Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 218/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
náhrada
Cenné papíry
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.218.10.1
Datum podání25.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 36 odst.3

591/1992 Sb., § 81c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 218/10 ze dne 6. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. T. T., zastoupeného JUDr. Jiřím Benešem, advokátem, AK se sídlem Vodičkova 699/30, 110 00 Praha 1, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 2004 č. j. 33 Nc 7207/2004-28 a ze dne 20. 9. 2005 č. j. 33 Nc 7207/2004-78, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 13 Co 393/2004-47 a ze dne 15. 5. 2007 č. j. 14 Co 188/2007-107, 14 Co 211/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009 č. j. 20 Cdo 4875/2007-140 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v jeho věci s tím, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 33 Nc 7207/2004 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel jakožto zákazník obchodníka s cennými papíry FINNEX Praha, spol. s r. o., (dále jen "Finnex") podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 na základě pravomocného rozsudku, jímž bylo obchodníku s cennými papíry uloženo zaplatit stěžovateli v něm uvedenou částku, návrh na nařízení exekuce, a dále proti Garančnímu fondu obchodníků s cennými papíry (dále jen "Garanční fond"), jež je povinen zákazníku v případě neschopnosti obchodníka s cennými papíry plnit své závazky poskytnout náhradu za podmínek vymezených v ustanovení § 81c zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 5. 2004 č. j. 33 Nc 7207/2004-7 nařídil exekuci proti povinným Finnex a Garančnímu fondu, Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 30. 9. 2004 č. j. 13 Co 393/2004-47 usnesení ve vztahu ke Garančnímu fondu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Poté Městský soud Praze usnesením ze dne 10. 2. 2005 č. j. 14 Co 85/2005-66 zrušil mezitím vydané usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 2004 č. j. 33 Nc 7207/2004-28, jímž byl výkon exekuce proti Garančnímu fondu odložen a částečně zastaven, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Následně Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením 20. 9. 2005 č. j. 33 Nc 7207/2004-78 návrh stěžovatele na nařízení exekuce proti Garančnímu fondu zamítl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2007 č. j. 14 Co 188/2007-107, 14 Co 211/2007 usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé, neboť stěžovatel dle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nedoložil přechod povinnosti společnosti Finnex na Garanční fond; povinnost přiznaná exekučním titulem nepřešla na Garanční fond, ale pouze mu vznikla zákonná povinnost poskytnout stěžovateli náhradu za zákonem stanovených podmínek. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2009 č. j. 20 Cdo 4875/2007-140 dovolání jako nedůvodné zamítl. Doplnil, že užívá-li zákon pojmu přechod povinnosti, musí jít o povinnost totožnou s tou, o níž bylo rozhodnuto v nalézacím řízení, což ve stěžovatelově případě splněno nebylo, poněvadž společnost Finnex byla v nalézacím řízení zavázána z komisionářské smlouvy, zatímco v exekučním řízení byla povinnost Garančního fondu dovozována z ustanovení § 81c zákona o cenných papírech, jež upravuje institut náhrady poskytované zákazníku obchodníka s cennými papíry.

S tímto výkladem předmětných ustanovení stěžovatel nesouhlasí a je přesvědčen, že pravomocný a vykonatelný rozsudek vydaný proti zaniklému obchodníkovi s cennými papíry je dostatečným exekučním titulem k tomu, aby jeho nárok byl uspokojen Garančním fondem, a proto je jakákoli další žaloba směřující proti Garančnímu fondu nadbytečná. Usnesení Obvodního soudu ze dne 7. 9. 2004 č. j. 33 Nc 7207/2004-28 považuje stěžovatel za zmatečné a nezákonné, neboť o odvolání podaném Garančním fondem měl rozhodovat soud druhého stupně a nikoli soud nalézací. Stěžovatel taktéž kritizuje usnesení Městského soudu v Praze dne 30. 9. 2004 č. j. 13 Co 393/2004-47, poněvadž se soud nezabýval exekučním titulem ani věcně správným usnesením o nařízení exekuce a nepřípustně retroaktivně aplikoval ustanovení § 81c zákona o cenných papírech.

Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na napadená rozhodnutí obecných soudů s tím, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Argumentace předestřená stěžovatelem v ústavní stížnosti se odehrává v rovině výkladu podústavního práva a je pouhou polemikou s právním názorem obecných soudů, jež se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly se stěžovatelovými námitkami a řádně osvětlily, jaké důvody je vedly k zaujetí stěžovatelem napadeného právního názoru; tyto důvody jsou srozumitelné a mají racionální podklad. Nutno též připomenout, že odlišný pohled na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě není způsobilý založit ústavní nekonformitu napadených rozhodnutí. Konečně nelze opomenout skutečnost, že pro uložení povinnosti poskytnout plnění na základě komisionářské smlouvy platí jiné podmínky než pro založení povinnosti vyplatit náhradu z Garančního fondu, a už proto nelze exekuční titul vydaný proti obchodníkovi s cennými papíry použít bez dalšího i vůči Garančnímu fondu; naplnění předpokladů pro vydání exekučního titulu vůči jednomu povinnému nemusí znamenat splnění podmínek pro vydání exekučního titulu proti druhému povinnému.

Stěžovatelovy výhrady mířící proti usnesení Obvodního soudu ze dne 7. 9. 2004 č. j. 33 Nc 7207/2004-28 jsou taktéž neopodstatněné, neboť toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2005 č. j. 14 Co 85/2005-66, v důsledku čehož právně neexistuje. Rovněž ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze dne 30. 9. 2004 č. j. 13 Co 393/2004-47 je zjevně neopodstatněná, protože se jedná o kasační rozhodnutí, jímž se věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně, přičemž kritiku vůči němu je třeba formovat v rámci eventuální oponentury proti rozhodnutím vydaným na základě tohoto kasačního rozhodnutí; s tou se Ústavní soud vypořádal výše.

Z vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru