Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2147/18 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Trestní řízení
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.2147.18.1
Datum podání21.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 278


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2147/18 ze dne 30. 9. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. L. N., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 9 T 88/2014, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č.j. 7 To 404/2018-443, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2014, č.j. 9 T 88/2014-110, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2014, č.j. 7 To 450/2014-139, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let.

2. Dne 25. 4. 2017 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, který odůvodnil tím, že při rozhodování o uložení trestu vyhoštění bylo soudům známo, že se stará o dítě své družky, ale nebylo jim známo, že je otcem tohoto dítěte. Dne 17. 2. 2017 přitom došlo k souhlasnému prohlášení o určení otcovství, které má účinky ex tunc ke dni narození dítěte. Stěžovatel měl za to, že pokud by v původním řízení bylo známo, že je otcem dítěte žijícího v České republice, o které také skutečně pečuje, nebyl by mu trest vyhoštění vůbec uložen nebo by byl uložen na kratší dobu.

3. Městský soud v Brně (dále také jen "městský soud") usnesením ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 9 T 88/2014, rozhodl, že podle § 283 písm. d) trestního řádu se návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítá. Krajský soud v Brně (dále také jen "krajský soud") následně usnesením ze dne 12. 4. 2018, č.j. 7 To 404/2018-443, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně zamítl.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že několik let prokazatelně žije ve společné domácnosti se svou družkou (nyní manželkou) a po celou dobu se stará také o svého syna. Za této situace považuje uložení trestu vyhoštění za nepřiměřené, a to zejména s ohledem na zájmy nezletilého syna. Namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v rozporu s čl. 14 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jelikož neposkytly ochranu jeho právům a právům jeho syna. Konkrétně pak stěžovatel soudům vytýká, že uznání otcovství považovaly za účelový úkon a zaměřily se pouze na shromažďování podkladů podporujících tento závěr, aniž by se zabývaly faktickými vztahy a provedly a hodnotily důkazy, které stěžovatel k prokázání dlouholetých a skutečných rodinných vazeb navrhoval.

II.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

III.

8. Dle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

9. Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na základě nichž dospěly k původním skutkovým zjištěním. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2606/11 ze dne 30. 11. 2011). Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a přehodnocovat hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. 2. 2012).

IV.

11. Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 9 T 88/2014, vyplývá, že soud v souvislosti s návrhem na povolení obnovy řízení provedl obsáhlé dokazování, přičemž také přehledně popsal, co z konkrétních provedených důkazů zjistil. Zabýval se zejména doložením vývoje tvrzení stěžovatele o tom, kdo je otcem nezletilého, a četností pobytu stěžovatele na území České republiky. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelem učiněné prohlášení otcovství je třeba považovat za účelové. Poukázal zejména na různost údajů, které stěžovatel uváděl k soužití se svou družkou (nyní již manželkou) v jednotlivých řízeních, jakož i na větší množství osob, které byly v průběhu času označovány za otce nezletilého. Upozornil, že stěžovatel je de facto v pořadí třetím a de iure v pořadí druhým otcem nezletilého, který je využíván jako prostředek sloužící k získání povolení k pobytu, resp. k vytvoření překážky ve výkonu pravomocně uloženého trestu vyhoštění. K argumentaci právy nezletilého pak městský soud zdůraznil, že v zájmu nezletilého by bylo především to, aby se za jeho otce zištně neprohlašovaly různé osoby. Pokud pak jde o úroveň faktických vztahů mezi stěžovatelem a nezletilým, ani ta dle přesvědčení městského soudu nezaznamenala žádnou kvalitativní změnu oproti dosavadnímu stavu, jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že navzdory proklamované péči o nezletilého se stěžovatel ve skutečnosti nacházel po nikoliv zanedbatelnou dobu na území cizího státu.

12. Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 12. 4. 2018, č.j. 7 To 404/2018-443, popsal trestnou činnost stěžovatele (který byl trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání uznán vinným opakovaně) a rekapituloval vývoj vzájemných vztahů mezi stěžovatelem, jeho nynější manželkou a synem a postupnou genezi jednotlivých tvrzení stěžovatele o těchto vztazích. To, že stěžovatel je souhlasným prohlášením rodičů o určení otcovství v současné době zapsán jako otec nezletilého M. T. T. (nově M. T. N.), krajský soud považoval ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu za novou skutečnost dříve soudu neznámou s tím, že zápis odsouzeného do rodného listu nese účinky ex tunc. Upozornil, že je však nutno zkoumat, zda je tato skutečnost způsobilá sama o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o uloženém trestu vyhoštění.

13. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že k nezletilému M. T. T. učinil nejprve dne 13. 9. 2010 vědomě nepravdivé souhlasné prohlášení k určení otcovství J. K., roz. N. (narozený ve Vietnamu, občan České republiky), čímž dítě obdrželo české státní občanství a matka dítěte T. T. T. T. podala žádost o trvalý pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie (viz rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 7 T 37/2013, jímž byl J. K. uznán vinným trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky). Následně stěžovatel spolu s matkou dítěte, paní T. T. T. T., která je nyní jeho manželkou, požádali o zrušení otcovství J. K. a souhlasným prohlášením docílili toho, že v rodném listu nezletilého M. T. T. je jako otec zapsán stěžovatel a jméno nezletilého zní nyní M. T. N.

14. Dle krajského soudu se stěžovatel opakovaně snažil zabránit realizaci trestu vyhoštění, a to žádostí o povolení obnovy řízení, žádostí o upuštění od výkonu trestu vyhoštění či žádostí o udělení mezinárodní ochrany, v rámci kterých poukazoval na své vazby na nezletilého M. T. T. a matkou nezletilého. Také dle krajského soudu přitom nebylo možné přehlédnout naprostou nekonzistentnost údajů, které stěžovatel v různých stádiích řízení před různými orgány v tomto kontextu v průběhu času uváděl, jestliže nejdříve tvrdil, že zde nemá žádné příbuzné, žádnou rodinu ani jiné vazby, následně tvrdil, že s matkou nezletilého počal žít jako druh s družkou již v roce 2008, posléze připustil, že matka nezletilého žila s osobou G., která je biologickým otcem dítěte, dále uváděl, že s matkou dítěte začal žít teprve v roce 2011, atd. (zjednodušeně řečeno, podrobně viz usnesení krajského soudu). Z těchto důvodů se krajský soud ztotožnil s názorem Městského soudu v Brně, že prohlášení otcovství ze strany stěžovatele se ve světle geneze celého případu jeví jako ryze účelové a že stěžovatel nezletilého zneužívá k tomu, aby nedošlo k realizaci pravomocně uloženého trestu vyhoštění. Krajský soud v Brně proto uzavřel, že byť je prohlášení otcovství skutečností novou a soudu dříve neznámou, nejde o skutečnost, který by ve spojení s dalšími důkazy byla způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí o původně uloženém trestu.

15. Na základě výše naznačené stručné rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že námitkám stěžovatele přisvědčit nelze. Obecné soudy se podmínkám umožňujícím povolení obnovy řízení věnovaly adekvátně a po řádně provedeném dokazování srozumitelnou a přesvědčivou argumentací zdůvodnily, proč, přestože je prohlášení otcovství k nezletilému skutečností novou a soudu dříve neznámou, nešlo s přihlédnutím ke všem souvisejícím okolnostem o skutečnost, který by byla způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí o původně uloženém trestu vyhoštění. Závěry obecných soudů v dané věci přitom Ústavní soud nepovažuje za nepřijatelné, svévolné nebo ústavně nekonformní.

16. Namítá-li stěžovatel, že se soudy nezabývaly jeho faktickými rodinnými vztahy, lze poukázat jednak na závěry obecných soudů týkající se rozpornosti souvisejících tvrzení samotného stěžovatele, jakož i na závěry ohledně jeho (ne)přítomnosti na území České republiky.

17. Pokud pak stěžovatel soudům vytýká, že neprovedly důkazy, které k prokázání skutečných rodinných vazeb navrhoval, ani s touto námitkou se ztotožnit nelze. Obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, jsou ale vždy povinny uvést, proč nepokládaly za nutné důkazy provést. Z odůvodnění usnesení krajského soudu přitom vyplývá, že listinné důkazy (fotografie, nájemní smlouvy, potvrzení od lékaře a ze školky) stěžovatel v rámci své obhajoby předkládal již v původním řízení, stejně jako k předchozí žádosti o povolení obnovy řízení či k žádosti o upuštění od trestu vyhoštění a nešlo tedy o nové skutečnosti soudu dříve neznámé, což lze vztáhnout i k výslechu manželky (dříve družky), kterého se dle krajského soudu rovněž domáhal již v řízení, v němž byl vyhlášen odsuzující rozsudek, a ani v tomto případě se tak dle krajského soudu nejednalo o navrhovaný důkaz nový, soudu dříve neznámý.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru