Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2170/08 #1Nález ÚS ze dne 12.05.2009K principu předvídatelnosti soudního rozhodování a postupu Nejvyššího správního soudu při změně právního závěru vyjádřeného v dosavadních rozhodnutích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha - odbor dopravy
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip předvídatelnosti, srozumit... více
Věcný rejstříkpetit/vady
procesní postup
správní žaloba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 117/53 SbNU 473
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.2170.08.1
Datum vyhlášení12.05.2009
Datum podání26.08.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.3, čl. 94 odst.1, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 17 odst.1, § 17 odst.2, § 37 odst.5


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud senát Nejvyššího správního soudu dospěje k jinému právnímu závěru, než byl vysloven v rozhodnutí jiného senátu, je povinen postupovat ve smyslu § 17 odst. 1 soudního řádu správního a předložit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Nerespektování tohoto postupu představuje porušení základního práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky J. M. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. května 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 č. j. 4 As 3/2008-42. Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2007 č. j. 9 Ca 76/2007-21 odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou.

Narativní část

Stěžovatelka podala správní žalobu proti správnímu rozhodnutí v poslední den lhůty, přičemž v ní uvedla, že tímto rozhodnutím jí bylo odepřeno účastenství v řízení a dále, že jím byla zkrácena na svých právech, zejména právu vlastnickém ke specifikovanému pozemku, na němž byla povolena stavba. Žalobou se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, jakož také zrušení zmíněného stavebního povolení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. O šest dní později, tedy po lhůtě pro podání žaloby, doplnila stěžovatelka svou žalobu prostřednictvím advokáta. V doplnění rozvedla, z jakých důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné.

Městský soud v Praze ve svém usnesení konstatoval, že stěžovatelčina žaloba nesplňovala náležitosti vyžadované ustanovením § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, protože neobsahovala žádný žalobní bod, z kterého by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Poněvadž byla žaloba podána poslední den lhůty, soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad žaloby, protože se již jednalo o nedostatek neodstranitelný. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím kasační stížnost zamítl, přičemž uvedl, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod, z něhož musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Pokud tomu tak není, pak může být tento nedostatek soudem odstraňován jen ve lhůtě pro podání žaloby.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud v dané věci nerespektoval své předchozí právní závěry, zejména vyjádřené v rozsudku ze dne 2. srpna 2007 č. j. 2 Azs 54/2007-42. V tomto rozsudku dospěl k názoru, že za žalobní bod, u něhož je třeba se pokusit o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné. Pouze takovýmto ve prospěch žalobce extenzivním výkladem pojmu žalobního bodu lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu k soudní ochraně před rozhodnutím veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Rovněž konstatoval, že účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je toliko časové fixování základního rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhodnutí, takovým způsobem, aby byla zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost řízení. V případě, že je žalobní bod formulován nedostatečně přesně a podrobně, popř. chybí-li v žalobě jiné náležitosti než žalobní body či vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí, což se stalo v souzené věci, je soud povinen postupovat podle § 37 odst. 5 soudního řádu správního a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat, odmítne soud usnesením vadný návrh.

Napadené rozhodnutí dospělo k závěru zcela opačnému, neboť explicitně vyžaduje, aby byl žalobní bod již ve lhůtě pro podání žaloby dostatečně konkrétní a určitý. V intencích výše uvedeného rozsudku by přitom bylo možné dospět k závěru, že žalobkyně dostála požadavku označit v žalobě skutečnosti, pro které považuje rozhodnutí za nezákonné. Nejvyšší správní soud se tak zřetelně odchýlil od svého dosavadního rozsudku, aniž by v dané věci přerušil řízení a věc předložil rozšířenému senátu, tedy postupoval způsobem stanoveným pro změnu právního názoru podle § 17 odst. 1 soudního řádu správního. V důsledku tohoto postupu došlo napadeným rozsudkem k porušení základního práva stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Miloslav Výborný. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009

N 117/53 SbNU 473

K principu předvídatelnosti soudního rozhodování a postupu Nejvyššího správního soudu při změně právního závěru vyjádřeného v dosavadních rozhodnutích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 12. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. M. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 As 3/2008-42, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2007 č. j. 9 Ca 76/2007-21, jímž byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a hlavního města Prahy, Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 As 3/2008-42 se ruší, neboť v řízení, jež jeho vydání předcházelo, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů s tvrzením o porušení základního práva na spravedlivý proces, jež je jí zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že Městský soud v Praze (dále i jen "městský soud") odmítl její žalobu proti rozhodnutí správního orgánu z formálních důvodů a vůbec se nezabýval tvrzeným porušením jejích práv; Nejvyšší správní soud pak tomuto postupu přitakal.

3. Stěžovatelka uvádí, že poslední den lhůty podala proti rozhodnutí správního orgánu žalobu, v níž vymezila rozsah přezkumu, označila žalovaného a rovněž uvedla důvod tvrzené nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí; nezákonnost rozhodnutí spatřovala v tom, že jí bylo odepřeno postavení účastníka řízení.

4. Tato žaloba však byla odmítnuta městským soudem pro nedostatečnou specifikaci žalobních bodů. Ty byly dle názoru Městského soudu v Praze obsaženy až v doplnění žaloby, které bylo podáno až po lhůtě k podání žaloby, a tudíž nemohlo absenci řádných žalobních bodů v žalobě zhojit. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost, jíž stěžovatelka brojila proti usnesení Městského soudu v Praze, zamítl.

5. Postup obou správních soudů byl dle stěžovatelky v extrémním rozporu se zásadami spravedlnosti a byla jím porušena její základní práva. Stěžovatelka především rozporuje tvrzení - jež bylo obsaženo v obou napadených soudních rozhodnutích - že její žaloba neobsahovala žádný žalobní bod.

II.

6. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 9. 2008, podepsaném předsedkyní senátu 9 Ca, uvedl, že řízení proti žalobě správního orgánu je ovládáno zásadou dispoziční a zásadou koncentrace. Dále upozornil, že stěžovatelčina žaloba neobsahovala ani jeden žalobní bod, neboť její konstatování bylo obecné a nekonkrétní. Existence takového žalobního bodu ve lhůtě pro podání žaloby přitom dle názoru městského soudu byla podmínkou projednatelnosti žaloby v řízení před správním soudem, přičemž postup podle § 37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nepřicházel v úvahu. O porušení práva ve smyslu čl. 36 Listiny nešlo, neboť stěžovatelka nedodržela zákonný postup. Ve zbytku městský soud odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí správních soudů.

7. K ústavní stížnosti dále zaujal stanovisko Nejvyšší správní soud vyjádřením ze dne 17. 9. 2009 podepsaným JUDr. Průchou v zastoupení předsedkyně senátu. Nejvyšší správní soud zopakoval, že stěžovatelčina žaloba dle jeho názoru neobsahovala ani jeden žalobní bod. Dodal, že jeho postup byl v souladu s ústavním pořádkem i relevantní judikaturou Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/07 ze dne 3. 1. 2008; ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pro stručnost odkázal i Nejvyšší správní soud na odůvodnění rozsudku.

8. Ve své replice ze dne 12. 12. 2008 stěžovatelka uvedla, že se nemůže ztotožnit s vyjádřeními správních soudů, neboť absence náležitostí žaloby podle § 71 s. ř. s. je podle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky č. j. 3 Azs 234/2006-48 a 4 Azs 74/2007-44) odstranitelným nedostatkem podání. Postup podle § 37 odst. 5 s. ř. s. byl tedy namístě.

9. Odbor dopravy Magistrátu hlavního města Prahy ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 4. 2009 uvedl, že souhlasí se závěry, ke kterým stran formulace žalobních bodů dospěly správní soudy.

III.

10. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 76/2007, z něhož zjistil následující.

11. Stěžovatelka ze stavebního povolení založeného ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 29 C 25/2006 zjistila, že 24. 6. 2005 povolil odbor výstavby Úřadu městské části Praha 7 stavbu v areálu pražské botanické zahrady.

12. Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, jež bylo rozhodnutím odboru dopravy Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 10. 2006 č. j. MHMP 307233/2006/DOP-01/Rá zamítnuto jako nepřípustné.

13. Stěžovatelka proti tomuto správnímu rozhodnutí podala v posledním dnu lhůty (tj. 22. 2. 2008) žalobu; v ní označila napadené rozhodnutí, uvedla, že tímto rozhodnutím jí bylo odepřeno účastenství v řízení a dále, že "výše uvedeným rozhodnutím byla zkrácena na svých právech, zejména na právu vlastnickém k pozemku p. č. 121 zahrada v k. ú. Trója, na němž byla povolena stavba: Pražská botanická zahrada - areál západ 1. etapa a žalobkyně se touto žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, jakož také zrušení zmíněného stavebního povolení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení". O šest dní později, tj. po lhůtě pro podání žaloby, doplnila stěžovatelka svou žalobu prostřednictvím advokáta; v doplnění rozvedla, z jakých důvodů považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné.

14. Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že stěžovatelčina žaloba nesplňovala náležitosti vyžadované ustanovením § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., protože neobsahovala žádný žalobní bod, z kterého by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala tuto žalobu obsahující vadu prostřednictvím držitele poštovní licence poslední den lhůty, a soudu tak došla až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, nevyzýval soud stěžovatelku k odstranění vad žaloby, protože se již jednalo o nedostatek neodstranitelný.

15. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl. Odkázal přitom na svá předchozí rozhodnutí č. j. 2 Azs 92/2005-58 či č. j. 4 Azs 149/2004-52. V odůvodnění uvedl, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod, z něhož musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce, příp. žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) a odst. 2 s. ř. s.]. Pokud tomu tak není, pak může být tento nedostatek soudem odstraňován jen ve lhůtě pro podání žaloby. Soud však není povinen vyzývat žalobce k odstranění těchto vad v případech, kdy lhůta pro podání žaloby již uplynula, neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, s jejichž souladem je tento typ řízení koncipován. O takový neodstranitelný nedostatek jde i v případě stěžovatelky.

IV.

16. Ústavní soud si dále v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatelka přípisem ze dne 12. 12. 2008 Ústavnímu soudu sdělila svůj nesouhlas. Ústavní soud proto nařídil na den 12. 5. 2009 ústní jednání, k němuž obeslal všechny účastníky řízení. Stěžovatelce bylo vyrozumění o ústním jednání doručeno 5. 5. 2009, jejímu zástupci dne 30. 4. 2009. Nejvyššímu správnímu soudu i Městskému soudu v Praze bylo vyrozumění doručeno dne 30. 4. 2009. U vedlejšího účastníka pak bylo doručení vykázáno dne 4. 5. 2009.

17. Ústní jednání započalo dne 12. 5. 2009 ve 14:00 hod. Jelikož se k němu za účastníky řízení ani za vedlejšího účastníka nikdo nedostavil, bylo po poradě senátu vyhlášeno usnesení, že se bude jednat v nepřítomnosti stěžovatelky a účastníků řízení.

18. Soudce zpravodaj podal zprávu o stavu řízení před Ústavním soudem a provedl důkazy rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2007 č. j. 2 Azs 54/2007-42, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2007 č. j. 3 Azs 234/2006-48, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2007 č. j. 4 Azs 74/2007-44, usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004 č. j. 5 Afs 16/2003-56 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58. Poté bylo vyhlášeno usnesení, že další důkazy nebudou prováděny a důkazní řízení se končí. Ústavní soud následně vyhlásil nález a poučení o opravném prostředku.

V.

19. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti (a to prvotně z jiných důvodů než stěžovatelkou tvrzených) důvodná a zčásti nepřípustná.

20. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je jeho základním úkolem ochrana ústavnosti; proto mu zásadně nepřísluší hodnotit interpretaci jednoduchého práva. Ústavní soud však v projednávané věci shledal důvody ke svému zásahu, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces hlavou pátou Listiny. Nejvyšší správní soud totiž tím, že věc nepředložil rozšířenému senátu, porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce.

21. Z dokazování provedeného Ústavním soudem vyplynulo, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č. j. 2 Azs 54/2007-42 vyslovil právní názor, dle kterého "Za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož, byť i jen v nejhrubších obrysech, lze dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné.". Z tohoto právního názoru vycházejí i některá další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 4. 2. 2009 č. j. 2 As 69/2008-148, www.nssoud.cz).

22. Z citovaného rozsudku č. j. 2 Azs 54/2007-42 je dále patrné, že výklad pojmu žalobní bod by měl být extenzivní (tj. aplikovatelný i na neurčité žalobní body, pokud tyto alespoň v hrubých obrysech naplňují uvedené náležitosti), a nikoliv restriktivní (tj. požadavek na naprostou určitost a konkrétnost žalobního bodu): "Pouze takovýmto - ve prospěch žalobce extenzívním - výkladem pojmu žalobního bodu lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu k soudní ochraně před rozhodnutím veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Koncentrace žalobních bodů daná lhůtou pro jejich uplatnění nemůže být totiž vykládána tak, že by pro žalobce vytváří překvapivé situace a vysokou míru nejistoty o tom, co ze svých námitek pro žalobou napadenému rozhodnutí se mu podařilo procesně účinným způsobem uplatnit a co nikoli. Účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je totiž toliko časové fixování základního rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhodnutí, tak, aby byla zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost řízení.".

23. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. 2 Azs 54/2007-42 dále uvedl, že: "Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak o situaci, kdy žalobní bod je formulován nedostatečně přesně a podrobně, popř. chybí-li v žalobě jiné náležitosti než žalobní body či vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí, což se stalo v souzené věci, je soud povinen postupovat podle § 37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat, odmítne soud usnesením vadný návrh.". Tyto své závěry Nejvyšší správní soud opřel i o relevantní judikaturu rozšířeného senátu.

24. Obdobné právní závěry lze nalézt i v další judikatuře Nejvyššího správního soudu. Např. v rozsudku č. j. 3 Azs 234/2006-48 Nejvyšší správní soud vyslovil: "Měl-li Krajský soud za to, že žaloba postrádá specifikaci žalobních bodů, v nichž stěžovatel zejména odkazem na ust. § 3, § 50 odst. 2, § 68 odst. 3 správního řádu namítal vady řízení před správním orgánem, které měly podle jeho názoru za následek nezákonnost rozhodnutí o neudělení azylu, měl postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s. usnesením stěžovatele vyzvat, aby odstranil vady svého podání tak, aby uvedl konkrétní skutkové a právní důvody, pro něž pokládá rozhodnutí žalovaného vlivem vad řízení za nezákonné. K tomu měla být stěžovateli stanovena soudcovská lhůta a stěžovatel měl být upozorněn na možnost odmítnutí žaloby v případě neodstranění vad podání v uvedené lhůtě.". Dále pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že: "(...) dospěl k závěru, že odmítnutím žaloby bez předchozí výzvy k jejímu doplnění ve smyslu § 37 odst. 5 s. ř. s. byl stěžovatel zkrácen na svých právech, neboť se mu nedostalo poučení o jeho procesních právech a povinnostech v takovém rozsahu, aby v řízení neutrpěl újmu, jak soudu ukládá § 36 odst. 1 s. ř. s. V konečném důsledku pak byl takový postup krajského soudu způsobilý vést až k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a ke zkrácení stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.".

25. V rozsudku č. j. 4 Azs 74/2007-44 Nejvyšší správní soud potvrdil tento výklad formulací: "Neobsahuje-li žaloba shora uvedené náležitosti (pozn. dostatečně určité žalobní body), či trpí-li žaloba jinými odstranitelnými vadami, je podle § 37 odst. 5 s. ř. s. povinností předsedy senátu žalobce vyzvat k doplnění podání, popř. k opravě nebo odstranění jeho vad, a to ve lhůtě, kterou mu k tomu stanoví. Pokud žalobce vady ve stanovené lhůtě neodstraní vůbec nebo nedostatečným způsobem, je pro další postup soudu rozhodné, zda žaloba trpí takovými vadami, které brání možnosti pokračovat v řízení a o takové žalobě meritorně rozhodnout.".

26. Naproti tomu v nyní přezkoumávaném rozsudku, který byl vydán až po přijetí rozsudku č. j. 2 Azs 54/2007-42, byl formulován - jak z uvedeného patrno - právní závěr zcela opačný, totiž, že "žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod, z něhož musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce, příp. žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) a odst. 2 s. ř. s.]. Pokud tomu tak není, pak může být tento nedostatek soudem odstraňován jen ve lhůtě pro podání žaloby. Soud však není povinen vyzývat žalobce k odstranění těchto vad v případech, kdy lhůta pro podání žaloby již uplynula, neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, s jejímž souladem je tento typ řízení koncipován. O takový neodstranitelný nedostatek jde i v případě stěžovatelky, protože v žalobě podané v zákonné lhůtě pouze uvedla, že byla rozhodnutím žalovaného zkrácena na vlastnickém právu k pozemku p. č. 121 zahrada v k. ú. Trója, když na něm byla povolena stavba, což vůbec neodpovídá na otázku, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka se proto mýlí, když uvádí, že v žalobě vymezila dostatečně určitě důvody, pro které považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.". Z toho je zřejmé, že - ač se k této problematice explicitně nevyjádřil - Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí vyžaduje, aby žalobní bod byl již ve lhůtě pro podání žaloby dostatečně konkrétní a určitý. Nechává přitom zcela bez povšimnutí shora uvedený rozsudek, podle něhož postačí, aby ze žalobního bodu bylo lze, byť jen v nejhrubších obrysech, dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné. Tato podmínka je u formulace "tím (pozn.: závěrem, že stěžovatelka není účastníkem řízení) zkrátil žalobkyni na jejích právech, zejména pak právu vlastnickém" nepochybně splněna. Stěžovatelka totiž - byť nikterak obšírně a precizně - v žalobě označila skutečnosti, které považuje za protizákonné, uvedla i tvrzený důvod nezákonnosti.

27. Mezi dotčenými senáty Nejvyššího správního soudu není sporu o tom, že žaloba ve správním soudnictví musí žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby obsahovat; rozdílné jsou však požadavky na žalobní bod kladené. Senát 4 As v napadeném rozhodnutí implicitně odmítl právní názor senátu 2 Azs, podle něhož: zaprvé se za žalobní bod považuje každé vyjádření žalobce, z něhož lze i jen v nejhrubších obrysech dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné, a zadruhé je nutné v případě takového žalobního bodu postupovat podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. a určit žalobci lhůtu k doplnění žalobního bodu.

28. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí zřetelně odchýlil od dřívějšího rozsudku č. j. 2 Azs 54/2007-42; na rozdíl od tohoto rozsudku požadoval, aby žalobní bod obsažený ve stěžovatelčině žalobě byl dostatečně určitý a konkrétní již ve lhůtě pro podání žaloby.

29. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že napadené rozhodnutí, ač se samo na judikaturu rozšířeného senátu odvolává, se nezdá být souladným s trendy nastolenými rozšířeným senátem. Ten ve svých rozhodnutích vychází z premisy, že výklad procesních předpisů nemá být samoúčelný, nýbrž má sloužit k zajištění ochrany veřejných subjektivních práv: "(...) soudní řád správní požaduje, aby žaloba splňovala určité náležitosti, nečiní tak proto, aby krajské soudy formalisticky trvaly na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem právě pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům v rámci soudního řízení" (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 16/2003-56). V tomtéž rozhodnutí je použita formulace, podle níž: "Pokud je namístě vady odstraňovat [např. žalobce neuvádí v žalobě žádné konkrétní výtky vůči napadenému rozhodnutí, ale pouze povšechně cituje ustanovení právních předpisů], pak soud musí žalobce vždy k odstranění těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu, a poučit jej jednak o následcích nesplnění této výzvy, a jednak o tom, jak má vadu odstranit. Toto poučení přitom musí být konkrétní [pouhá parafráze vybraných ustanovení soudního řádu správního je tedy nedostačující] a musí být diferencované v závislosti na individuální charakteristice žalobce, vůči němuž směřuje.".

30. Jak již Ústavní soud uvedl dříve [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), dostupný též na http://nalus.usoud.cz, z jehož odůvodnění Ústavní soud vychází i v této věci], takovýto rozpor by sám o sobě nemohl být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.

31. Vyložené zásady je nutno zvlášť důsledně dodržovat tehdy, je-li důsledkem změny judikatury - jako v projednávaném případě - odepření soudního přezkumu správního rozhodnutí.

32. Podle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s., dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Z dokazování provedeného Ústavním soudem nevyplynulo, že by byl dán důvod k výluce z tohoto postupu dle ustanovení § 17 odst. 2 s. ř. s. Na nutnosti předložení věci rozšířenému senátu nemění nic ani skutečnost, že v azylových věcech (tedy i ve shora citovaném rozhodnutí č. j. 2 Azs 54/2007-42) je stanovena kratší lhůta pro podání žaloby. Interpretovaná ustanovení s. ř. s. jsou totiž stejná.

33. Nastolený problém nebyl dosud rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu řešen. Ani rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 92/2005-58 - na který se odvolává i napadené rozhodnutí - přímo neřeší otázku, jež je v projednávané věci klíčová; totiž zda žalobní bod obsažený v žalobě musí být dostatečně určitý a konkrétní již ve lhůtě pro podání žaloby, či zda postačuje, aby v této lhůtě žaloba obsahovala alespoň v hrubých rysech vymezený žalobní bod (přičemž je následně podle § 37 odst. 5 s. ř. s. třeba vyzvat žalobce k doplnění žalobního bodu tak, aby mohl být soudem přezkoumán). V citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud omezil pouze na zkoumání, zda žaloba musí obsahovat jak skutkové, tak i právní důvody, pro které žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, či zda k projednání žaloby postačí, jsou-li v ní označena ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, která měl žalovaný v řízení či rozhodnutím porušit (i v řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí ostatně krajský soud žalobce k odstranění vad žaloby vyzval a Nejvyšší správní soud tento postup akceptoval).

34. Z vylíčení průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, se tedy nepochybně podává, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v procesu před Nejvyšším správním soudem vedeném aplikováno ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s., tedy že ve věci měl rozhodující senát 4 As mající jiný právní názor než senát 2 Azs řízení přerušit a věc předložit senátu rozšířenému. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy); nerespektování zákona (zde soudního řádu správního) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy.

35. Uvedená zjištění dostatečně opodstatňují kasaci rozhodnutí Nejvyššího správníhosoudu, takže Ústavní soud - vycházeje z principu subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375) a další] - nezabýval se již věcnou správností či nesprávností naříkaného rozsudku.

36. Není na Ústavnímsoudu, aby v řízení o nyní podané ústavní stížnosti vstupoval do jurisdikce Nejvyššího správního soudu a vyjadřoval se k výkladu jednoduchého práva, jestliže tak před ním mohl a měl učinit rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Teprve pokud by výklad následně přijatý Nejvyšším správním soudem porušoval základní práva stěžovatelky, zejména právo na efektivní přístup k soudu, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí znovu zabýval [podobně srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), IV. ÚS 613/06 (viz výše)], přirozeně za předpokladu existence řádného návrhu.

37. Zrušením napadeného rozsudku Nejvyššího správníhosoudu se stěžovatelce otevírá možnost projednání jím uplatněných námitek před k tomu povolaným obecným soudem. Dle přesvědčení Ústavního soudu je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, jakož i jiných orgánů státní správy. Jinak řečeno, je nálezem vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelky uvnitř soustavy obecných soudů novým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nyní již v senátě správně složeném. I zde platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 205/97 či nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65) a další], nehledě na to, že zrušením i rozhodnutí městského soudu nepřípustně by Ústavní soud nahrazoval činnost rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.

38. Z uvedených důvodů Ústavnísoud napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V části směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze pak ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru