Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 215/96Nález ÚS ze dne 12.02.1997K právu na projednání věci bez zbytečných průtahů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklegitimace/aktivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/7 SbNU 117
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.215.96
Datum podání01.08.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 1, § 131a, § 113


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 215/96 ze dne 12. 2. 1997

N 17/7 SbNU 117

K právu na projednání věci bez zbytečných průtahů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti J. W. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.

4. 1996, č. j. 7 Cmo 127/95-96, ve spojení s rozsudkem Krajského

obchodního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1994, č. j. 1 Cm 294/92-56

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 29. 7. 1996 se

stěžovatelka domáhá zrušení obou výše uvedených rozhodnutí

s tvrzením, že bylo porušeno její základní právo vyplývající z čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu ze dne 24. 10. 1992,

jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala toho, aby vedlejším

účastníkům jako žalovaným byla uložena povinnost převést do

vlastnictví společnosti "Hotel P.L.", spol. s r.o. nemovitosti,

a to dům č.p. 8/1520 se stavební parcelou č. 3955 a pozemky č.

3856/1 a 3856/2, zapsané na LV č. 409 pro k.ú. P.-S. Své

rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně jako společnice není

aktivně legitimována k podání žaloby. V podaném odvolání žalobkyně

zejména vytýkala soudu, že ke svému závěru dospěl až po dvou

letech, po několika jednáních, při nichž prováděl dokazování

týkající se uplatněného nároku. Dále uvedla, že přijetí závěru

soudu, že by žalobu mohla podat jedině společnost a za ni pak jen

žalovaná H.Č. jako jednatelka, je z hlediska procesního postavení

účastníků absurdní. Odvolací soud shledal odvolání nedůvodným,

když v plném rozsahu přebral skutková zjištění soudu I. stupně

a ztotožnil se s právním závěrem ohledně nedostatku aktivní

legitimace žalobkyně.

Stěžovatelka se proto domáhá nápravy porušení jejího

základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny,

spočívající v jejím právu domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu. K tomu uvádí, že aktivní

legitimaci k podání předmětné žaloby, která výslovně nevyplývala

z tehdejšího znění obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., dovozovala

jednak z obecných pravidel závazkového vztahu, jednak z ustanovení

§ 1 odst. 2 obchodního zákoníku, který odkazuje na předpisy práva

občanského pro případ absence zákonné úpravy vztahů v rámci

obchodního zákoníku. Podle jejího názoru, touto zákonnou úpravou

umožňující v ustanovení § 853 občanského zákoníku použití

analogie, se prakticky odstraňují tzv. mezery v zákoně,

a s odkazem na ustanovení § 4 občanského zákoníku tím bylo dáno

i její oprávnění domáhat se ochrany proti porušení práva u soudu.

Stěžovatelka zároveň připomíná, že tento výklad byl s účinností od

1. 7. 1996 potvrzen i zákonodárcem, který v ustanovení § 131a

zákona č. 142/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

513/1991 Sb., již aktivní legitimaci k podání takové žaloby

společníkovi společnosti s ručením omezeným, aniž je současně

jednatelem, výslovně přiznává. Právě touto zákonnou úpravou je

tedy dříve existující tzv. mezera v zákoně výslovně odstraněna.

Při jednání dne 12. 2. 1997 doplnil právní zástupce

stěžovatelky podání informací o tom, že v mezidobí pravomocně

skončil spor mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky o vrácení

půjčky Kč 800 000,- a náhradu škody ve výši Kč 1 800 000, a to

v obou případech ve prospěch stěžovatelky. Dále je veden spor

o náhradu škody za další období absence spolupráce společníků.

Ústavní soud zaslal v souladu s postupem stanoveným

v ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, stejnopisy ústavní stížnosti k vyjádření účastníkovi řízení

a vedlejším účastníkům.

Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu, ve svém

vyjádření, pokud jde o závěr o nedostatku aktivní legitimace

žalobkyně, plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Právní

závěr stěžovatelky nepovažuje za správný, neboť absenci nového

ustanovení § 131a obchodního zákoníku nelze překlenout za pomoci

ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku. Předsedkyně senátu

uvedla, že tento postup by byl namístě tehdy, pokud by obchodní

zákoník některé vztahy neupravoval, avšak povinnost společníka

splatit vklad za podmínek a ve lhůtě stanovené společenskou

smlouvou je výslovně upravena v ustanovení § 113 odst. 1

obchodního zákoníku a následně pak jsou upravena i práva

společnosti v případě porušení uvedené povinnosti společníkem.

Nejedná se tedy o vztah mezi společníky a není tomu tak ani ve

smyslu ustanovení § 131a obchodního zákoníku, neboť to pouze

umožňuje, aby společník, který není statutárním orgánem, podal

jménem společnosti žalobu o splacení vkladu proti společníkovi,

který je v prodlení. Proto považuje ústavní stížnost za

nedůvodnou.

Vedlejší účastníci, H. Č. a M. Ř., se k ústavní stížnosti

nevyjádřili.

Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu vedeného

u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 294/92,

který si od tohoto soudu vyžádal.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu lze

ústavní stížnost podat tehdy, jestliže stěžovatel tvrdí, že

zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo

svoboda. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánů veřejné moci se skládá

z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného

ustanovení právního předpisu. V této souvislosti je třeba uvést,

že úkolem Ústavního soudu je posoudit ústavnost z pohledu předpisů

platných v době, kdy bylo rozhodováno. Nemůže tedy přihlížet

k tomu, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy, když nabylo

účinnosti ustanovení § 131a obchodního zákoníku, podle kterého by

postavení stěžovatelky vůči společníkům bylo značně odlišné. Třeba

však podotknout, že ani podle této nové úpravy by nemohla podat

žalobu jménem svým, ale pouze jménem společnosti.

Druhým komponentem hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné

moci, v konkrétním případě rozhodnutí soudu, je posouzení

ústavnosti interpretace aplikovaných ustanovení právního řádu,

která byla platná v době rozhodování. Přitom Ústavní soud vychází

z právního názoru, který ve svých rozhodnutích vyslovil již

opakovaně, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či

dokonce správnost rozhodnutí, ale jeho úkolem je zjistit, zda

napadeným rozhodnutím došlo či nedošlo k zásahu do základních

lidských práv a svobod zaručených Ústavou, ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Samotná skutečnost, že

po provedeném dokazování soud řízení zastavil a toto rozhodnutí

opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje,

nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pouze

v případech, kdy interpretace právního předpisu obecným soudem,

byť na první pohled zákonná, by byla natolik extrémní, že by

vybočila z mezí ústavnosti (např. tehdy, pokud by výklad určitého

ustanovení byl natolik extenzivní, že by zasáhl do některého

ústavně garantovaného práva) bylo by právem Ústavního soudu takové

rozhodnutí zrušit. Takovou interpretaci však obecným soudům

vytknout nelze. V době jejich rozhodování zákon skutečně výslovně

neumožňoval postup, který stěžovatelka k uplatnění svých práv

zvolila. Z postavení Ústavního soudu vůči nezávislým obecným

soudům nevyplývá jeho oprávnění vytýkat těmto soudům jako

neústavní to, že odmítly právní konstrukci uplatněnou žalobou,

a to dokonce ani tehdy, pokud by sám považoval takovou konstrukci

za možnou a přijatelnou. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, jak

bylo již výše uvedeno, že spory mezi společníky byly a jsou řešeny

v několika soudních řízeních, z nichž některá již pravomocně

skončila ve prospěch stěžovatelky. Namítá-li proto stěžovatelka,

že postupem soudu jí bylo odňato právo na soudní ochranu, tedy že

byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, pak podle názoru Ústavního

soudu je třeba posuzovat celý případ jako celek, tj. přihlédnout

k tomu, že stěžovatelka zvolila více způsobů pro ochranu svých

práv. Z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud zastavení řízení

v jedné projednávané věci za odejmutí práva na soudní ochranu.

Ústavní soud sice považuje za velmi pravděpodobné, že ke vložení

nového ustanovení § 131a do obchodního zákoníku došlo právě na

základě zkušeností s podobnými případy, jako byl případ

stěžovatelky, to však nic nemění na tom, že Ústavní soud nemůže

vytknout obecným soudům neústavní interpretaci aplikovaných

právních předpisů.

Konečně pak Ústavní soud hodnotil, zda proces jako celek

splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho

judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva rozumí

především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv.

"rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal

důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Sdílí však názor

stěžovatelky, že k tomu, aby soudy dospěly k právnímu názoru

o nedostatku aktivní legitimace žalující strany, nemusely provádět

žádné obsáhlé dokazování a mohly rozhodnout v době podstatně

kratší. Ústavní soud proto konstatuje, že vůči stěžovatelce bylo

porušeno právo na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných

průtahů a v přiměřené lhůtě, jak to zaručuje čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato skutečnost sama

o sobě však nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.

V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že zákon mu

nedává žádný prostředek k přiznání jiné satisfakce, než je

vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno.

Z výše uvedených důvodů a vzhledem k přesvědčení o tom, že

zamítnutím této stížnosti nepřichází stěžovatelka o další možnosti

soudní ochrany svých práv a zájmů, rozhodl Ústavní soud tak, jak

ve výroku uvedeno. Přitom není úkolem Ústavního soudu, aby se

vyjadřoval k tomu, jakým způsobem může či má stěžovatelka v tomto

směru dále postupovat a jaký vliv má na její právní postavení

novelizace obchodního zákoníku provedená s účinností od 1. 7.

1996.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. února 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru