Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2165/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
škoda/náhrada
Skutek
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2165.14.1
Datum podání24.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 21, § 209, § 222


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2165/14 ze dne 22. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 91 T 82/2012-514 ze dne 21. 1. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 149/2013-577 ze dne 30. 4. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1406/2013-630 ze dne 12. 3. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla dotčena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 2 odst. 3, čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. c) a d), čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z připojeného spisového materiálu se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 91 T 82/2012-514 ze dne 21. 1. 2013 uznal stěžovatele vinným pokusem trestného činu podvodu dle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve formě pomoci dle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterého se, zkráceně řečeno, dopustil tím, že společně s druhým obžalovaným K. B., po předchozí domluvě s cílem vytvořit fiktivní a ničím nepodložený závazek, nechali dne 16. 11. 2010 sepsat exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti týkající se dohody o uznání dluhu ve výši 3 mil. Kč. V daném zápisu se obžalovaný B. jako dlužník a osoba povinná zavázal stěžovateli jako věřiteli a osobě oprávněné dluh splácet v měsíčních splátkách ve výši 100 000 Kč, počínaje dnem 19. 11. 2010 pod ztrátou výhody splátek, přičemž výše splátek byla úmyslně stanovena tak vysoká, že je obžalovaný B., vzhledem ke svým příjmům, nemohl a nebyl schopen hradit. Obžalovaný B. takto jednal bez vědomí své manželky, poškozené H. B., k jejíž újmě se pokusil způsobit škodu ve výši nejméně 1,5 mil. Kč snížením hodnoty majetku ve společném jmění manželů. Za účastenství na popsané trestné činnosti byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.

Odvolání stěžovatele (a spoluobžalovaného B.) Krajský soud v Brně usnesením č. j. 4 To 149/2013-577 ze dne 30. 4. 2013 jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 11 Tdo 1406/2013-630 ze dne 12. 3. 2014 podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. V obsáhlém návrhu obecným soudům vytkl nesprávnou realizaci důkazního řízení, neúplně zjištěný skutkový stav a vadné právní posouzení, kterážto pochybení měla vést k porušení jeho základních práv, a to ve smyslu zásadních požadavků na spravedlivý proces. Stěžovatel zejména namítal, že byl odsouzen za jednání, jež není trestné. Soudy prvního a druhého stupně nejprve vycházely z mylného předpokladu, že se lze dopustit majetkového trestného činu vůči druhému manželovi na majetku, který tvoří společné jmění manželů (dále též "SJM"). Uvedenou chybu sice částečně napravil Nejvyšší soud, když konstatoval, že u SJM je každý z manželů úplným vlastníkem celé věci, takže ve vztahu k jednomu z nich nemůže jít o "cizí majetek" ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu. Jeho rozhodnutí je ovšem podle stěžovatele "alibistické a ... vnitřně rozporné", neboť dovolací soud současně potvrdil obecnými soudy použitou právní kvalifikaci jednání obžalovaných jako správnou. Trestní odpovědnost obžalovaných nově založil na skutečnosti, že podvodné jednání K. B., spočívající v neoprávněném odčerpání majetkových hodnot ze společného jmění manželů B., ke způsobení následku relevantního z hlediska trestního práva, tj. vzniku škody na cizím majetku, směřovalo. Řečené Nejvyšší soud dovozoval ze skutkových zjištění obecných soudů, podle nichž k vytýkanému jednání došlo v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a budoucím vypořádáním SJM a bylo tedy provedeno se záměrem poškodit H. B. na jejím majetkovém podílu ze SJM. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasil, jsa přesvědčen, že předmětný skutek není trestným činem, resp. by mohl být posouzen nanejvýš jako příprava trestného činu poškozování věřitele, která však není trestná. Stěžovatel v návaznosti na to opakovaně zdůraznil, že až do okamžiku vypořádání SJM nelze hovořit o vzniku "škody na cizím majetku", a odmítl též tvrzení obecných soudů, že jednání obžalovaného B. bylo způsobilé poškodit H. B. Poukazoval přitom na celkovou hodnotu majetku manželů B., převyšující částku 6 mil. Kč, z něhož měl B. připadnout podíl minimálně ve výši 3 mil. Kč. Stěžovatel podle svých slov předpokládal, opíraje se o ustálenou soudní judikaturu i právní teorii, že dluh vůči jeho osobě půjde k plné tíži B., jelikož jej výlučně zavinil on svými pochybeními při stavebních zakázkách realizovaných pro stěžovatele, což mělo znamenat, že tento závazek uhradí ze svého majetku, který mu připadne v rámci vypořádání SJM. Podle stěžovatele tak nebyla naplněna ani subjektivní stránka vytýkaného trestného činu, neboť neměl v úmyslu způsobit paní B. jakoukoliv škodu. Jak stěžovatel dále poznamenal, na jeho obhajobu reagoval toliko Nejvyšší soud, s jehož úvahami stran způsobu vypořádání SJM se ovšem stěžovatel neztotožnil. Pro případ, že by se ve svém náhledu na danou problematiku mýlil, stěžovatel uvedl, že bylo povinností dovolacího soudu zabývat se možností, zda stěžovatel nejednal v omylu o normách mimotrestních, který se posuzuje podle zásad o negativním skutkovém omylu a který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. V další části ústavní stížnosti se stěžovatel podrobně vyjádřil k existenci pohledávky za K. B. z titulu náhrady škody, přičemž rozebral jednotlivé obchodní případy, ve spojitosti s nimiž měla škoda nastat. Nalézacímu soudu stěžovatel v této souvislosti vytknul povrchnost, s níž zkoumal v řízení provedené důkazy, načež měl dospět ke "zcela absurdním a naprosto nelogickým právním závěrům" o fiktivnosti této pohledávky. Odvolací soud se otázkou její existence nezabýval vůbec a dovolací soud ji dle mínění stěžovatele nesprávně podřadil pod polemiku se skutkovými zjištěními, přestože v dovolání byly uplatněny výhradně námitky týkající se právního hodnocení věci z pohledu civilního práva a odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním K. B. Porušení práva na spravedlivý proces a zásady "rovnosti zbraní" stěžovatel spatřoval rovněž ve skutečnosti, že mu nebylo doručeno vyjádření Nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání a neměl tak možnost na jeho argumenty jakkoli reagovat. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodnutí názorům Nejvyššího státního zástupce plně přisvědčil, čímž toto pochybení nabylo na závažnosti.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Důvod k zásahu Ústavního soudu je v takovém případě dán pouze tehdy, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze přijatými právními závěry. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel je nadále přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit toliko na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v ustanovení § 120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti, pročež aplikace zásady in dubio pro reo nebyla na místě.

Z ústavněprávního hlediska obstojí rovněž postup Nejvyššího soudu, který se v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat skutkovými námitkami. Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad mezi právními závěry a učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, nebyl tak povinen dovolání v této části řešit věcně podle kritérií stanovených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud současně nesdílí názor stěžovatele, že v dovolání uplatnil výlučně námitky právní. Z charakteru stěžovatelovy argumentace předestřené jak v dovolání, tak i v ústavní stížnosti, lze podle přesvědčení Ústavního soudu jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky stran existence závazku B. směřují do oblasti skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování. Takové námitky formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak správně vyhodnotil dovolací soud, obsahově neodpovídají.

Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil s výtkami stěžovatele napadajícími právní kvalifikaci spáchaného skutku. Otázku, zda stěžovatel svým jednáním naplnil znaky trestného činu pokusu podvodu dle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, ve formě pomoci dle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, zodpověděl velmi přiléhavě Nejvyšší soud. Na podkladě skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně spatřoval podvodné jednání obžalovaného B. v tom, že jmenovaný zamlčel poškozené podstatné skutečnosti ohledně existence fiktivního a ničím nepodloženého závazku, vytvořeného za pomoci stěžovatele, který vedl ke snížení hodnoty majetku ve společném jmění, přičemž tyto kroky byly podniknuty za tím účelem, aby poškozená H. B. po rozvodu nabyla menší podíl ze SJM. Ústavní soud v dané souvislosti podotýká, že stěžovatelem navržená alternativní kvalifikace popsaného jednání jako trestného činu poškození věřitele dle § 222 trestního zákoníku nepřicházela v předmětné trestní věci v úvahu, neboť citované ustanovení dopadá na případy, kdy sice dochází k maření (ztížení) uspokojení pohledávky věřitele, ale děje se tak způsobem, který neovlivňuje samotný vznik pohledávky a její výši. Jelikož v projednávané trestní věci směřovalo jednání obžalovaných k tomu, aby manželce obžalovaného B. připadla z titulu vypořádání SJM nižší pohledávka, než kdyby podvodného jednání nebylo, k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele dojít nemohlo. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, v souladu s níž se měl Nejvyšší soud zabývat existencí případného omylu o obsahu mimotrestních právních norem. Ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývalo, že závazek obžalovaného B. byl závazkem fiktivním a že jeho sjednání bylo namířeno vůči poškozené, což možnost omylu na straně stěžovatele jednoznačně vyvrací. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že právní kvalifikace učiněná obecnými soudy obstojí, a to i ve světle argumentace a námitek v ústavní stížnosti nově uplatněných.

Z hlediska procesního je ovšem Nejvyššímu soudu nutno vytknout, že stěžovateli nezaslal k replice vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, neboť takový postup je v rozporu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že "... pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit ..." [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, č. stížnosti 17273/03 (odstavec 36) nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, č. stížnosti 35376/97 (odstavec 40)]. Na druhou stranu nelze pominout, že stěžovatel měl možnost vymezit se vůči závěrům dovolacího soudu v předložené ústavní stížnosti, což také učinil. Ústavní soud jeho námitky přezkoumal, přičemž shledal, že tyto nejsou způsobilé jakkoliv zpochybnit zákonnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud naznal, že za těchto okolností by bylo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu nerespektování výše citované judikatury pouhým formálním aktem, který by nemohl v konečném důsledku stěžovateli přinést žádný prospěch a vést k rozhodnutí pro něj příznivějšímu. Proto ke kasačnímu výroku nepřistoupil.

Ústavnímu soudu závěrem nezbylo než uzavřít, že nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost na základě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru