Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2179/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
neplatnost
Narovnání
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2179.14.1
Datum podání26.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 585

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2179/14 ze dne 17. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelů Miroslava Janečky a Jany Janečkové, právně zastoupené advokátem JUDr. Emilem Jančou, Sartoriova 60/12, Praha - Břevnov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 10. 2010 sp. zn. 18 C 69/98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 36 Co 11/2011, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. 18 C 69/98, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. 36 Co 72/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 28 Cdo 86/2014, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé současně navrhli odložení vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 10. 2010 sp. zn. 18 C 69/98 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 36 Co 11/2011.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelé se proti žalovanému, tj. Jednota smíšené družstvo Praha - západ (dále jen "jednota") domáhali vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat na základě plnění poskytnutého z neplatných nájemních smluv. V konečném znění žaloby požadovala žalobkyně zaplacení částky 1.945.593,- Kč a 343.336,- Kč s příslušenstvím a žalobce zaplacení částek 1.945.593,- Kč a 570.457,- Kč s příslušenstvím.

Stěžovatelé uzavřeli s žalovaným dne 8. 2. 1991 smlouvy, jimiž získali do pronájmu za měsíční nájemné 50.000,- Kč prodejnu Jednoty č. 190 (nákupní středisko) a žalobkyně za měsíční nájemné 66.000,- Kč prodejnu Jednoty č. 192 (průmysl) a 195 (textil) v budově č. 929 v Řevnicích, se specifikovaným zařízením a vybavením, které je majetkem žalované. Na základě kontroly provedené příslušným správním orgánem byla žalované uložena pokuta 100.000,- Kč za porušení zákona č. 526/1990 Sb. o cenách. Důvodem byla především ta skutečnost, že žalovaná porušila povinnost vést cenovou evidenci v případech, kdy je cena regulována. Při zohlednění výsledku kontroly uzavřeli dne 12. 2. 1993 stěžovatelé s Jednotou nové smlouvy. Žalobce uzavřel s žalovanou Smlouvu o společném provozování obchodní činnosti č. 129 a č. 130, žalobkyně uzavřela s žalovanou Smlouvu o společném provozování obchodní činnosti č. 131, kterými si kromě provozoven pronajali i pozemky č. X1 a X2 v katastrálním území Řevnice. Za situace, kdy se stěžovatelé dostali do prodlení s placením nájemného a žalovaný z toho důvodu jim dal výpověď z nájmu, uzavřely strany sporu dne 27. 5. 1996 smlouvy o společném provozování obchodní činnosti č. 216 a 217. Součástí obou těchto smluv jsou i dohody o narovnání (uvedené v čl. XIII.), jimiž si smluvní strany sjednaly ukončení platnosti předchozích smluv o společném provozování obchodní činnosti ke dni 31. 5. 1996, a dohodly se, že ze smluv uzavřených v roce 1993 nemají a nebudou mít vůči sobě žádné pohledávky ani jiná oprávnění.

K výše uvedenému schematickému zachycení vzájemných vztahů mezi žalobci a žalovanou stěžovatelé uvádí, že žádný z obecných soudů se při projednávání jejich žalobních návrhů až do vydání konečného rozhodnutí NS, tedy od roku 1998 do roku 2014, nezabýval základními žalobními tvrzeními žalobců uvedenými jak v samotné žalobě, tak v dalším průběhu řízení. Všechny soudní instance řešily pouze jednu otázku, a to platnost či neplatnost dohody o narovnání. Tato otázka přitom nebyla řešena komplexně, ale jen v rozsahu dovolacího důvodu vedlejšího účastníka, jak byl formulován v dovolacím řízení završeným rozsudkem NS ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 33 Odo 1089/2005. Všechna ostatní tvrzení soudy nižších stupňů zcela pominuly, byť k nim bylo provedeno dokazování, důkazy nebyly nikdy zhodnoceny a některé důkazy byly zcela pominuty. Soudy podle stěžovatelů zasáhly do jejich práva na soudní ochranu takovým způsobem a intenzitou, že se jedná o svévoli orgánů veřejné moci a odepření spravedlnosti.

Stěžovatelé zcela odmítají závěr Městského soudu v Praze, který uvedl, že není pochyb o tom, že Nejvyšší soud posoudil otázku platnosti dohod o narovnání ze všech hledisek, které vyplynuly z dosavadního řízení a které byly obsahem spisového materiálu. Takové závěry stran platnosti dohody o narovnání považují stěžovatelé za zcela nedostatečné. V průběhu šestnácti let, co trvá předmětný spor, se žádný soud nezabýval zásadními tvrzeními a důkazy žaloby, zdůrazňujícími důvodnost žalobního návrhu, jež byly navíc důkazy prokázány a jež měly na posouzení důvodnosti žalobního návrhu nejméně stejný vliv, jako otázka platnosti dohody o narovnání, jež byla jako jediná samostatná a jako odděleně stojící v soudním řízení řešena a jež byla také součástí předchozího dovolacího přezkumu.

Stěžovatelé mimo jiné poukazují na to, že vztahy mezi nimi a Jednotou se od samého počátku vyznačovaly jistou nerovností. Stěžovatelé byli léta zaměstnanci Jednoty v Nákupním středisku v Řevnicích a zabývali se prodejem. Jednota měla a má nemalý profesionální aparát, který posiluje její pozici. Stěžovatelé se dostali, byť na základě podepsaných smluv, kdy museli převzít zaměstnance a zboží značné hodnoty, do závislosti na Jednotě a nájemním vztahu k jejímu majetku. Stěžovatelé jako právní laici nevěděli, že do této závislé situace je dostala právě Jednota, a to také tím, že jim v nájemném účtovala částky mnohokráte překračující tehdy státem regulované nájemné. To nebylo stěžovatelům, byť tvořilo celkově částku řádu 5.000.000,- Kč, nikdy vráceno. Podle stěžovatelů je třeba na jejich vztahy s Jednotou nahlížet v intencích platné právní úpravy tak, že stěžovatelé vždy byli slabší smluvní stranou a náleží jim proto ochrana.

Poté, co Jednota porušila povinnost mít souhlas obce s pronájmem nebytových prostor a byla jí ze strany finančního úřadu udělena pokuta, byla ve smlouvách uzavřených dne 12. 2. 1993 cena nájmu podřízena cenové regulaci. Rozdíl, o který novou regulovanou cenou Jednota přišla, nahradila protizákonným pronájmem pozemků. Rozpor se zákonem spatřují stěžovatelé v tom, že se předmětem nájmu staly pozemky zastavěné dotčenými budovami. Celý postup Jednoty ve věci lze hodnotit jako nemravný. Stěžovatelé byli zahnáni do existenční tísně, měli závazky ke svým zaměstnancům (odstupné), Jednota nebyla ochotna odkoupit mrazicí boxy, ani zboží a stěžovatelům tak nezbylo, než s Jednotou uzavřít v roce 1996 smlouvy o společném provozování obchodní činnosti. Ve své podstatě tak pod tlakem "vyměnili" svůj nárok na bezdůvodné obohacení za to, že se strany dohodly, že na jedné straně Nájemní smlouvy ze dne 12. 2. 1993 jsou platné, na straně druhé bude pokračovat nájemní vztah stěžovatelů k předmětným nemovitostem. Stěžovatelé v tísni, donuceni okolnostmi, podepsali smlouvu včetně čl. XIII. (dohoda o narovnání).

Za podstatnou považují stěžovatelé tu skutečnost, že Jednota uzavřela se stěžovateli v letech 1991, 1993 a 1996 nájemní smlouvy, z nichž ani jedna nebyla opatřena předchozím souhlasem obce, čehož zákonným důsledkem je jejich absolutní neplatnost.

Poté, co věc projednaly nižší soudy, bylo ve věci podáno žalobkyní dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 18 C 69/98 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2003 sp. zn. 36 Co 36/2003. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že tento se zabýval výlučně dovolacím důvodem vymezeným žalovanou ve směru konstatování nesprávného posouzení otázky platnosti dohod o narovnání. Nejvyšší soud shledal námitku Jednoty, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil platnost dohod o narovnání, opodstatněnou. Vzhledem k tomu, že otázka platnosti dohod o narovnání je podle Nejvyššího soudu pro posouzení věci určující, považoval jmenovaný soud další zkoumání napadeného rozhodnutí za nadbytečné. Na tomto místě poukazují stěžovatelé na to, že ani v řízení před Nejvyšším soudem nebyly nikterak řešeny otázky spojené s tvrzeními stěžovatelů. Navíc Nejvyšší soud nezkoumal neplatnost dohod z jiných důvodů tvrzených stěžovateli, které však nebyly do té doby obecnými soudy posouzeny. V souvislosti s uvedeným stěžovatelé odkazují na svá žalobní tvrzení vztahující se k absenci předchozího souhlasu obce k pronájmu nemovitostí, neurčitosti předmětu nájemních smluv ze dne 27. 5. 1996 a okolnostem jejich podpisu. Dále se obecné soudy podle stěžovatelů nevypořádaly s tím, že sporné nemovitosti byly pronajímány nevlastníkem, a to za cenu mnohonásobně převyšující cenu obvyklou, navíc smlouvy ze dne 27. 5. 1996 byly podepsány v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a jejich samotné uzavření je tedy v rozporu s dobrými mravy.

Podle náhledu stěžovatelů je soudní řízení stiženo procesními vadami spočívajícími v neúplném vyhodnocení skutkového stavu, opomenutých zdůvodněních a tvrzeních, důkazech. Stěžovatelé brojili proti závěru soudu I. stupně také v tom smyslu, že dovolací přezkum zahrnoval i posouzení tvrzení stěžovatelů, jež nikdy před tím nebyly reflektovány v rozhodnutích soudu a nebyly ani předmětem dovolacího řízení. Stěžovatelé zcela nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který se nevyrovnal s tvrzeními stěžovatelů a jenž v odůvodnění svého rozhodnutí překvapivě konstatoval, že "... není pochyb o tom, že Nejvyšší soud ČR i tyto argumenty zvažoval, a posoudil otázku platnosti dohod o narovnání ze všech hledisek, které vyplynuly z dosavadního řízení a které byly obsahem spisového materiálu". Podle náhledu stěžovatelů se však jedná v předmětném případě o dezinterpretaci, neboť Nejvyšší soud se všemi námitkami stěžovatele nezabýval. Nižší soudy následně zcela protizákonně a nepřípustně vyložily dopad rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 33 Odo 1089/2005 na předmětnou věc nad rámec rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu.

Dále stěžovatelé poukázali na to, že příslušný obvodní soud nepřipustil důkaz spisem Okresního soudu Praha - západ, který dospěl v řízení evidovaném pod sp. zn. 6 C 1187/98 ze dne 26. 6. 2006 k závěru, že smlouvy ze dne 27. 5. 1996 jsou absolutně neplatným právním úkonem. Jmenovaný soud se s nepřipuštěním navrženého důkazu nijak nevypořádal a jedná se tak o tzv. opomenutý důkaz. Ve své podstatě tak existují dvě soudní rozhodnutí, jež stojí nepřímo proti sobě, přičemž v jednom dospěl soud k závěru o neplatnosti nájemních smluv ze dne 27. 5. 1996 a u druhého o tom soud pouze spekuluje.

Závěrem stěžovatelé shrnují porušení svých ústavních práv a svobod. Dospívají přitom k závěru, že v daném řízení bylo zasaženo do jejich právní jistoty. Byla porušena zásada předvídatelnosti práva. Rozhodnutí soudu jsou založená na svévoli. Postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž mělo dojít k porušení Ústavy ČR, a to v čl. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

III.

Ústavní soud si vyžádal související soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 18 C 69/98 a po prostudování poměrně obsáhlé ústavní stížnosti dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé polemizují s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Jednou z úhlavních námitek stěžovatelů je tvrzení, podle něhož obecné soudy při projednávání případu nezohlednily aplikaci dobrých mravů. K uvedenému lze konstatovat, že byť se obecné soudy mohly této otázce věnovat obšírněji, nelze podle Ústavního soudu dospět k závěru, že by se jí nevěnovaly vůbec (srov. str. 14 rozsudku obvodního soudu). Jak z ústavní stížnosti, tak i ze souvisejícího soudního spisu vyplývá, jakým způsobem se stěžovatelé do své nesnadné situace dostali a pro jejich právní argumentaci stran dobrých mravů lze mít svým způsobem pochopení. Smlouvy mezi jimi a Jednotou byly uzavírány počátkem 90. let, kdy právní povědomí, či potřeba strategického podnikatelského plánu nebyla ve společnosti tak zažitá, jako v letech pozdějších. Nicméně to ničeho nemění na skutečnosti, že stěžovatelé vystupovali v obchodních vztazích jako podnikatelé a jejich ochrana poskytnutá právním řádem není tak silná, jako je tomu u nepodnikatelů. Důvodem je zde především ta skutečnost, že přijetím podnikatelského rizika se jednotlivci v určité oblasti odpoutávají od chráněného postavení spotřebitele a vstupují do postavení podnikatele, které není z důvodu fungování a flexibility trhu nadáno takovou mírou ochrany, jako je tomu u běžných občanů - spotřebitelů. Jinými slovy řečeno, právní postavení podnikatelů je zatíženo vyšší mírou odpovědnosti.

Není pochyb o tom, že i v rámci podnikatelských vztahů lze narazit na nutnost aplikace dobrých mravů, nicméně tyto nelze pojímat v tak širokém rámci, jako je tomu u běžných spotřebitelů. Důvodem je mimo jiné ta skutečnost, že by tím na úkor jedné ze smluvních stran docházelo ke snížení podnikatelského rizika, čímž by se smluvní vztah stával od samého počátku nevyváženým.

Stěžovatelům lze dát zapravdu v tom, že je třeba rozlišovat rovnost v právním a faktickém slova smyslu. Zatímco právně, si mohou být smluvní strany rovny, fakticky tomu tak být nemusí. Silnější postavení protistrany nevychází v předmětném případě primárně z její síly faktické, ale naopak z povinností, k nimž se stěžovatelé smluvně zavázali. Odhlédnuto od toho, že smlouvy z let 1991 a 1993 lze považovat hypoteticky za neplatné, byli to právě stěžovatelé, kdo měl a musel před jejich podpisem zvážit, zda požadavky dané Jednotou, jsou pro ně akceptovatelné. Na tomto místě není od věci připomenout, že základním stavebním kamenem smluv uzavíraných v rámci obchodněprávních vztahů je autonomie vůle. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře dovodil autonomii vůle z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V souvislosti s výše uvedeným není od věci poukázat na právní zásadu pacta sunt servanda.

Další oblast námitek stěžovatelů směřuje k platnosti resp. neplatnosti smlouvy ze dne 27. 5. 1996 jako celku. Obecné soudy přitom dospěly k závěru, že dotčená smlouva je neplatná pouze částečně a jedinou částí, kterou lze považovat za platnou je ustanovení týkající se dohody o narovnání. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že se jedná typicky o oblast, jejíž posouzení spadá primárně do pravomoci obecných soudů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jsou zřejmé důvody, které vedly obecné soudy k závěru o pouhé částečné neplatnosti smlouvy a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout. Navzdory tomu, že stěžovatelé vycházeli ve svých tvrzeních z toho, že dohoda o narovnání nemůže obstát sama o sobě, neboť je vázaná na dohodu o společném provozování obchodní činnosti, z jazykového ani z teleologického výkladu textu smlouvy nevyplývá, že by dohoda o narovnání byla vázána na platnost dohody jako celku. Argumentují-li stěžovatelé okolnostmi uzavření sporné smlouvy, nutno uvést, že touto námitkou se obecné soudy rovněž zabývaly a uzavřely, že pohnutky mohou mít vliv na právní úkon pouze tehdy, pokud jsou začleněny do právního úkonu jako takového - což ze smlouvy neplyne.

Ústavní soud v minulosti dovodil, že v případě, kdy jsou možné dva výklady téže smlouvy, je prioritní ten, který nezakládá neplatnost smlouvy oproti tomu, který neplatnost smlouvy zakládá. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního (viz např. Lando O., Beale H. (eds.), Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, článek 5:106). Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy ČR taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.

Stěžovatelé v rámci své právní argumentace vyzvedli, mimo jiné, též tu skutečnost, že obvodní soud nepřipustil důkaz spisem Okresního soudu Praha - západ, který dospěl v řízení evidovaném pod sp. zn. 6 C 1187/98 ze dne 26. 6. 2006 k odlišnému právnímu názoru, než příslušný obvodní soud a smlouvy ze dne 27. 5. 1996 považoval za absolutně neplatné. K uvedené námitce lze uvést, že z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 3 opakovaně konstatoval obsah odůvodnění shora uvedeného rozhodnutí (srov. č. l. 321) a nelze dospět k závěru, že by o jeho existenci nevěděl. Jiná věc je, že se v rámci svého odůvodnění s tímto odlišným právním názorem nijak nevypořádal. Tuto skutečnost je třeba mu důrazně vytknout. Samotné nevypořádání se s námitkou stěžovatelů sice znamená porušení jejich práv garantovaných jim občanským soudním řádem, nicméně tento zásah není takové intenzity, aby jím bylo lze odůvodnit zásah do principu právní jistoty účastníků řízení a ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit. V konkrétním případě je vždy třeba posoudit, zda v rozhodnutí neodůvodněné důkazy mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledky dokazování. Z návrhu stěžovatelů vyplývá, že dva rozdílné soudy posoudily tutéž věc jiným úhlem pohledu a dospěly k odlišnému závěru. Z hlediska obecného fungování justice není uvedený stav žádoucí, nicméně nikoliv nemožný. Jedná se o důsledek nezávislosti a nestrannosti soudnictví jako takového. Jinými slovy řečeno, obecný soud pochybil, pokud se v rámci svého odůvodnění nevypořádal s rozhodnutím Okresního soudu pro Prahu - západ, ovšem nelze mu vytknout, že na základě své úvahy, podložené řádnou argumentací, dospěl k odlišnému závěru, než výše citovaný soud.

Ústavní soud si je vědom toho, že situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku posoudí odlišně, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a že by tedy měla vést ke zrušení jednoho ze sporných rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost není prostředkem, jímž by mělo docházet k usměrňování či sjednocování judikatury obecných soudů. Není v pravomoci Ústavního soudu, zrušením jednoho rozhodnutí vnucovat obecným soudům jiný výklad obecného práva, a tak si nad rámec své pravomoci přisuzovat postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelé mimo jiné namítají, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.

Ústavní soud si je vědom té skutečnosti, že situace, v níž se oba stěžovatelé nachází, je pro ně více než složitá, nicméně v činnosti obecných soudů nenachází tak závažné pochybení, jež by bylo lze hodnotit jako zásah do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Byť je nepochybné, že smluvní vztahy, do nichž stěžovatelé v minulosti vstoupili, nebyly z ekonomického hlediska zcela vyvážené, nejedná se podle Ústavního soudu primárně o problém právní, ale podnikatelský.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sleduje osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru