Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2175/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
Nemoc z povolání
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2175.11.1
Datum podání26.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 106, § 100 odst.1

85/1996 Sb., § 24 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2175/11 ze dne 15. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. R., zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, AK se sídlem 468 31 Malá Skála 397, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2008 č. j. 24 Co 354/2008-77 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011 č. j. 25 Cdo 572/2009-100 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její věci s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a vlastnického práva.

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 28. 4. 2008 č. j. 7 C 142/2007-48 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po advokátce zastupující ji v řízení o náhradu škody způsobené nemocí z povolání vůči jejímu bývalému zaměstnavateli, domáhala náhrady škody, které se advokátka dopustila tím, že včas neuplatnila nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, takže ten se promlčel; byl uplatněn teprve žalobou ze dne 2. 9. 2002, v níž se stěžovatelka otázce promlčení tohoto nároku věnovala. Soud vysvětlil, že nejpozději tohoto dne stěžovatelka musela znát skutečnosti pro učinění závěru o promlčení jejího práva na náhradu škody, výši škody i osobě škůdce, a proto jí tímto okamžikem začala běžet dvouletá promlčecí doba; jestliže stěžovatelka podala žalobu o náhradu škody vůči advokátce teprve dne 13. 6. 2007 a ta se promlčení práva dovolala, nebylo možno stěžovatelce právo přiznat. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne ze dne 26. 11. 2008 č. j. 24 Co 354/2008-77 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2011 č. j. 25 Cdo 572/2009-100 stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť předložená otázka okamžiku vzniku škody způsobené advokátem klientovi včasným neuplatněním nároku byla dovolacím soudem opakovaně řešena rozsudky sp. zn. 25 Cdo 860/2002, 25 Cdo 948/2007 a 25 Cdo 1242/2006, z nichž obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely. Potvrdil, že rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby je skutečnost, že advokátka neuplatnila nárok včas, takže jej nelze úspěšně vymoci, neboť je zřejmé, že by se žalovaný uplatněné pohledávce ubránil námitkou promlčení.

Stěžovatelka je názoru, že škoda nevzniká samotným uplynutím promlčecí doby, ale teprve tehdy, kdy dlužník uplatní vůči promlčené pohledávce námitku promlčení, čímž se pohledávka stane nevymahatelnou (srov. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 860/2002 a 25 Cdo 948/2007). Obecné soudy ve svých rozhodnutích odkazovaly na judikaturu, dle které škoda nevzniká až právní moci rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení nároku, a dle které není rozhodné, zda námitka promlčení byla uplatněna v rámci soudního řízení nebo mimosoudně. Dle mínění stěžovatelky však tuto judikaturu nepřípustně posunuly tím, že z ní dovodily, že pro vznik škody je rozhodující promlčení nároku ve spojitosti s předchozím postojem dlužníka bez ohledu na to, zda byla vznesena námitka promlčení či nikoli. Takovým výkladem obecné soudy fakticky ztotožnily institut prekluze a promlčení, poněvadž nerespektovaly, že promlčení se od prekluze liší tím, že se jej dlužník musí výslovně dovolat, zatímco negativní důsledky prekluze nastávají automaticky ze zákona samotným uplynutím prekluzivní lhůty. Vzhledem k tomu, že odvolací soud založil své rozhodnutí na extrémně nesprávném právním názoru, měl Nejvyšší soud jakožto sjednocovatel judikatury obecných soudů stěžovatelčino dovolání meritorně projednat.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Pochybení takového rázu se však obecné soudy nedopustily. Především nelze mít za to, že by se obecné soudy nepřípustně odchýlily od své dosavadní rozhodovací praxe tím, že by z ní dovodily závěry, které z ní učinit nelze. Stěžovatelkou i soudy zmiňovaná judikatura formuluje myšlenku, že není třeba formálně a zbytečně zahajovat řízení, jehož výsledek je dopředu znám, jelikož vznesení námitky promlčení žalovaným je takřka jisté, nýbrž že pro vznik škody postačí, je-li zjevné, že nárok nebude moci být vymožen, protože lze očekávat uplatnění námitky promlčení, pokud by řízení bylo zahájeno. Z toho pak lze dovodit závěr předložený obecnými soudy ve stěžovatelčině věci, že pro vznik škody není podstatné, kdy a zda vůbec byla v řízení či mimo něj vznesena námitka promlčení, bylo-li vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem bude nevymahatelná (srov. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 948/2007, na který odkázal v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud), což bylo zřejmé v projednávané věci. Vyslovený právní názor nepovažuje Ústavní soud za nijak extrémní a neakceptovatelný z ústavněprávního hlediska, naopak lze vyzdvihnout, že obecné soudy nepožadují formalistické a zjevně marné domáhání se práva jako podmínku pro úspěšné uplatnění práva na náhradu škody, zde uplatněné vůči advokátovi. Ústavněprávní relevanci nemá ani tvrzené ztotožnění institutu promlčení a prekluze práva; ostatně na tuto námitku reagoval odvolací soud, který se s ní dostatečně vypořádal.

Z důvodů vyložených výše odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru