Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 215/94Nález ÚS ze dne 08.06.1995Restituční nároky občanů Slovenské republiky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminac... více
Věcný rejstříkretroaktivita
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 30/3 SbNU 227
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.215.94
Datum podání27.12.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

4/1993 Sb., čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 75

229/1991 Sb., § 4 odst.2, § 9, § 4 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 215/94 ze dne 8. 6. 1995

N 30/3 SbNU 227

Restituční nároky občanů Slovenské republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti J.Š., státní občanky SR, proti rozhodnutí Okresního

úřadu - okresního pozemkového úřadu v Šumperku ze dne 6. 4. 1994,

čj. 1407/1716/94, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze

dne 27. 9. 1994, sp. zn. 22 Ca 264/94 takto:

1) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1994, sp.

zn. 22 Ca 264/94, se zrušuje.

2) Rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu

v Šumperku ze dne 6.4.1994, čj. 1407/1716/94, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení

pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9.

1994, sp. zn. 22 Ca 264/94, a rozhodnutí OÚ - OPÚ Šumperk ze dne

6. 4. 1994, č. j. 1407/1716/94. Tento rozsudek potvrzuje

rozhodnutí Pozemkového úřadu v Šumperku, kterým se neschvaluje

dohoda o vydání nemovitostí, a to zemědělské usedlosti č. p. 12

a 32 v k. ú. S., s pozemky v celkové výměře 6,2722 ha, uzavřená

mezi J. Š. a městem J., jako osobou povinnou.

Na základě právního posouzení dospěl soud ke shodnému závěru

s Okresním úřadem - pozemkovým úřadem v Šumperku, že stěžovatelka

nemá postavení oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 a 2 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť

nesplňuje podmínku státního občanství České republiky.

Hlavním bodem ústavní stížnosti ze dne 15. 12. 1994, ve znění

doplnění ze dne 28. 4. 1995, je námitka stěžovatelky, že je

diskriminována ve svém restitučním nároku rozdělením bývalého

společného státu - České a Slovenské Federativní Republiky. Žádost

o vydání nemovitosti podala včas a se všemi náležitostmi. Dále

dovozuje, že podle ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních

souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky,

by měla platit zásada, že vztahy a nároky vzniklé před rozdělením

státu se řídí dosavadními předpisy. Podle tvrzení stěžovatelky

napadené rozhodnutí porušuje základní právní jistoty občana

zakotvené v čl. l Ústavy České republiky. Rovněž je v rozporu

s čl. l, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listina), s čl. 10 Ústavy České

republiky a s čl. 1, odst. l, Dodatkového protokolu k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá též

rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny, když o tak závažné otázce, jako

je otázka vlastnictví, může rozhodovat orgán státní správy

a nikoli soud. Argument, že soud toto rozhodnutí přezkoumává ve

správním soudnictví, nemůže obstát, neboť soud jej přezkoumává

toliko z hlediska zákonnosti, přičemž proti jeho rozhodnutí nemá

účastník opravný prostředek. Takový systém rozhodování odporuje

základnímu právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2

Listiny), jakož i čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských

práv. Navíc je soudu umožněno, aby rozhodoval bez jednání, jak se

stalo i v tomto případě.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní

soud vyslovil, že byla porušena zmíněná ústavní práva a svobody

a aby z tohoto důvodu byla zrušena rozhodnutí Krajského soudu

v Ostravě a Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Šumperku.

Soudce zpravodaj požádal o vyjádření k ústavní stížnosti

účastníky řízení, tj. Krajský soud v Ostravě a Okresní pozemkový

úřad v Šumperku. Okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne

13. 2. 1995 uvedl, že se při svém rozhodování o restitučním nároku

stěžovatelky podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, opíral především o ustanovení čl. l odst. 2 ústavního

zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR,

které stanoví, že zákony , které spojují práva a povinnosti

s územím ČSFR a státním občanstvím ČSFR, je třeba po l. l. 1993

vykládat tak, že se tím rozumí území ČR a státní občanství ČR,

pokud zákon nestanoví jinak. S ohledem na skutečnost, že úřadu

není známo, že by nějaký zákon pro případ uplatnění nároku podle

zákona o půdě stanovil jinak, dospěl k názoru, že pokud žadatelka

nesplňuje podmínku státního občanství ČR, nárok jí nepřísluší,

a to bez ohledu na to, že svůj nárok uplatnila v době, kdy všechny

podmínky, tedy zejména státní občanství ČSFR, splňovala. Při

jednání dne 8. 6. 1995 pak zástupce vedlejšího účastníka uvedl, že

je jim sice známo stanovisko Ministerstva zemědělství ČR o tom, že

nárokům občanů SR, které byly uplatněny před rozdělením státu, by

mělo být vyhověno, že však jde pouze o nezávazné stanovisko.

Připustil dále, že praxe v těchto věcech je skutečně různá a že,

zejména na Moravě, převládá odmítavý postoj k těmto restitučním

nárokům. Konečně pak vedlejší účastník namítl, že věc vlastně není

pravomocně skončena, když soud dohodu neschválil a věc vrátil

k rozhodnutí.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje

za důvodné tvrzení stěžovatelky, pokud jde o porušení základních

práv a svobod citovaných v ústavní stížnosti. Pokud se

stěžovatelka odvolává na Dohodu mezi vládami ČR a SR o podpoře

a vzájemné ochraně investic ze dne 23. 11. 1992, uvádí se ve

vyjádření, že tato Dohoda není obecně závazným právním předpisem,

neboť nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů (na rozdíl od SR, kde byla

vyhlášena pod č. 231/1993 Z.z.).

Ústavní soud se ztotožnil s námitkami, které uvedli oba

účastníci v tom směru, že zastoupení stěžovatelky komerčním

právníkem považují za odporující právní úpravě působnosti

komerčních právníků. Dne 15. 3. 1995 proto stěžovatelku vyzval

k odstranění této vady návrhu. Této výzvě stěžovatelka vyhověla

a dne l8. 4. 1995 doručila Ústavnímu soudu zplnomocnění JUDr.

M.N., aby ji v této věci před Ústavním soudem zastupoval.

S ohledem na závažnost problematiky požádal Ústavní soud

o stanovisko též Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Ministerstvo

zemědělství ČR.

Ve stanovisku ministerstva zahraničních věcí ze dne 6. 2.

1995 se uvádí, že schvalovací proces k Dohodě mezi vládou ČR

a vládou SR o podpoře a vzájemné ochraně investic byl pozastaven

v souvislosti s komplikacemi při jednáních o majetkoprávním

vypořádání se Slovenskem. I když na slovenské straně byl

schvalovací proces ukončen a Dohoda byla publikována ve Zbierke

zákonov, slovenská strana nikdy tuto skutečnost české straně

nenotifikovala. Z tohoto důvodu nelze Dohodu považovat za platnou.

Vyjadřovat se k problematice restitucí ve vztahu k bývalým občanům

společného státu v obecné rovině, nepovažuje MZV za odpovídající

jeho kompetencím.

Ministerstvo zemědělství se k věci vyjádřilo prostřednictvím

ředitele Ústředního pozemkového úřadu. V tomto vyjádření se uvádí,

že při zániku státu by neměly být dotčeny soukromoprávní nároky

občanů, kteří se stanou občany jednoho z nástupnických států.

Jinak řečeno, podřazení určité osoby pojmu "oprávněná osoba podle

zákona o půdě", je nutno odvodit od toho, zda tato osoba byla

státním občanem bývalé ČSFR v okamžiku uplatnění restitučního

nároku a zda měla na jejím území trvalý pobyt. Toto stanovisko

sdělil Ústřední pozemkový úřad okresním pozemkovým úřadům

v informaci z 22. 3. 1993 a l5. 12. 1993. Skutečností však je, že

některé krajské soudy, zejména na Moravě, zastávají názor jiný

a status oprávněné osoby občanům SR nepřiznávají, i když uplatnili

svůj nárok včas a v době uplatnění stanovené podmínky splňovali.

Podle názoru ÚPÚ nemůže jít k tíži těchto osob skutečnost, že jim

příslušný okresní pozemkový úřad nestihl vydat rozhodnutí do

okamžiku rozdělení společného státu, ať již pro nadměrné množství

podaných žádostí, či z jiných objektivních příčin. Snaha

ministerstva zemědělství řešit tento problém legislativní cestou

nebyla úspěšná. Ve vyjádření se dále uvádí, že Slovenská republika

po zániku federace uznávala restituční nároky českých občanů ve

stejném rozsahu, v jakém náležely občanům slovenským. Začátkem

roku l994 navrhla česká strana slovenské straně uzavření nové

dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic, toto jednání však

dosud nebylo ukončeno.

Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda by ústavní

stížnost neměla být odmítnuta jako předčasná. Dospěl však

k závěru, že řízení o schválení dohody o vydání nemovitostí bylo

pravomocně ukončeno a v tomto řízení již stěžovatelka žádné

procesní prostředky k dispozici nemá. I když nyní by mělo

následovat rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví podle § 9

odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., nemohlo by být rozhodnuto ve

prospěch stěžovatelky, neboť pozemkový úřad je vázán právním

názorem soudu. I kdyby se tedy Ústavní soud postavil na

stanovisko, že obě řízení tvoří celek, byly by zde nepochybně

splněny podmínky k postupu podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť stížnost,

s ohledem na svůj obsah, má význam přesahující vlastní zájmy

stěžovatelky.

Při posuzování vlastního obsahu ústavní stížnosti vycházel

Ústavní soud z následujících právních úvah:

Ke znakům právního státu nepochybně patří princip právní

jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty

pak je také zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich

retroaktivního výkladu. Tento zákaz, který je pro oblast trestního

práva hmotného výslovně formulován v čl. 40 odst. 6 Listiny

základních práv a svobod, lze pro ostatní právní oblasti dovodit

z čl. l Ústavy ČR. Toto stanovisko zaujal již Ústavní soud ČSFR ve

věci Pl. ÚS 78/92, opakovaně je obsaženo v nálezu Ústavního soudu

ČR, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, i v některých dalších nálezech. Jestliže

tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své

důvěře zklamán. Mezi principy právního státu by měla patřit

i zásada, že k tíži účastníka řízení nemůže být přičítána doba, po

kterou řízení neběží, s výjimkou případů, kdy účastník v řízení

řádně nepokračuje.

Specifické v dané věci je to, že zde nedošlo k vydání nového

právního předpisu, ale že zde rozdělením státu došlo k situaci,

kdy právní předpis, nezměněný ve svém textu, počal být

interpretován jinak. Právní vztahy existující před l. l. 1993,

jakož i právní úkony před tímto datem provedené, tedy nezůstaly

zakázanou sférou. Stěžejní otázkou je, zda lze považovat za

ústavně konformní takovou praxi správních orgánů, která

restituenty de facto rozdělí do dvou kategorií: na ty, kteří

uplatnili svoje nároky ve stanovené lhůtě, v době uplatnění

splňovali předepsané podmínky a o jejichž nárocích bylo rozhodnuto

do okamžiku rozdělení státu, a na ty, kterým bylo po l. l. 1993

sděleno, že vlastně ex post přestali oprávněnými osobami být,

i když i tyto osoby vykonaly pro uplatnění svého nároku vše, co

záviselo na nich. Přitom je třeba zdůraznit i tu skutečnost, že

obecná lhůta pro uplatnění nároků podle zákona o půdě byla

stanovena do 31. l. 1993 (§ 13 odst. l), a že tedy drtivá většina

žadatelů svoje nároky uplatnila v době existence společného státu,

kdy podmínkou bylo státní občanství federální a trvalý pobyt na

území federace. Právní názor, který zaujal v projednávané věci

pozemkový úřad a následně i krajský soud, s odvoláním na

ustanovení čl. l odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.,

o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, tedy vlastně znamená,

že jednání právně relevantní podle předchozí úpravy se na základě

působení právní úpravy nové (přesněji řečeno, na základě nové

právní situace) stalo právně irelevantním a byla tak založena

neodůvodněná nerovnost mezi oprávněnými osobami. Tím byly porušeny

ústavní principy ochrany důvěry občana v právo, právního státu

a rovnosti, jak jsou obsaženy v čl. 1 Ústavy České republiky

a v čl. 1 Listiny.

Lze rovněž přisvědčit názoru stěžovatelky, že pokud soud o tak

závažných věcech, a v případě rozhodně ne jednoduchém, rozhodl bez

její účasti, došlo tím k porušení zásad spravedlivého procesu

stanovených v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod.

V neposlední řadě pak vycházel Ústavní soud i ze skutečnosti,

že smyslem všech restitučních zákonů bylo zmírnění následků

některých majetkových křivd, ke kterým došlo v rozhodném období.

Jestliže tedy zákonodárce si byl vědom, že odstranění všech křivd

je nereálné a že se musí spokojit jen s nápravou některých, nelze

připustit, aby výklad těchto právních předpisů byl natolik

dogmatický a ústavně nekonformní, že by zakládal de facto vůči

některým osobám křivdy nové. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní

soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Rozhodnutí Ústavníhosoudu je závazné pro všechny

orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

V Brně dne 8. června 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru