Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2151/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vaz... více
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/důvody
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2151.11.1
Datum podání25.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.4, § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2151/11 ze dne 7. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. K., právně zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Čermák, Kolínová, Rožnovský, v.o.s., Hradec Králové, Pardubická 298, směřující proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2011, č.j. 6 T 12/2010-3048, a Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2011, č.j. 11 To 40/2011-3179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové rozhodnul o ponechání stěžovatelky ve vazbě podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu, a současně zamítl její žádost o propuštění na svobodu, nepřijal písemný slib stěžovatelky ani návrh na náhradu vazby dohledem probačního úředníka. Stížnost stěžovatelky napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že namítaných pochybení se soudy v její věci dopustily tím, že nerespektovaly specifické požadavky na co nejrychlejší projednání vazební věci a současně nedošlo k řádnému a vyčerpávajícímu odůvodnění napadených rozhodnutí. Krajský soud své usnesení řádně neodůvodnil a stížnost postoupil teprve po 53 dnech od vydání rozhodnutí, přičemž naléhal na stížnostní soud, aby o věci s ohledem na pokračující hlavní líčení rozhodl v krátké době. Navíc vrchnímu soudu postoupil jen část spisu - bez příloh. Vrchní soud pak rozhodl v neveřejném zasedání, které trvalo 30 minut, přičemž v uvedené době mělo dojít k přečtení napadeného usnesení, stížnosti i podstatné části spisu a rovněž mělo dojít k poradě senátu a vydání rozhodnutí. S ohledem na rozsah spisu (14 svazků)je však patrné, že stížnostní soud se s věcí nemohl v uvedeném čase dostatečně seznámit.

Stěžovatelka tak nabyla přesvědčení, že v její věci se řízení o stížnosti stalo toliko formálním krokem, který nebyl sto objektivně posoudit okolnosti jejího ponechání ve vazbě. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření, které za účastníka - Vrchní soud v Praze zaslal předseda senátu 11 To. Ten uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Stěžovatelka je stíhána pro závažnou trestnou činnost, je ohrožena trestní sazbou od osmi do dvanácti let, přičemž doposud provedená zjištění nasvědčují tomu, že skutek spáchala. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, již hrozba vysokým trestem zakládá důvodné obavy z vyhýbání se trestnímu stíhání. Stěžovatelka se jednání, pro něž je stíhána, měla dopouštět po dobu dvou a půl roku, celou řadou útoků a pervitin měla prodat nejméně 18 osobám. Trestná činnost byla přerušena teprve jejím zadržením. Do té doby nebyla nikde zaměstnána ani hlášena na úřadu práce, neměla tedy žádný legální zdroj příjmů a jeví se tedy, že trestná činnost byla jejím jediným zdrojem obživy. Proto jsou důvody vazby dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu dány. Vrchní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením, že nepostupoval s největším urychlením. Spis byl soudu doručen dne 14. června a již 17. června t.r. bylo ve věci vydáno rozhodnutí. Pokud pak stěžovatelka namítala, že spis má 14 svazků, nutno podotknout, že ne celý spis se týká stěžovatelky. Při rozhodování o vazbě zkoumá soud existenci dosavadních procesních rozhodnutí, obžalobu a důkazy, o které obžaloba své závěry opírá i dosavadní průběh hlavní líčení týkající se obžalované. Samozřejmostí pak je samostatná příprava členů senátu na neveřejné zasedání. Vrchní soud je proto přesvědčen, že odůvodnění jeho rozhodnutí zcela odpovídá ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu.

Za účastníka řízení Krajský soud v Hradci Králové se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu 6 T. Uvedl, že v dané věci je stíháno celkem osm obžalovaných, z nichž pět se nachází ve vazbě, jeden ve výkonu trestu odnětí svobody a další dva jsou stíháni na svobodě. K tvrzeným průtahům pak uvedl, že hlavní líčení probíhalo dne 14. až 16. března 2011. Následné hlavní líčení bylo ze dne 21. března 2011 odročeno na termíny 14. a 21. dubna 2011. Tehdy byli slyšeni svědci a bylo rozhodnuto o vazbě obžalovaných. Stěžovatelka podala stížnost do protokolu. Usnesení bylo vypraveno dne 5. května 2011 a stížnost stěžovatelky byla doručena dne 11. května 2011, přičemž již od 21. dubna 2011 bylo nařízeno další hlavní líčení na 16. a 17. května 2011 a dále na 30. a 31. května 2011. Následně byly do věci postupovány nedoručené zásilky, neboť k termínu hlavního líčení se dostavil pouze jeden svědek. S ohledem na to byla stížnost i se spisem postoupena Vrchnímu soudu v Praze teprve počátkem června.

K zaslaným vyjádřením účastníků podala stěžovatelka repliku, v níž uvedla, že z vyjádření účastníků k ústavní stížnosti je patrné, že ani jeden se nezabýval námitkou nesplnění zákonného požadavku na řádné a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí. K tomu stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99. Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s postojem obecných soudů ke lhůtám, v nichž bylo o vazbě rozhodováno, respektive, v níž byla stížnost do usnesení o ponechání ve vazbě postoupena Vrchnímu soudu v Praze. Závěrem stěžovatelka nesouhlasila s vyjádřením stížnostního soudu, týkajícího se neveřejného zasedání, v němž měla být během 30minut přečtena podstatná část spisu, přičemž tvrzení o přípravě soudců na jednání považuje za nepřesvědčivé.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a doručených stanovisek účastníků řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Trestní řád stanoví, že do vazby smí být vzat jen obviněný, pokud dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, byl skutečně spáchán, naplňuje všechny znaky zákonem definovaného trestného činu a je důvodné podezření, že tento trestný čin spáchal právě obviněný. Přitom je nutno zohlednit zda, s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost stíhaného trestného činu, existuje důvodná obava, že obviněný naplní jeden z vazebních důvodů. Potom je na místě rozhodnout o vzetí do vazby. Rozhodování o ponechání ve vazbě posuzuje, zda okolnosti, za nichž byl obviněný vzat do vazby, se změnily, a to i s přihlédnutím k fázi trestního řízení.

Výklad naplnění zákonných znaků vazby je přitom věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda další trvání vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního stíhání a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak (vyšetřováním na svobodě). Pro posouzení je proto třeba vycházet vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury, se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky.

Pokud pak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v její věci soudy v napadených rozhodnutích expresis verbis neuvedly, v čem shledávají hrozbu zmaření nebo podstatného ztížení trestního stíhání, pak Ústavní soud toto její přesvědčení nesdílí. Účelem trestního stíhání, a konečně i celého trestního řízení, totiž je náležité zjištění pachatele trestného činu a jeho spravedlivé a rychlé potrestáni. Navenek pak má působit preventivně a poskytovat "odstrašující příklad" v jehož důsledku bude dodržování zákona širokou veřejností snáze aprobováno a povede následně k poklesu trestné činnosti, a to i dopadeným a potrestaným pachatelem. V odůvodnění je přitom výslovně uvedeno, že s ohledem na osobu stěžovatelky existuje reálné nebezpečí jejího pokračování v trestné činnosti, resp. možnosti útěku. Taková situace by zcela evidentně vedla k prodloužení trestního stíhání. Současně by to vedlo k popření zmíněného působení trestního stíhání na upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.

Pokud jde o tvrzené porušení požadavku na vyřízení vazebních věcí přednostně a s co největším urychlením, pak Ústavní soud poukazuje na skutečnost, tento princip se nevztahuje jen na řízení a rozhodování o vazbě, ale na celé řízení, jsou-li obvinění stíháni vazebně. Pokud by tedy došlo, za účelem rychlého postoupení spisu stížnostnímu soudu k odročení hlavního líčení, bylo by takové zdržení stejným, a s ohledem na nezbytnost dalších kroků (znovu obesílání svědků aj.) zřejmě i významnějším zásahem do zmíněného principu.

Pokud pak stěžovatelka pochybuje o samozřejmosti přípravy členů senátu na řízení, ať neveřejné či jakékoliv jiné, konstatuje Ústavní soud, že není úkolem obecných soudů a ani jeho stěžovatelku o tom přesvědčovat.

Stěžovatelka neuvedla nic, co by svědčilo o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do jejích zaručených práv. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedeného šetření dospěly k přesvědčení o důvodnosti ponechání stěžovatelky ve vazbě. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že o vazbě stěžovatelky bylo naposledy rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2011. Stěžovatelka jím byla i nadále ponechána ve vazbě, rozhodnutí však doposud nenabylo právní moci.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru