Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 219/06Usnesení ÚS ze dne 10.05.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpředběžná otázka/ESD
soudce/podjatost
soudce/nezávislost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.219.06
Datum podání21.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14 odst.1, § 167 odst.1, § 109 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 219/06 ze dne 10. 5. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 29.12. 2005, č.j. 8 Nc 190/2005-77, takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod. Konkrétně měla být porušena záruka, že věc bude projednána nezávislým a nestranným soudem.

Napadeným usnesením bylo rozhodnuto, že v jeho výroku uvedená soudkyně Okresního soudu v Děčíně není vyloučena z projednávání a rozhodování tamtéž označené věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje důvodné pochybnosti o nestrannosti dotčených soudců. Tyto jsou podle jeho názoru založeny politickým a společenským tlakem, který na soudce v ČR existuje ve vztahu ke stěžovatelovým kauzám. Ve své argumentaci se stěžovatel dovolává uplatnění tzv. teorie zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. II.ÚS 105/01 a nález sp. zn. I.ÚS 167/94, a dále na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie. Z této judikatury vyplývá, že vyloučení soudce je založeno i v případě, že lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Zde je na místě poznamenat, že argumenty použité v citovaných judikátech na stěžovatelem formulované výtky z pohledu kontextuálního bez dalšího nedopadají.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutím obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Ústavní stížnost je postavena na úvaze, že o vyloučení soudců z projednávání bude rozhodnuto kladně za předpokladu, že se stěžovateli podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a nestranní soudci. Tato úvaha má být naplněna především odkazy na politický a společenský tlak na zamítnutí stěžovatelových žalob. Dle stěžovatelova názoru tato situace zakládá důvodné pochybnosti o nepodjatosti všech soudců v ČR. V tomto směru nemůže dát Ústavní soud stěžovateli za pravdu. Ačkoliv lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že vyloučení soudce má být založeno již tehdy, jsou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti, nelze říci, že v tomto případě by se stěžovateli podařilo tyto pochybnosti prokázat. Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tento tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníku řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být zpochybněna.

Usnesení Krajského soudu v Ústí n. Labem bylo náležitým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Je v něm vyloženo, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v ust. § 14 o.s.ř. V tomto ohledu lze na obsah odůvodnění odkázat.

Vzhledem k tomu, že porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru