Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2153/14 #1Usnesení ÚS ze dne 18.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
nemovitost
Předkupní právo
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2153.14.1
Datum podání23.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 606, § 603, § 605


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2153/14 ze dne 18. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Žižlavského, zastoupeného Mgr. Petrem Karhanem, advokátem se sídlem Anny Rybníčkové 2613/5, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 11 C 327/2010-173 ze dne 14. 5. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 327/2013-221 ze dne 16. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 951/2014-261 ze dne 28. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, a dále jimi byl porušen princip právní jistoty stěžovatele.

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel coby žalobce proti žalovaným manželům Dobřichovským domáhal uložení povinnosti učinit mu nabídku ke koupi svého spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na v žalobě specifikovaných nemovitostech, nacházejících se v katastrálním území Podolí, obec Praha. Stěžovatel argumentoval tím, že je spoluvlastníkem uvedených nemovitostí, a to ideální 1/2. Žalovaní spoluvlastnický podíl nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2009, kterou s nimi uzavřel předchozí vlastník spoluvlastnického podílu, bratr stěžovatele. Tento zaslal stěžovateli dne 17. 6. 2009 nabídku k výkupu spoluvlastnického podílu prostřednictvím JUDr. Bouškové, která však neobsahovala všechny podmínky zamýšlené kupní smlouvy, v důsledku čehož ji nelze považovat za nabídku řádnou. Stěžovatel se proto domníval, že předmětnou kupní smlouvou bylo narušeno jeho předkupní právo.

Ve věci rozhodoval nejprve Obvodní soud pro Prahu 4, jež v rozsudku č. j. 11 C 327/2010-173 ze dne 14. 5. 2013 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.), dále zamítl návrh na zrušení předběžného opatření č. j. 11 C 327/2010-8 ze dne 7. 12. 2010 (výrok II.) a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 72 Co 327/2013-221 ze dne 16. 10. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Obecné soudy shodně dospěly s odkazem na ustanovení § 140, § 603 odst. 3, § 605 a § 606 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, k závěru, že nabídka k realizaci výkonu předkupního práva učiněná dne 17. 6. 2009, kterou stěžovatel obdržel dne 19. 6. 2009, byla nabídkou řádnou. Obsahovala předmět převodu, cenu (4 mil. Kč), splatnost ceny a stanovení, kdy předkupní právo stěžovatele zanikne. Povinnost uvést v nabídce k výkupu spoluvlastnického podílu podobu zamýšlené kupní smlouvy či číslo účtu, na který by měla být kupní cena uhrazena, ze zákona ani ze soudní judikatury dle obecných soudů nevyplývala. Na druhou stranu, pokud stěžovatel na nabídku reagoval dopisem ze dne 31. 7. 2009 tak, že ji přijímá, avšak určil si odlišně splatnost kupní ceny, nepovažovaly obecné soudy tento úkon za řádnou akceptaci návrhu, což potvrzovala i skutečnost, že stěžovatel ve stanovené a současně zákonné dvouměsíční lhůtě kupní cenu nezaplatil. Souhrnně vyjádřeno, stěžovatel nevyužil své předkupní právo, a to dne 19. 8. 2009 zaniklo. Obecné soudy v kontextu judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 ze dne 11. 5. 2011, rovněž porovnávaly podmínky následného prodeje nemovitostí žalovaným s podmínkami, které byly nabídnuty stěžovateli jako spoluvlastníkovi, a zabývaly se otázkou, zda rozdíl mezi nimi mohl objektivně ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky na realizaci předkupního práva. Porušení práv stěžovatele v tomto ohledu přitom neshledaly. Obecné soudy vycházely z údaje o splatnosti kupní ceny, kdy v kupní smlouvě ze dne 4. 9. 2009, uzavřené mezi žalovanými a bratrem stěžovatele, byla kupní cena stanovena ve výši 4 mil. Kč, přičemž z toho 300.000,- Kč bylo žalovanými uhrazeno před podpisem smlouvy a 3.700.000,- Kč do 5 dnů po uzavření smlouvy. Jednalo se o lhůtu splatnosti kupní ceny podstatně kratší, než byla doba pro výkon předkupního práva stěžovatele, z čehož obecné soudy dovodily, že spoluvlastnický podíl byl žalovaným prodán za méně výhodných podmínek oproti nabídce učiněné stěžovateli.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 951/2014-261 ze dne 28. 4. 2014 odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud potvrdil, že v rozsudku sp. zn. 33 Odo 178/2003 ze dne 25. 8. 2003, jímž argumentoval stěžovatel ve prospěch svého názoru o porušení předkupního práva, vyslovil, že podle § 605 občanského zákoníku musí být nabídka předkupního práva vykonána ohlášením všech podmínek, za kterých zavázaný nabízí svou věc ke koupi, tj. vedle podstatných náležitostí kupní smlouvy i další podmínky či požadavky, za nichž má dojít k prodeji (například forma či splatnost kupní ceny), avšak tento právní názor byl posléze korigován v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 ze dne 11. 5. 2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 128/2011, a dále v navazujících rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 3387/2010 ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3739/2010 ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3391/2011 ze dne 30. 5. 2013 či sp. zn. 33 Cdo 1696/2012 ze dne 31. 7. 2013. Podle Nejvyššího soudu posoudil ve věci rozhodnou právní otázku odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů v dané věci představují denegatio iustitiae a porušují jeho právo vlastnit majetek. V ústavní stížnosti setrval na svém názoru, že jeho předkupní právo bylo uzavřením kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2009 porušeno, jelikož nabídka na výkon předkupního práva, kterou mu zaslal tehdejší spoluvlastník nemovitostí, neobsahovala všechny požadované náležitosti, jak vyplývá ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 178/2003 ze dne 25. 8. 2003. Rozhodnutí obecných soudů nepovažoval stěžovatel za správná z důvodu jejich rozporu s hmotným právem, s požadavky na určitost právních úkonů, jakož i rozporu s předchozím výkladem právních norem. Stěžovatel tímto narážel na skutečnost, že obecné soudy svou argumentaci opíraly o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo přijato až po podání žaloby stěžovatelem v předmětné věci, což odporuje zásadě předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Obecné soudy podle stěžovatele poskytly ochranu žalovaným, přestože jejich dobrá víra při koupi spoluvlastnického podílu byla pochybná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by tito využili všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčili, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k dotčeným nemovitostem. V návaznosti na to stěžovatel namítl neplatnost kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2009.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

Výše popsaná pochybení, následkem jichž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastaly. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Skutečnost, že stěžovatel s postupem a závěry obecných soudů nesouhlasí, pro kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, toliko rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.

Není důvod nesdílet závěr obecných soudů, že se stěžovateli dostalo řádné nabídky na odkoupení spoluvlastnického podílu na dotčených nemovitostech, jelikož možnost realizace jeho předkupního práva mu byla ohlášena se všemi zákonnými podmínkami, včetně kupní ceny, stalo se tak i přípustnou formou (ve smyslu § 605 věty třetí občanského zákoníku) a její relativní neplatnosti se lze dovolat právě řádným uplatněním předkupního práva. Představa stěžovatele o povinnosti učinit "podrobnou" nabídku, pod kterou by mohly být připojeny podpisy a koupě tak realizována, je mylná (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2243/10 ze dne 25. 11. 2010, či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3497/13 ze dne 6. 5. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Oponovat není namístě ani úsudku obecných soudů, že stěžovatel své právo na nabytí předmětu předkupu nerealizoval řádně, když zaslal předchozímu spoluvlastníkovi akceptaci nabídky se svými vlastními podmínkami a zejména včas nevyplatil předmětný spoluvlastnický podíl. Tvrzení stěžovatele, zahrnuté v ústavní stížnosti, že měl pro případ doručení řádné nabídky ze strany svého bratra opatřeny dostatečné finanční prostředky na odkoupení spoluvlastnického podílu, odporuje znění jeho "akceptačního" dopisu ze dne 31. 7. 2009, v němž si vymiňuje splátkový kalendář, dle nějž bude 2 mil. Kč uhrazeno bezprostředně po převodu nemovitostí na jeho manželku a další 2 mil. Kč budou uhrazeny po prodeji jeho nemovitosti v katastru obce Sechov v kraji Vysočina.

Irelevantní v souzené věci se jeví námitka neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2009, neboť tato otázka nebyla předmětem řízení před obecnými soudy.

Pokud stěžovatel namítá, že změna právního názoru Nejvyššího soudu narušuje princip předvídatelnosti práva, Ústavní soud podotýká, že jednou judikovaný názor není neměnný, přičemž ani změna judikatury promítající se v řešení konkrétního případu nemusí znamenat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2812/09 ze dne 18. 11. 2009).

Je ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podpořenou právní doktrínou, že pokud dojde ústavně souladným způsobem ke změně judikatury, lze zásadně tento nový právní názor aplikovat též na řízení již běžící, tedy do jisté míry retrospektivně (blížeji viz Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, str. 161). Zejména v oblasti soukromého práva by jiný postup (tedy v tomto případě větší ochrana stěžovatele) mohl zasáhnout do práv druhé strany sporu. K čisté prospektivitě změny, kdy se tato na projednávaný případ nevztáhne, lze výjimečně přistoupit, pokud by aplikace nového právního názoru byla pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdá [viz nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].

V nyní posuzované věci změna dříve zastávaného názoru Nejvyššího soudu, uskutečněná rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 ze dne 11. 5. 2011, veškeré uvedené požadavky pro aplikaci splňuje. V prvé řadě není pochyb o tom, že ke změně judikatury došlo ústavně konformním postupem, předpodkládaným v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tedy rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Rovněž velký senát Nejvyššího soudu tuto změnu řádně odůvodnil a pečlivě vyargumentoval správnost nového právního názoru. Za situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné specifické okolnosti, které by jeho případ od jiných odlišovaly natolik, že by tato interpretace byla pro jeho věc nepřípadná, nelze obecným soudům vyčítat, pokud se v napadených rozhodnutích korigovaným právním názorem Nejvyššího soudu řídily.

Dlužno také podotknout, že stěžovatel se v době, kdy mu byla učiněna nabídka k realizaci předkupního práva, těžko mohl v dobré víře spoléhat na její neplatnost. Jednání stěžovatele, který nabídku, byť podmíněně, přijal, tomu rozhodně nenasvědčuje. Princip právní jistoty, ze kterého se pravidla o změně judikatury dovozují, a spoléhání na tehdy platnou ustálenou judikaturu, tedy nijak nehrály v době vyjednávání o realizaci předkupního práva roli. Stěžovatel (jeho právní zástupce) měl také již v úvodní části řízení před obecnými soudy (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 byl vydán 5 měsíců po jeho zahájení a současně 2 roky před tím, než bylo ve věci vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně) možnost se s danou judikatorní změnou seznámit. I se zřetelem k tomu je patrné, že zásada předvídatelnosti v rozhodování obecných soudů nebyla v souzené věci v míře zakládající porušení základních práv stěžovatele dotčena.

Ústavnímu soudu nezbývá než závěrem konstatovat, že nezjistil v činnosti ani v napadených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv. Z těchto důvodů proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a ji odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

v Brně dne 18. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru