Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2179/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkodůvodnění
příslušnost/věcná
Usnesení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2179.10.1
Datum podání28.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 9 odst.3 písm.r, § 104a, § 169 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2179/10 ze dne 3. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti PVA servis, s. r. o., se sídlem Beranových 667, 199 00 Praha 9, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem Gorkého 502, 272 01 Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010 čj. Ncp 545/2010-75 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručení v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 95 Ústavy domáhala zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci dosud vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 22/2010 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (výrok II.).

Stěžovatelka uvedla, že se v předmětném řízení domáhala po obchodní společnosti ABF, a. s., zaplacení částky 6 300 696 Kč s příslušenstvím za podnájem a služby poskytované žalované v souvislosti s akcí For Arch 2009 v areálu PVA Letňany. S rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasila a namítla, že v jiné věci s obdobným skutkovým a právním základem (sp. zn. 36 Cm 186/2008) vrchní soud rozhodl tak, že věcně příslušný je krajský (městský) soud. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že napadené usnesení není odůvodněno, takže nelze zjistit, proč soud rozhodl zcela odlišně; absenci odůvodnění stěžovatelka označila za svévolný a účelový postup s cílem zakrýt libovůli v soudním rozhodování.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 8. 2010 odkázal na ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 5 o. s. ř., podle kterého jsou k projednání a rozhodnutí sporů, týkajících se nájmů (podnájmů) nebytových prostor příslušné okresní soudy. Vrchní soud dodal, že jsou-li v nájemní (podnájemní) smlouvě zahrnuty ještě další práva a závazky stran, např. závazky nájemce investovat do pronajatých prostor, apod., je vždy věcí úvahy vrchního soudu, aby posoudil, které kriterium věcně převažuje; může jím být hledisko, že nárok vychází z textu smlouvy o pronájmu nemovitostí nebo může převažovat hledisko hmotného práva, jestliže závazek uvedený též ve smlouvě o pronájmu nemovitosti se řídí obchodním zákoníkem, např. u franšízových závazků podle § 269 odst. 1 obch. zák.

V replice stěžovatelka uvedla, že vyjádření nevypovídá nic o důvodech, kterými byl Vrchní soud v Praze veden při vydání napadeného rozhodnutí, a vzhledem k tomu, že uzavřela v podstatě identické smlouvy o poskytnutí veletržních služeb a o každé z nich bylo týmž soudem rozhodnuto o věcné příslušnosti jiným (opačným) způsobem, je pro ni obtížné napříště zvolit soud, který by měl podobnou záležitost projednat.

Z kopie žaloby stěžovatelky proti žalované ABF, a. s., podané dne 16. 2. 2010 k Městskému soudu v Praze a napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 6 300 696 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o podnájmu nebytových prostor v rámci akce For Arch 2009 pořádané žalovanou a provozní objednávky na tutéž akci k zajištění služeb po personální a materiální stránce. Celková částka za podnájem ploch v areálu PVA Letňany podle smlouvy o podnájmu nebytových prostor činila 15 520 537 Kč, za služby spojené s realizací akce For Arch 2009 byla mezi smluvními strana dohodnuta částka 6 603 256 Kč. Po úhradě zálohy a vzájemným započtením závazků a pohledávek žalovaná neuhradila částku 6 300 696 Kč, jejíž úhrady se stěžovatelka domáhala žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesení však rozhodl, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a že věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Rozhodnutí nebylo odůvodněno.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

K možnosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti v dosud neskončeném soudním řízení, o což se v projednávané věci výlučně jedná, se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil opakovaně značně zdrženlivě s poukazem na hlediska ústavně zakotvené dělby moci, podle kterých přísluší především obecným soudům zabývat se aplikací a výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci, a proto k věcnému přezkumu napadeného procesního rozhodnutí, jež není zásadně způsobilé samo o sobě porušit základní práva stěžovatelů, přikračoval ve zcela výjimečných případech, zejména za situace, byl-li soudy podaný výklad rozhodných zákonných ustanovení natolik extrémní, že nebyl z hlediska ochrany základních práv udržitelný (srov. nálezy ve věcech I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2009, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, II. ÚS 954/09 ze dne 16. 3. 2010 dostupný tamtéž a další). Do této kategorie přináleží i nálezy, ve kterých Ústavní soud vyložil, že možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně, a vyložil, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být po soudu legitimně požadováno, aby své rozhodnutí odůvodnil a důvody o závěru o věcné příslušnosti vyložil (srov. nálezy I.ÚS 904/08 a II. ÚS 2193/10 ze dne 2. 9. 2010, dostupný v el. podobě).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti kritizovala nesprávné právní posouzení věci Vrchním soudem v Praze, avšak nikoliv z hlediska v úvahu připadající podmínky "sporu, týkajícího se nájmu nebytových prostor", nýbrž s pouhým tvrzením, že v jejím jiném sporu v obdobné věci týž soud rozhodl o věcné příslušnosti opačně, kdy dovodil, že šlo o spor mezi podnikateli ze smlouvy nepojmenované ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. V této souvislosti dále argumentovala, že důvody odlišného rozhodnutí soudu nejsou zřejmé, neboť rozhodnutí není odůvodněno.

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákonem, který ve smyslu citovaného článku Listiny stanoví příslušnost (zde věcnou) soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle jehož ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 5. je vyloučena věcná příslušnost krajských soudů ve sporech "týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor". Ústavní soud má za to, že pokud Vrchní soud v Praze se při svém rozhodování v projednávané věci zohlednil skutečnost, že spor o žalovanou částku má základ ve smlouvě o nájmu nebytových prostor, která nesporně byla mezi stranami sporu uzavřena, pak jeho závěr nelze označit za extrémně nesouladný s učiněným skutkovým zjištěním.

Skutečnost, že v jiném sporu soud rozhodl o věcné příslušnosti jinak, sice může být z pohledu stěžovatelky i v obecné rovině nežádoucí, to však ke kasaci napadeného rozhodnutí v projednávané věci nepostačuje. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dává najevo, že jsou to především obecné soudy, kterým přísluší zabývat se výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci.

K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku absence odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud obecně konstatoval, že možnost neodůvodňovat rozhodnutí podle § 104a o. s. ř. o věcné příslušnosti je třeba interpretovat restriktivně. Ve své nálezové judikatuře však vyložil, že pokud účastník řízení ve vyjádření k věcné příslušnosti předloží soudu významnou argumentaci, lze legitimně požadovat, aby se s ní soud v odůvodnění svého usnesení vypořádal. V posuzované věci stěžovatelka netvrdila, že předložila soudu důkladnou a pro posouzení věcné příslušnosti významnou argumentaci, v ústavní stížnosti pouze zdůraznila zásadu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, v replice pak rozvedla, že je pro ni obtížné napříště zvolit soud, který by podobné záležitosti projednal. Za této situace Ústavní soud nehodnotil postup Vrchního soudu v Praze spočívající v neodůvodnění napadeného usnesení za projev soudní libovůle.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru