o majetkovou a ani násilnou trestnou činnost, u nichž lze očekávat hrozbu přísnějším trestem. S tím pak souvisí i míra možného ohrožení stěžovatelových osobnostních práv v očích vyslýchaných osob. Je všeobecně známo, že míra tolerance k neoprávněně poskytnutým informacím je ve společnosti vyšší, než kupříkladu k násilné trestné činnosti.

Z odůvodnění jak nalézacího, tak i odvolacího soudu je dále zřejmé, že se obecné soudy náležitě vypořádaly i s délkou trestního stíhání stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení vedly proti stěžovateli trestní řízení od 30. 3. 2010 do 30. 11. 2010, tedy po dobu osmi měsíců, přičemž s ohledem na celkovou délku řízení a rozsah provedených úkonů nelze dospět k závěru, že by orgány činné v trestním řízení byly nečinné a délka trestního řízení byla nepřiměřená.

Z napadených rozhodnutí dále mimo jiné vyplývá, že se obecné soudy neopomněly vypořádat ani s tvrzenými následky trestního řízení v osobnostní sféře stěžovatele, který neprokázal, že by byl kupříkladu v důsledku trestního stíhání přišel o práci nebo že by byl vyškrtnut z kandidátní listiny Pravého bloku právě v souvislosti s vedením trestního stíhání. Navíc, určité beneficium lze na straně stěžovatele spatřovat v tom, že příslušný správní orgán nestihl v důsledku vedeného trestního stíhání projednat jeho přestupek v jednoroční lhůtě, díky čemuž se ve své podstatě vyhnul uložení správně právní sankce.

Podle náhledu Ústavního soudu nelze obecným soudům vytknout ani jejich úvahu týkající se formy poskytnutého zadostiučinění. Za situace, kdy stěžovatel nebyl omezen na osobní svobodě výkonem trestu odnětí svobody nebo uvalením vazby a jeho případ nebyl ani medializován, lze úvahu obecných soudů o formě zadostiučinění považovat za dostatečnou a ústavně konformní. Smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci skutečně vznikla. Za nastalých okolností lze uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce a poskytnutí písemné omluvy.

Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, která jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl svědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Uvádí přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly. Okolnost, že nakonec rozhodly způsobem, s nímž se navrhovatel neztotožňuje, nezakládá pak sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.

Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru