Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 217/96Nález ÚS ze dne 30.10.1997K nepřípustnosti soudního rozhodnutí bez nařízení jednání ve složité věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na sou... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 133/9 SbNU 199
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.217.96
Datum podání05.08.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

12/1945 Sb.

142/1947 Sb.

143/1947 Sb.

229/1991 Sb., § 4 odst.1, § 9 odst.4

243/1992 Sb.

46/1948 Sb.

946/1811 Sb., § 431, § 424, § 425

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 217/96 ze dne 30. 10. 1997

N 133/9 SbNU 199

K nepřípustnosti soudního rozhodnutí bez nařízení jednání ve složité věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A. P.,

zastoupené Mgr. J. M., advokátem Advokátní kanceláře v P., proti

rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 315/95, ze dne

14. 5. 1996, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, a Lesů ČR, s.p., Hradec Králové, zastoupeného JUDr. E. F.,

jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 315/95, ze

dne 14. 5. 1996, a rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Labem

- pozemkového úřadu, sp. zn. 3142/RPÚ/95/Fi/987, ze dne 4. 9.

1995, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. 36, odst. l, čl. 1, čl. 3 a čl. 11

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl.

14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14

a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,

zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 315/95, ze

dne 14. 5. 1996, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu

v Ústí nad Labem - pozemkového úřadu, sp. zn. 3142/RPÚ/95/Fi/987,

ze dne 4. 9. 1995, kterým tento orgán rozhodl podle § 9 odst. 4

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o půdě"), tak, že stěžovatelka není vlastnicí

nemovitostí v rozhodnutí přesně označených v katastrálním území R.

a V. Pozemkový úřad své rozhodnutí, jak Ústavní soud zjistil

z jeho spisu, který si připojil, odůvodnil v podstatě tím, že

v daném případě není splněn základní předpoklad pro navrácení

majetku podle zákona o půdě, kterým je přechod majetku na stát

v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, když

stěžovatelkou nárokovaný nemovitý majetek byl v původním

vlastnictví dr. A. S., z něhož přešel do vlastnictví státu na

základě zákona č. 143/1947 Sb. s účinností ode dne 13. 8. 1947.

O opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí rozhodoval,

a to bez nařízení jednání, Městský soud v Praze ústavní stížností

napadeným rozsudkem. Ve svém potvrzujícím rozhodnutí, jak plyne

z jeho odůvodnění, k námitkám stěžovatelky týkajících se okamžiku

ztráty majetku A. S. v podstatě uvedl, že považuje za nesporné, že

majetek, který je předmětem řízení, přešel do vlastnictví státu

podle zákona č. 143/1947 Sb. z vlastnictví dr. A. S. Tento zákon

ze dne 10. 7. 1947, který nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tj. 13.

8. 1947, stanovil v § 1 odst. l, že vlastnictví majetku rodu S.,

větve tzv. primogenitury na H.n.V., pokud se tento nachází

v Československé republice, přechází v rozsahu stanoveném v odst.

2 ze zákona na zemi Českou . V § 1 odst. 2 tohoto zákona pak bylo

uvedeno, že majetkem podle odst. l se rozumí nemovitý majetek

zemědělský, lesní, rybniční, atd., zapsaný knihovně na J. A.,

knížete ze S., J., knížete ze S. a dr. A. S., v to počítaje

všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy

a závazky, dále živý a mrtvý inventář se zásobami a konečně

veškerý provozní kapitál. Rozsah majetku odňatého citovaným

zákonem byl tedy jednoznačně vymezen § 1 odst. l a 2 citovaného

zákona s tím, že jde o stav majetku rozhodný ke dni 9.5.1945 (§

1 odst. 3 citovaného zákona). Ustanovení § 2 odst. 2 citovaného

zákona, na který mířily stěžovatelčiny námitky, pouze

předpokládalo určení, které majetkové části z odňatého majetku

budou předmětem přídělového řízení a jak bude dále naloženo

s lesními celky menšími než 100 ha. Soud považoval za nepochybné,

že majetek, na který tento zákon dopadal, přecházel na stát ze

zákona, tj. účinností zákona, tedy dnem 13. 8. 1947, a neztotožnil

se s námitkami navrhovatelky, že vlastnictví přecházelo v tomto

případě až zápisem do pozemkové knihy na základě intabulačního

principu. Intabulace, jak Městský soud v Praze dále v odůvodnění

svého rozhodnutí uvedl, byla nutná k převodu vlastnictví

nemovitých věcí (§ 431 o.z.o. z roku 1811). Podle § 1 odst.

l zákona č. 143/1947 Sb. však nedochází k převodu vlastnictví, ale

k jeho přechodu na zemi Českou, tedy způsobem odlišným od toho,

který uvádí § 431 o.z.o. Obecný zákoník občanský z roku 1811

v ustanovení § 424 stanovil pouze právní důvody nabytí

vlastnictví, které vlastnictví ještě neposkytovaly. Dle ustanovení

§ 424 šlo o důvody prostředečného nabytí, spočívající ve smlouvě,

v pořízení pro případ smrti, v soudcovském výroku nebo v nařízení

zákona. O právě poslední případ se pak jedná v daném případě, kdy

právním důvodem nabytí vlastnictví státem je zákon č. 143/1947 Sb.

Obecný zákoník občanský dále v ustanovení § 425 stanovil, že pouhý

právní důvod neposkytuje ještě vlastnictví a že vlastnictví

a všech věcných práv vůbec lze, mimo případy, které zákon stanoví,

nabýti jen právním odevzdáním a převzetím. Za způsob právního

odevzdání a převzetí při věcech nemovitých a při stavbách byl

podle ustanovení § 431 o.z.o. považován zápis nabývacího jednání

do veřejných knih k tomu určených, tzv. intabulace. Je však třeba

si všimnout nejen toho, že o.z.o. v ustanovení § 431 hovoří

výslovně o převodu vlastnictví, ale také, a zejména toho, že

intabulace jako způsob převzetí nemovitého majetku vychází

z ustanovení § 425 o.z.o., který výslovně stanoví, že vlastnictví

lze mimo případy, které zákon stanoví, nabýti jen právním

odevzdáním a převzetím. Obecný zákoník občanský tedy v citovaném

ustanovení nepředpokládá bezvýjimečné nabytí vlastnického práva

odevzdáním a převzetím nemovitosti ve smyslu ustanovení § 431, ale

předesílá v případech, které zákon stanoví, i možnost jiného

způsobu nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem, než uvádí

ustanovení § 431 o.z.o. Jinými slovy, právním odevzdáním

o převzetí nemovitostí, tedy zápisem do pozemkových knih, který

měl konstitutivní charakter, se nabývalo vlastnictví jen tehdy,

pokud zákon nestanovil jinak. Jinými případy, které zákon

stanovil, byly přechody majetku podle některých předpisů vydaných

po květnu 1945, které znamenaly průlom do principu

konstitutivnosti zápisů do pozemkových knih. Podle nich k přechodu

vlastnictví docházelo ze zákona nebo v důsledku autoritativního

výroku správního orgánu nebo soudu. K takovému přechodu

vlastnictví se nevyžadovalo zapsání listiny v pozemkové knize ani

hmotné odevzdání nemovitosti. Záleželo také na tom konkrétním

předpisu, jakým způsobem stanovil okamžik přechodu vlastnictví.

Tak například pro nabývání vlastnictví k nemovitostem

konfiskovaným podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové

reformě, měla konstitutivní účinky přechodu vlastnictví na stát

poznámka provedení výkupu v pozemkové knize. Zákon č. 142/1947 Sb.

nehovoří o odnětí majetku ze zákona, ale o revizi rozhodnutí

o zabrání půdy podle záborového zákona (§ 4 a § 5) nebo o převzetí

půdy (§ 6), a je v zákoně o půdě restitučním titulem definovaným

jako "odnětí postupem podle zákona". Tím je jasně naznačeno, že

nešlo o jeden konkrétní právní akt, ale celý soubor kroků (soupis

majetku, zaknihování poznámky zamýšleného převzetí, až po faktické

převzetí majetku státem) směřující ke změně vlastnického práva.

K ní obvykle, s ohledem na zmíněný postup, došlo až v době

rozhodné, tj. po 25. 2. 1948, a proto ji bylo možné jako

restituční titul do ustanovení § 6 zákona o půdě zařadit.

Ustanovení § 14 zákona č. 142/1947 Sb. pak nezakotvuje intabulaci,

ale obstarání knihovního pořádku na půdě přidělené podle tohoto

zákona. Také pro nabývání vlastnictví k nemovitostem konfiskovaným

podle dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945, měl

zápis v pozemkové knize rovněž význam jen z hlediska provedení

knihovního pořádku podle zákona č. 90/1947 Sb. Z uvedeného

srovnání je podle Městského soudu v Praze zřejmé, že do té doby

platný intabulační princip včetně výjimek z něj stanovených

v o.z.o. byl novými dekrety a zákony prolomen, přitom se tak

nestalo v rozporu s právní úpravou způsobu nabytí vlastnictví

podle § 425 o.z.o. V daném případě byl právní stav ohledně majetku

rodu S. nastolen zákonem, nikoliv aktem soukromoprávní povahy tak,

aby bylo možné mluvit o převodu vlastnického práva. Zákon č.

143/1947 Sb. byl speciálním konfiskačním předpisem dopadajícím

výlučně na majetek hlubocké větve rodu S., tzv. primogenitury na

H.n.V., je tedy třeba při kvalifikaci způsobu odnětí majetku

vycházet přímo ze znění tohoto zákona. Přechod vlastnictví je zde

výslovně zmíněn v ustanovení § 1 odst. 1 tak, aniž by bylo řečeno,

že se tak děje vkladem vlastnického práva do pozemkových knih.

Pokud se stěžovatelka odvolává na ustanovení § 4 citovaného

zákona, je třeba vidět, že toto ustanovení upravuje jen způsob

provedení knihovního zápisu vkladem vlastnického práva pro zemi

Českou, nelze z něj však dovodit (a to ve smyslu textu zákona

i uvedeného výkladu o průlomu do intabulačního principu)

konstitutivní účinky právního stavu tímto zákonem založeného.

Datum účinnosti zákona č. 143/1947 Sb. je tedy rozhodujícím

časovým okamžikem pro změnu vlastnického práva proto, že

v ustanovení § 1 odst. l citovaného zákona se výslovně stanoví, že

vlastnictví majetku přechází ze zákona na zemi Českou. Jde tedy

o přechod vlastnictví ex lege a k přechodu vlastnictví dochází

dnem účinnosti tohoto zákona. Uvedený zákon co do způsobu přechodu

vlastnického práva k majetku stanovenému v tomto zákoně nelze

podle názoru Městského soudu v Praze srovnávat se zákonem č.

142/1947 Sb., podle něhož přecházelo vlastnické právo

k zemědělskému majetku na stát na základě jiných právních

skutečností než ze zákona (výměrů státních orgánů vymezujících

okruh původních vlastníků půdy a rozsah odnímaného majetku

faktickým převzetím), proto i právní účinky obou zákonů jsou různé

bez ohledu na závěrečné klauzule o účinnosti těchto zákonů, na

které stěžovatelka v opravném prostředku poukazuje. Městský soud

v Praze tedy uzavírá, že použití zákona o půdě je v daném případě

vyloučeno proto, že tento přechod vlastnictví nespadá do

rozhodného období, došlo k němu před 25. 2. 1948, použití zákona

č. 243/1992 Sb. je pak vyloučeno proto, že tento zákon, ačkoliv se

vztahuje na pozbytí majetku před 25. 2. 1948, netýká se jiného

majetku než toho, kterého vlastník pozbyl dle dekretu č.12 nebo

108 z roku 1945, a nelze jej proto rozšiřovat na majetek odňatý

dle zákona č. 143/1947 Sb. Z uvedených důvodů pak soud považoval

za nadbytečné posuzovat, zda u stěžovatelky jsou splněny i ostatní

podmínky zákona, týkající se její osoby jako osoby oprávněné ve

smyslu § 4 zákona o půdě, tj. otázky osvojení otce stěžovatelky

dr. A.S.

V ústavní stížnosti, směřující proti tomuto rozsudku

Městského soudu v Praze, stěžovatelka především namítá, že

rozsudek je nesrozumitelný, neboť jeho výrok je v absolutním

rozporu s odůvodněním, z rozhodnutí soudu tak není zřejmo, jak

vlastně soud chtěl rozhodnout. Pro případ, že by toto rozhodnutí

bylo vykládáno v její neprospěch, vytýká dále soudu, že v průběhu

řízení nevyhověl jejímu návrhu na přerušení soudního řízení

a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na posouzení platnosti

zákona č. 143/1947 Sb. Tímto postupem soud porušil ústavní zásady

vykonávat soudní moc takovým způsobem, který ochraňuje základní

práva a svobody, aniž bral také ohled na příslušná ustanovení

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod a prvního Protokolu

k Úmluvě, které jsou podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazné

a mají přednost před zákonem. Vyjadřuje dále nesouhlas

s rozhodnutím Ústavního soudu v jiné její restituční věci, kdy

uplatnila nárok na vydání budovy známé jako "Štekl" a kdy její

ústavní stížnost byla odmítnuta. Její stížnost podaná s odvoláním

na porušení čl. 6 a 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod proti rozhodnutí Ústavního soudu byla sice

Evropskou komisí pro lidská práva odmítnuta, ona se však hodlá

v uvedené věci obrátit na Výbor pro lidská práva v Ženevě, na

jehož rozhodnutí ve věci "Šimůnek" a závěry tam uvedené současně

také odkazuje.

K důvodům Městského soudu v Praze uvedeným v jeho rozhodnutí

pak stěžovatelka uvádí, že zákon č. 143/1947 Sb. nehovoří o tom,

že k převodu majetku není třeba intabulace, a proto je a contrario

jasné, že stanovil pro převod majetku intabulaci v souladu s tehdy

platným občanským právem. Tato intabulace byla prováděna po 24.

2. 1948, tedy během rozhodného období uvedeného v § 4 odst.

l zákona o půdě. Nedávno získané důkazy podle ní také jasně

dokazují, že bývalé příslušné orgány státní správy chápaly

podmínku intabulace v souvislosti se zákonem č. 143/1947 Sb. jako

nutnou podmínku k převodu příslušného majetku, což je patrno

z pozemkových knih. Poukazuje na politické pozadí, které vedlo

k přijetí uvedeného zákona, jehož vydání bylo motivováno touhou

české vlády postihnout majetek h. větve S., a rozvádí podrobně

argumenty, pro které by měl být tento zákon jako protiústavní

zrušen. Tento zákon také podle jejího názoru představuje

v historii českého zákonodárství výjimečný akt i tím, že nebyl

obecně aplikován, byl a je diskriminačním aktem přímo namířeným

proti jedné větvi jedné rodiny, aniž se vůbec snažil předstírat,

že byl vydán ve veřejném zájmu nebo jako spravedlivý trest.

V porovnání se zákonem č. 142/1947 Sb. byl také zákonem mnohem

tvrdším, neboť odnímal v podstatě bez náhrady veškerý majetek.

V této souvislosti pak stěžovatelka uvádí, že zákon č. 142/1947

Sb. mohl být použit i v případě majetku h. větve S., přesto však

byl majetek zabrán samostatným zákonem. Rozborem textu zákona č.

143/1947 Sb.pak dospívá k závěru, že majetková práva nebyla

automaticky převedena dnem vyhlášení zákona, když tento zákon byl

pouze právním titulem k převodu vlastnictví na zemi Českou

a převod se měl uskutečnit až po vkladu vlastnického práva do

pozemkových knih na žádost Zemského národního výboru v Praze.

Dokumenty z tehdejší doby také ukazují, že příslušné orgány

uvedeným způsobem také zákon č. 143/1947 Sb. interpretovaly.

Jednaly na základě skutečnosti, že převod vlastnického práva se

mohl uskutečnit pouze v souladu s ustanovením § 4 citovaného

zákona a platného občanského práva, které vycházelo ze základního

principu, že vlastnictví k věcem nemovitým přechází z jednoho

vlastníka na druhého registrací tohoto práva v pozemkovém registru

a toto se mohlo stát pouze po ukončení národní správy. Tato byla

na veškerý majetek zavedena 26. 6. 1945, zákonem č. 143/1947 Sb.

zrušena nebyla a zůstala v platnosti až do 31. 5. 1948. V této

souvislosti poukazuje také stěžovatelka na znění ustanovení § 2

odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb., jakož i na přiloženou

korespondenci, z níž podle ní vyplývá, že jak Ministerstvo

zemědělství, tak Zemský národní výbor, jako reprezentanti země

České, na správě majetku až do května 1948 neměly zájem. Teprve

dne 23. 5. 1948 se konala oficiální slavnost, na níž se země Česká

ujala držby majetku. Dne 31. 5. 1948 pak byla národní správa

zrušena. Dovozuje tedy, že mezi 13. 8.1947, kdy byl zákon

vyhlášen, a 31. 5. 1948, kdy byla zrušena národní správa, nemohlo

být vlastnické právo náležející dr. A.S. převedeno na zemi Českou

podle zákona č. 143/1947 Sb. Odkazuje dále na přiložené kopie

a výpisy z oficiálních záznamů z období mezi 23. 9. 1947 a 24.

11. 1947, tyto záznamy podle ní dokazují, že krajský civilní soud

společně se Zemským národním výborem v Praze nepovažoval samotné

vyhlášení zákona za právní důvod k převodu majetku na zemi Českou.

Výkon držby a úkon intabulace byly považovány pro převod majetku

za nezbytné. Naproti tomu pak zdůrazňuje, že Zemský národní výbor

v Praze požádal o provedení vkladu ve prospěch země České v srpnu

1948 a soudy tuto intabulaci provedly. Upozorňuje na to, že ve

čtyřech okresech jsou údaje o provedení intabulace ve prospěch

země České v časovém období od 6. 8. 1948 do 20. 10. 1948 a že

část majetku byla konfiskována již na základě konfiskačních

dekretů prezidenta republiky z roku 1945.

V doplňcích k ústavní stížnosti pak stěžovatelka dále rozvádí

již uvedené argumenty, popisuje chování a postoje dr. A.S. za

okupace i před ní, odkazuje na doklady, jimiž prokazuje platnost

osvojení jejího otce dr.A.S., opětovně rozvádí důvody svědčící

podle ní o neústavnosti zákona č. 143/1947 Sb., a to již v době

jeho vydání, v této souvislosti upozorňuje také na to, že tento

právní předpis nesplňuje požadavek obecnosti právní normy a podle

jejího názoru je i přes svou formu správním aktem, kterým byl

vyvlastněn majetek h.větve S. Uvádí dále, že její právní názor

týkající se otázky doby přechodu vlastnického práva podporuje také

možná analogie se zákonem č. 215/1919 Sb. (záborový zákon)

a zákonem č. 329/1920 Sb. (náhradový zákon) s tím, že shodný názor

ohledně časového okamžiku přechodu vlastnického práva podle zákona

záborového a náhradového vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu č.

166/1995 Sb., ve kterém řešil otázku časového přechodu

vlastnického práva podle zákona č. 142/1947 Sb., kdy uvedl, že

podle uvedeného zákona docházelo k převodu vlastnického práva na

stát teprve okamžikem vkladu vlastnického práva do příslušné

evidence. Vzhledem k tomu, že zákon č. 142/1947 Sb. je srovnatelný

se zákonem č. 143/1947 Sb., musí být tento časový okamžik rozhodný

i pro přechod vlastnického práva i podle tohoto zákona. Tvrdí dále

-ak tomuto tvrzení také přiložila písemné doklady (z nichž

některé měl k dispozici již pozemkový úřad, jak je patrno z obsahu

jeho spisu) - že veškerý majetek h. větve S. byl ještě před

vydáním zákona č. 143/1947 Sb. v plném rozsahu konfiskován na

základě dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945.

Přitom jak uvádí, jí není známo, že by Zemský národní výbor

v Praze proti těmto konfiskacím podal námitky ve smyslu ustanovení

§ 1 odst. 4 zákona č. 143/1947 Sb. Z uvedeného pak v obsáhlém

následujícím rozboru dovozuje, že jí vedle nároku na vydání

předmětných nemovitostí podle zákona o půdě přísluší, a to v prvé

řadě, nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb.,

kterýžto nárok uplatňovala vedle nároku podle zákona o půdě od

samého počátku. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby

rozhodnutí Městského soudu v Praze, eventuálně i rozhodnutí

Okresního úřadu v Ústí nad Labem - pozemkového úřadu, bylo

zrušeno, zákon č. 143/1947 Sb. byl prohlášen za neplatný,

a zároveň navrhla zrušení části ustanovení § 4 odst. l zákona

o půdě.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném

vyjádření se zaměřil především na námitku stěžovatelky týkající se

nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí. Přiložil zároveň své

rozhodnutí, sp. zn. 28 Ca 395/95, ze dne 14. 5. 1996, jímž zrušil

rozhodnutí Okresního úřadu v Prachaticích, týkající se rovněž

restitučního nároku stěžovatelky. S odkazem na toto své rozhodnutí

v jiné věci stěžovatelky pak dále vysvětluje, že zřejmě

u stěžovatelky či jejího právního zástupce došlo ke spojení

a záměně částí dvou různých rozsudků. K věcnému obsahu ústavní

stížnosti pak Městský soud v Praze zcela odkazuje na odůvodnění

ústavní stížností napadeného rozsudku.

Palivový kombinát, s. p. v Ústí nad Labem, Pozemkový fond ČR

a Okresní úřad v Ústí nad Labem - pozemkový úřad, se svého

postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdaly, vedlejší

účastník Lesy ČR, s.p., Hradec Králové, navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti.

Především je třeba uvést, že řízení o této ústavní stížnosti

stěžovatelky bylo s ohledem na spojené návrhy stěžovatelky na

zrušení zákona č. 143/1947 Sb. a části ustanovení § 4 zákona

o půdě přerušeno. Oba uvedené spojené návrhy byly usneseními

Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 43/96, ze dne 13. 5. 1997,

odmítnuty, a to první z nich podle § 43 odst. l písm. d) zákona č.

182/1993 Sb., druhý pak podle § 43 odst. l písm. c) zákona č.

182/ 1993 Sb.

Po vydání uvedených usnesení Ústavní soud pokračoval v řízení

o ústavní stížnosti a poté, co se seznámil s obsahem ústavní

stížnosti a jejích doplňků, vyjádřením účastníka řízení a obsahem

spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 315/95, jakož

i s obsahem spisu Okresního úřadu v Ústí nad Labem - pozemkového

úřadu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jakkoliv

totiž Ústavní soud ve zcela obecné rovině souhlasí s právními

závěry Městského soudu v Praze uvedenými v napadeném rozsudku,

týkajícími se otázky okamžiku ztráty vlastnického práva dr.

A.S. v poměru k majetku, jehož se měl zákon č. 143/1 947 Sb.

týkat, nemůže pominout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí,

že veškerý majetek hlubocké větve S. byl konfiskován již podle

dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945, a to

ještě před účinností zákona č. 143/1947 Sb., a nabízí k tomuto

svému tvrzení důkazy, z nichž některé, jak již shora uvedeno, byly

obsaženy ve spise pozemkového úřadu. Tato svá tvrzení sice

stěžovatelka zdůraznila teprve v řízení před Ústavním soudem,

nicméně na zákon č. 243/1992 Sb. se odvolávala již v průběhu

předcházejícího řízení a právě v této souvislosti nemůže Ústavní

soud ponechat stranou fakt, že Městský soud v Praze vydal napadené

rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 250f o.s.ř., aniž nařídil

jednání. I když k vydání napadeného rozhodnutí došlo ještě před

zrušením uvedeného ustanovení občanského soudního řádu nálezem

Ústavního soudu, nebyla jeho aplikace v daném případě namístě

s ohledem na to, že posuzovanou restituční věc rozhodně nelze

považovat za jednoduchou. Vzhledem k tomu, že použití ustanovení

§ 250f o.s.ř. v daném případě nepřicházelo v úvahu s ohledem na

složitost, je třeba vycházet ze závěru, že v řízení, které

předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byly postupem soudu

porušeny principy spravedlivého procesu, zaručované čl. 38 odst.

2 Listiny, a stěžovatelce tak byla odňata možnost uplatnit

v řízení před soudem všechna svá tvrzení a z nich podle ní

plynoucí právní závěry. Za této situace a při vědomí toho, že

dekrety prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945, které

spadají pod režim zákona č. 243/1992 Sb., se konfiskoval majetek

ve prospěch československého státu na rozdíl od zákona č.

143/1947 Sb., který zabíral majetek h.větve S. pro zemi Českou,

proto nezbylo, než napadený rozsudek, který se z pohledu

stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných tvrzení, týkajících

se konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12

a č. 108 z roku 1945 a důsledky z toho plynoucími, nezabýval, a to

ani skutkově ani právně, zrušit, když Ústavní soud sám tato

tvrzení, aniž je předtím zhodnotil soud obecný a pozemkový úřad,

posuzovat nemohl. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud rozhodl

podle § 82 odst. l, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. tak, jak je

ve výroku nálezu uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. října 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru