Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 218/99Nález ÚS ze dne 01.09.2000Zánik práva prekluzí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Důkaz
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 125/19 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.218.99
Datum vyhlášení04.09.2000
Datum podání30.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 436, § 583, § 813

99/1963 Sb., § 120 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 218/99 ze dne 1. 9. 2000

N 125/19 SbNU 171

Zánik práva prekluzí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti

V., s.r.o., zastoupené Mgr. J. H., advokátem, o ústavní stížnosti

proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 1. 1998, čj.

6 C 230/96-38, a Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999, čj.

16 Co 54/99-54 , za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, a České pojišťovny, a.s., zastoupené JUDr. O. K., CSc.,

advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků

řízení bez nařízení ústního jednání, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 1. 1998, čj.

6 C 230/96-38, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

23.3.1999 č.j. 16 Co 54/99-54 se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení ust. čl. 95 a čl. 96

Ústavy ČR domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými mu

byla uložena povinnost zaplatit žalobci 401.700,- Kč s přísl.

Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a z obsahu

připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 6

C 230/96-38, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

Dne 25. 11. 1994 došlo k odcizení vozidla náležejícímu

poškozenému klientu České pojišťovny, a.s.(nyní vedlejší

účastník), z hlídaného parkoviště, jehož provozovatelem byl

stěžovatel. Poškozenému klientovi vznikla škoda, na jejíž částečné

pokrytí vyplatila Česká pojišťovna pojistné plnění ve výši

901.700,- Kč. Obecné soudy na základě provedeného dokazování

vyhověly žalobě vedlejšího účastníka, jenž se jí domáhal

s poukazem na to, že na něj dle ust. § 813 obč. zák. přešlo právo

na náhradu škody, za kterou poškozenému klientovi odpovídá

stěžovatel dle § 433 a § 435 obč. zák. Vzhledem k tomu, že

stěžovatel byl u České pojišťovny pojištěn pro podobné případy

(pojištění odpovědnosti za škodu) jen do výše 500.000,- Kč,

zavázaly stěžovatele k zaplacení rozdílu ve výši 401.700,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ačkoliv v řízení

uvedl, že právo věřitele-postupitele, bylo prekludováno, což má

vliv i na právo postupníka, soud se jeho námitkou vůbec nezabýval.

Soud tak navíc ignoroval ust. § 583 obč. zák., dle kterého soud

přihlédne i bez námitky dlužníka k případnému zániku práva

z důvodů, že nebylo ve stanovené době uplatněno. Dále připomenul

ust. § 436 obč. zák., dle kterého právo na náhradu škody musí být

uplatněno u provozovatele garáží a jiných podobných podniků

podobného druhu ve smyslu ust. § 435 obč. zák. bez zbytečného

odkladu a toto právo zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději

patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.

Stěžovatel nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, dle

které jím uplatněná námitka prekluze, vznesená až v odvolacím

řízení, je účelová a nemající oporu v skutkovém stavu věci, neboť

mu není známa zákonná úprava, řešící, v kterém časovém úseku by

mohla být taková námitka uplatněna a jaké důkazy by měly být

navrženy.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na vady

provedeného důkazního řízení, ve kterém vedlejší účastník

neprokázal rozhodující skutečnosti, tj existenci platné pojistné

smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem a pojištěným

(poškozeným), existenci pojištěného, existenci vozidla v době

pojištění a nenalezením vozidla po krádeži. Nebyl předložen

parkovací lístek, který obdrží každý řidič vjíždějící na

parkoviště a zpětně se jím při výjezdu prokazuje.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

stížnost nepokládá z ústavně právního pohledu za opodstatněnou. Je

si vědom, že pro aplikaci hmotněprávního závěru o prekluzi

v řízení uplatňovaného subjektivního práva nebylo třeba námitky

stěžovatele. V rovině procesní, ve smyslu projednací zásady

o.s.ř., je však k úspěšné obraně stěžovatele třeba, aby tvrdil

skutečnosti, z nichž by vůbec bylo možné dovodit sporování

určitého a konkrétního právně významného faktu, aby tak mohla být

posuzována otázka splnění důkazní povinnosti a unesení důkazního

břemene. Stěžovatel až do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu

netvrdil takové skutečnosti, a pokud zpochybňoval žalobní tvrzení,

pak nikoliv tím, že by k uplatnění práva došlo opožděně. Svůj

poukaz na prekluzi odůvodnil jen argumentem, že má vůči žalobci,

na kterého byla pohledávka postoupena, stejná práva jako vůči

původnímu věřiteli. Odvolací soud proto jeho námitku neignoroval

a její význam z hlediska procesního zhodnotil v odůvodnění svého

rozsudku poukazem na projednací zásadu řízení.

Vedlejší účastník, jak je patrno z jeho vyjádření, je toho

názoru, že stěžovatel napadl oba rozsudky obecných soudů, aniž by

naplnil náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., neboť jeden

ze základních předpokladů zrušení rozsudku spočívá v tom, že tímto

aktem orgány veřejné moci bylo zasaženo do ústavně zaručeného

práva stěžovatele. Tento zásah stěžovatel nikterak neprokázal.

V ústavní stížnosti ani na jednom místě netvrdí, že by došlo

k porušení jeho ústavně zaručeného práva. Pouze namítá, že soudy

porušily ustanovení § 120 o.s.ř. a polemizuje se závěry,

formulovanými obecnými soudy na základě výsledků dokazování.

K tomuto vedlejší účastník připomíná judikaturu ústavního soudu,

v níž bylo opakovně vyjádřeno, že Ústavní soud není vrcholem

soustavy obecných soudů, a že mu nepřísluší přezkoumávat průběh

řízení před těmito soudy, pokud jejich postupem nedošlo

k relevantnímu zásahu do základních práv a svobod. Argumentace

stěžovatele tak jen rekapituluje námitky vznesené v průběhu

řízení. Případná prekluze byla zhodnocena Městským soudem

v Praze. Dle jeho názoru soud má sice přihlédnout k prekluzi ex

offo, ale pouze za předpokladu, že je prekluze v řízení dokázána.

Protože řízení není ovládáno vyšetřovací zásadou, je nezbytné, aby

důkaz o prekluzi provedl ten z účastníků, který její existenci

tvrdí. V závěru svého vyjádření tak vedlejší účastník vyjádřil

přesvědčení, že oba obecné soudy postupovaly v souladu s právním

řádem České republiky, a proto je ústavní stížnost zjevně

neopodstatněná.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně

provedl ve věci dokazování, na základě kterého zjistil, že mezi

Českou pojišťovnou, a.s., a poškozeným byla dne 28. 2. 1994

uzavřena pojistná smlouva č. 153-04-206-11, která se vztahovala

i na pojistnou událost, způsobenou odcizením vozidla. Dále bylo

prokázáno, že majitel odcizeného vozidla dne 28. 11. 1994 oznámil

pojišťovně, že dne 25. 11. 1994 došlo k odcizení vozidla

z parkoviště před obchodním domem v Praze 4. Policie ČR, Obvodní

úřad pro Prahu 4, potvrdil sdělením ze dne 25. 11. 1994,

ČVS:OVV-2789/94, že mu tentýž den byla hlášena krádež vozidla

(včetně osobních dokladů řidiče a spolujezdkyně). Rovněž bylo

zjištěno, že provozovatelem parkoviště je stěžovatel, a ověřeno,

že pojistné ve výši 901.700,- Kč bylo poškozenému vyplaceno. Soud

na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že byly splněny

všechny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti stěžovatele za

škodu podle ustanovení § 433 a § 435 obč. zák., byl prokázán vznik

škody a její výše, stejně jako skutečnost, že za škodu bez zřetele

na zavinění odpovídá stěžovatel, který hlídané parkoviště, kde

k odcizení vozidla došlo, provozoval. Městský soud, který rozsudek

soudu I. stupně jako věcně správný v napadeném výroku ve věci

samé, jímž byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit

vedlejšímu účastníku žalovanou částku, potvrdil, shledal pak

dokazování provedené soudem I. stupně jako regulérní a jeho závěry

jako odpovídající skutkovým zjištěním. V závěru odůvodnění svého

rozsudku uvedl, že skutkově nikterak nekonkretizovanou a důkazně

nepodloženou námitku prekluze, uplatněnou až v odvolacím řízení,

pokládá za účelovou, nemající oporu v skutkovém stavu věci, který

byl zjištěn a k jehož doplnění žádná ze stran nenavrhla další

důkazy.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného

spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V posuzovaném případě opíral vedlejší účastník - Česká

pojišťovna, a.s., svůj návrh na zahájení řízení před obecnými

soudy na zaplacení žalované částky proti stěžovateli

- provozovateli parkoviště - o ustanovení § 813 o.z., podle něhož,

jestliže pojištěný má proti jinému právo na náhradu škody,

způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele,

a to do výše plnění, které mu pojistitel poskytl. Nezbytnou

podmínkou této zákonné cese - přechodu práva na náhradu škody

podle citovaného ustanovení, však je existence tohoto práva

v okamžiku pojistného plnění. Právo na náhradu škody

u odpovědnosti za škodu, způsobenou na vnesených nebo odložených

věcech, o kterou v daném případě šlo, však musí být podle § 436

o.z. uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu,

a nebylo-li uplatněno nejpozději 15. dne po dni, kdy se poškozený

o škodě dověděl, zanikne. Jde tedy o jeden z případů prekluze

upravených občanským zákoníkem - zániku práva jeho neuplatněním

v zákonem stanovené lhůtě, k němuž ve smyslu § 583 o.z. soud

přihlíží, i když to dlužník nenamítá. Právě proto, že k zániku

práva prekluzí, k němuž dochází ex lege, přihlíží soud z úřední

povinnosti (právo, jež zaniklo prekluzí, nelze přiznat), nelze

v daném případě z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, garantujícím každému při soudní ochraně jeho práv

zákonem stanovený postup, akceptovat postup odvolacího soudu,

který se věcí z pohledu možného zániku práva jeho včasným

neuplatněním odmítl zabývat, navzdory tomu, že námitku prekluze

stěžovatel v řízení sám, byť se tak stalo v jeho závěru, vznesl.

Z protokolu o jednání před odvolacím soudem sice vyplývá, že

stěžovatel svůj poukaz na prekluzi blíže nekonkretizoval, nicméně

z kontextu celého projednávaného případu bylo zřejmé, v jakém

smyslu je s ohledem na projednávanou problematiku prekluze

namítána. Navíc, pokud měl soud pochybnosti o konkrétnosti této

námitky, měl stěžovatele vyzvat k jejímu upřesnění, podle

přesvědčení Ústavního soudu však toho s ohledem na zákonný text

ustanovení § 436 o.z. nebylo třeba, a soud měl v tomto případě

volit postup podle § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř. Z uvedeného

důvodu bylo proto napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze

podle § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, zrušeno a zároveň z důvodu procesní

ekonomie bylo zrušeno i rozhodnutísoudu I. stupně.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. září 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru