Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 218/2000Usnesení ÚS ze dne 07.08.2000

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkSmlouva
Pracovní poměr
hmotné zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.218.2000
Datum podání06.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

1/1993 Sb., čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3

65/1965 Sb., § 242, § 60a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 218/2000 ze dne 7. 8. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 218/2000

Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížností ing. P. Č., zastoupeného JUDr. J. X., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2000, čj. 16 Co 431/99-60, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1999, čj. 11 C 242/98-43,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 210 000,-- Kč, tento uvádí, že jako obchodní ředitel v obchodní společnosti S., a. s., uzavřel v březnu 1997 se svým zaměstnavatelem manažerskou smlouvu, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že dojde-li v době platnosti této manažerské smlouvy k jeho odvolání z funkce a současně i k ukončení jeho pracovního poměru, náleží mu náhrada ve výši šestinásobku základního měsíčního platu. V září 1997 byl stěžovatel odvolán z funkce obchodního ředitele, bylo mu nabídnuto místo jiné, které nepřijal, a proto s ním zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Stěžovatel obdržel odstupné ve výši dvou průměrných měsíčních platů, avšak jeho nárok na výplatu sjednaného šestinásobku měsíčního platu zaměstnavatel neuznal. Stěžovatel se proto obrátil na obecné soudy, které však jeho žalobu zamítly, když, podle stěžovatele nesprávně, dovodily, že článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 2 odst. 4 Ústavy ČR, podle kterých každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, se nevztahují na oblast pracovního práva. Stěžovatel má za to, že právní názor obecných soudů je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a žádá Ústavní soud, aby napadené rozsudky zrušil pro jejich rozpor s Listinou a Ústavou ČR.

Ze spisu sp. zn. 11 C 242/98 Okresního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že okresní soud po provedeném dokazování shledal, že manažerská smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a jeho bývalým zaměstnavatelem je neplatná ohledně ujednání obsaženého v článku II odst. 4, podle kterého měla stěžovateli náležet náhrada ve výši 6-ti násobku základního platu (činil 35 000,- Kč měsíčně), došlo-li v době platnosti smlouvy k jeho odvolání z funkce a současně i k ukončení jeho pracovního poměru. Okresní soud s ohledem na kogentní povahu pracovněprávních předpisů vyložil, že není-li v těchto předpisech umožněna odchylná úprava práv a povinností účastníků pracovněprávních vztahů, je třeba to, co těmto předpisům neodpovídá, považovat za zakázané, což je závěr, který není v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny. Pokud se tedy zaměstnavatel zavázal k poskytnutí náhrady související s odvoláním z funkce a současně s ukončením pracovního poměru stěžovatele, tedy podle obsahu a smyslu k ujednání o jednorázovém plnění, nemajícím povahu odměny za práci, lze jeho úkon považovat za neplatný ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, neboť pracovněprávní předpisy v daných souvislostech, kromě odstupného podle ustanovení § 60a zákoníku práce, takového jednorázové plnění neumožňují.

V odvolání stěžovatel oponoval právnímu názoru soudu prvého stupně a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdil opak. Krajský soud v Ostravě se s právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil a odvoláním napadený rozsudek potvrdil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky obecných soudů z pohledu tvrzeného zásahu do práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K dodržování základních práv a svobod v pracovněprávních vztazích se Ústavní soud vyjádřil ve své dřívější rozhodovací praxi již několikrát. V projednávané věci jsou relevantní nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95 (ÚS, sv. 4 č. 73), a ze dne 2. 7. 1996, sp. zn. I. ÚS 27/96 (ÚS, sv. 5, č. 59), o něž se opírají oba účastníci řízení, paradoxně z nich však vyvozují různé právní závěry. Dřívější nález Ústavního soudu konstatoval, že ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny a článku 2 odst. 4 Ústavy ČR, podle kterých "každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá," platí i pro oblast pracovněprávních vztahů při vědomí jejich specifik. V pozdějším nálezu se Ústavní soud vyjádřil k zásadně kogentní povaze ustanovení dosud platného zákoníku práce a uvedl, že v případě, že pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňují odchylnou úpravu vzájemných práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané. Ve věci pojednané tímto pozdějším nálezem bylo mimo jiné namítáno i porušení základního práva obsaženého v čl. 2 odst. 3 Listiny, k čemuž Ústavní soud vyložil, že v oblasti pracovního práva platí, že to, co pracovněprávní normy výslovně nepředpokládají, je nutno považovat za zákonem zakázané, a proto porušil-li stěžovatel svým jednáním zákon (rozuměj zákoník práce), nemohl být porušen čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (str. 459 a 460).

Právní názor na problematiku plnění sjednaného pro případ odvolání z funkce, u níž se pracovní poměr zakládá jmenováním nebo volbou, spojeného s ukončením pracovního poměru, které nemá charakter odstupného ve smyslu ustanovení § 60a zákoníku práce, vyjádřil několikrát i Nejvyšší soud ČR (rozsudek ze dne 6. 10 1998, sp. zn. 2 Cdon 1280/97, Rc 7/2000, rozsudek ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2525/98). Nejvyšší soud ČR takovéto ujednání, ať je označeno jakkoli, nepovažuje za sjednání mzdy a má za to, že jde o neplatný právní úkon, neboť pracovněprávní předpisy takovou úpravu neumožňují a smluvní volnost účastníků pracovněprávních vztahů zde pro kogentnost předmětné právní úpravy nelze uplatnit. Tato argumentace byla předestřena k posouzení Ústavnímu soudu, který ji v tomto směru neshledal protiústavní a potvrdil, že je v zásadě konformní i s právním názorem ve shora citovaném nálezu I. senátu Ústavního soudu (usnesení ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. I. ÚS 348/99).

Ze shora uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud již ve svém shora citovaném nálezu zaujal stanovisko, podle něhož se nemůže s odkazem na čl. 2 odst. 3 Listiny účinně dovolávat zásahu Ústavního soudu ten, kdo sám svým jednáním zákon poruší a ani v projednávané věci není důvodu se od tohoto závěru odlišovat. Námitky obsažené v ústavní stížností se tak dostaly do polohy nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, stěží způsobilé bez dalšího posunout stěžovatelovu věc do ústavně právní roviny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru