Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2142/17 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Dražba
žaloba/na určení
Dobrá víra
závazek/zajištění
Byt
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2142.17.1
Datum podání10.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

26/2000 Sb., § 24 odst.3

40/1964 Sb., § 39

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 80


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2142/17 ze dne 12. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Lucie Veselé, zastoupené Mgr. Tomášem Davidem, advokátem, se sídlem nám. Kinských 76/7, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 5330/2016-345, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2015 č. j. 58 Co 282/2015-284, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 58 Co 282/2015-341, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 4, 2. Martiny Jandíkové a 3. Františka Vlčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 10. července 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Mgr. Lucie Veselá (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1, článku 36 odst. 2 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 28 C 374/2012 soukromoprávní spor, v němž se Mgr. Lucie Veselá (žalobkyně) domáhala určení, že bytová jednotka, sestávající ze tří pokojů s příslušenstvím, o celkové výměře 66 m2 (dále jen "byt") byla k 28. červenci 2010 a k 9. říjnu 2010 výlučným vlastnictvím Zdenky Hromádkové (matky žalobkyně).

2) V pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. března 2015 č. j. 28 C 374/2012-232 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek zrušil k odvolání žalobkyně Městský soud v Praze) soud prvního stupně žalobu zamítl.

3) Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve připomenul, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. září 2012 č. j. 14 C 260/2010-82, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2013 č. j. 64 Co 468/2012-102 byla pravomocně zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti veřejné dražby, v níž Martina Jandíková (dále jen "žalovaná" nebo "vedlejší účastnice"), jakožto vydražitelka, nabyla příklepem od Františka Vlčka daný byt (ten František Vlček získal od matky žalobkyně na základě smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu, uzavřených dne 21. září 2009). Protože v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu lze otázku platnosti dražby zkoumat pouze v řízení vedeném podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, byl soud prvního stupně při posuzování otázky platnosti veřejné dražby vázán dřívějším pravomocným rozhodnutím, jímž byla žaloba na určení neplatnosti dražby zamítnuta. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně následně zabýval otázkou existence dobré víry na straně žalované, jejíž nedostatek namítala žalobkyně. Na základě provedených důkazů však neshledal žádný podklad pro případný závěr o tom, že žalovaná nejednala při účasti na veřejné dražbě v dobré víře. Soud prvního stupně v tomto směru doplnil, že v době přechodu vlastnického práva k bytu z Františka Vlčka na žalovanou nebyl František Vlček omezen na svém právu s bytem jakkoliv nakládat (ve věci dříve vydané předběžné opatření zakazující Františku Vlčkovi s bytem jakkoliv nakládat, totiž zaniklo, neboť následně zahájené řízení o žalobě matky žalobkyně o určení vlastnictví k bytu bylo zastaveno).

4) K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 15. října 2015 č. j. 58 Co 282/2015-284, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 58 Co 282/2015-341, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se po přezkoumání napadeného rozsudku plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně.

5) Proti rozsudku odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 3. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 5330/2016-345 odmítl dle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., zčásti jako nepřípustné, ve zbytku pak jako vadné.

6) Dovolací soud uvedl, že odvolací soud žalobkyní (dovolatelkou) předestřené právní otázky možnosti přezkumu platnosti veřejné dražby v řízení o určení vlastnického práva k předmětu dražby a posouzení dobré víry při nabytí vlastnického práva k nemovitosti vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. dovolací soud neshledal důvod pro to, aby rozhodné právní otázky posoudil jinak (§ 237 o. s. ř. a contrario). Namítala-li dovolatelka, že odvolací soud opomenul hodnotit jednak znalecký posudek z oboru psychiatrie (k prokázání zdravotního stavu její matky), jednání Františka Vlčka, a netrval ani na doplnění dokazování k otázce prokázání dobré víry žalované, případně, že odvolací soud nevzal v úvahu jiná související řízení, uplatnila tím dle dovolacího soudu nezpůsobilý dovolací důvod. Těmito otázkami se proto nemohl dovolací soud zabývat. K námitce dovolatelky, že odvolací soud se v projednávané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posuzování tzv. lichevních smluv, dovolací soud uvedl, že napadený rozsudek na posouzení této otázky nezávisí.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti snáší proti napadeným rozhodnutím řadu námitek, přičemž z jejich obsahu je zřejmé, že stejné námitky uplatňuje po celou dobu řízení před obecnými soudy.

V prvé řadě tak stěžovatelka namítá nezákonný zásah do svého vlastnického práva, jakož i do vlastnického práva své matky, k danému bytu. K tomu stěžovatelka předestírá sled jednotlivých událostí, které předcházely uzavření smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu, zápisu vlastnického práva Františka Vlčka k předmětnému bytu, jakož i samotné dražbě. Stěžovatelka rovněž namítá, že pan František Vlček s její matkou i po vydražení bytu neprovedl vyúčtování dražby, ačkoliv tak byl povinen učinit dle smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu.

Stěžovatelka dále poukázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se lichevních smluv uzavřených v souvislosti se zajišťovacím převodem práva, ke které měl dle jejího názoru dovolací soud přihlédnout a v tomto směru měl věc meritorně projednat (k tomu stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2017 sp. zn. I ÚS 3308/16, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Ohledně neplatnosti daných smluv stěžovatelka rovněž zmiňuje, že její matka měla v době jejich uzavření údajně trpět demencí (což dovozuje ze znaleckého posudku ze dne 2. listopadu 2010), pročež tyto smlouvy nemohla platně uzavřít.

Ohledně platnosti dražby, na jejímž základě byt získala do vlastnictví Martina Jandíková, stěžovatelka namítá, že dražebníkem může být pouze osoba, které svědčí vlastnické právo k předmětu dražby, což však František Vlček nebyl.

Co se týče existence dobré víry Martiny Jandíkové ohledně vlastnictví Františka Vlčka k bytu, stěžovatelka tvrdí, že paní Jandíkové měl být znám skutečný stav věci (existence předběžného opatření zakazujícího Františku Vlčkovi jakkoliv nakládat, zatížit, zcizit či pronajmout daný byt), ale i skutečnost, že stěžovatelka podala ke Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu stížnost, v níž tvrdila, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu je pro matku stěžovatelky zcela nevýhodná. Stěžovatelka argumentuje tím, že existenci dobré víry nemůže namítat ten, komu je znám skutečný stav věci (nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11).

V neposlední řadě stěžovatelka uvádí, že obecné soudy porušily princip rovnosti účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny), když nepožadovaly po žalované, aby svá tvrzení podpořila důkazními návrhy. Soudu prvního stupně rovněž vytýká, že v situaci, kdy jeho předchozí rozhodnutí v téže věci bylo zrušeno odvolacím soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu jednání, rozhodl znovu o zamítnutí žaloby. Tím, že odvolací soud následné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, aniž by se důkazní situace či argumentace soudu prvního stupně jakkoliv změnila, rozhodl z pohledu stěžovatelky překvapivě.

IV.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Již úvodem Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opomíjí některá zásadní fakta.

Předně je třeba říci, že matka žalobkyně se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala určení vlastnictví k bytu, avšak dané řízení soud prvního stupně zastavil usnesením ze dne 21. dubna 2010 sp. zn. 56 C 572/2009, vzhledem k námitce Františka Vlčka (v daném řízení žalovaného), že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu obsahovala rozhodčí doložku (dané rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. května 2010). Tímto usnesením zároveň zaniklo předběžné opatření nařízené soudem prvního stupně ještě před začátkem řízení o určení vlastnictví k bytu [srov. § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Dražební vyhláškou ze dne 24. června 2010 vyhlásil dražebník EURODRAŽBY.CZ a. s., IČ: 29135419 konání veřejné dobrovolné dražby, jejímž předmětem byl daný byt. Dražba se konala dne 28. července 2010.

Žalobkyně následně neúspěšně napadla platnost veřejné dobrovolné dražby. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2013 č. j. 64 Co 468/2012-102, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. září 2012 č. j. 14 C 260/2010-82, podala stěžovatelka ústavní stížnost. Usnesením ze dne 25. dubna 2013 sp. zn. III. ÚS 647/13 Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka mohla proti odmítavému usnesení odvolacího soudu brojit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř.

Na tomto základu je třeba dát za pravdu obecným soudům v tom směru, že otázkou platnosti veřejné dražby se nemohly zabývat, neboť ta byla pravomocně vyřešena v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 14 C 260/2010. Stejně tak nemohly být v řízení před obecnými soudy úspěšně vznášeny námitky týkající se platnosti smluv uzavřených mezi matkou stěžovatelky a Františkem Vlčkem, neboť nabytí vlastnictví příklepem ve veřejné dražbě představuje originární způsob nabytí vlastnického práva. Současně je třeba připomenout, že v projednávané věci jde toliko o posouzení nabytí vlastnictví k bytu vedlejší účastnicí. Veškeré námitky nevztahující se k této otázce je proto třeba označit za bezpředmětné, neboť na její posouzení zkrátka nemohou mít vliv.

Uvedené je třeba vztáhnout i k tvrzení stěžovatelky, že po vydražení bytu nedošlo k vyúčtování dražby mezi její matkou a Františkem Vlčkem. Taková skutečnost totiž není - pro posouzení otázky nabytí vlastnictví k bytu - rozhodná.

Jinými slovy obecné soudy se nemohly zabývat námitkami stěžovatelky majícími svůj původ ve smluvních vztazích mezi její matkou a Františkem Vlčkem, neboť jejich posouzení má vliv pouze na vztah mezi účastníky daných smluv (jímž Martina Jandíková nikdy nebyla).

Jedinou relevantní námitkou v projednávané věci proto byla otázka případné absence dobré víry na straně Martiny Jandíkové, tedy posouzení, zda jí bylo známo, že František Vlček nabyl vlastnictví k bytu na základě absolutně neplatného právního úkonu (jednání), popřípadě nebyl oprávněn s tímto bytem v době jeho příklepu ve veřejné dobrovolné dražbě nakládat z důvodu existence předběžného opatření, zakazujícího mu dispozici s daným bytem (srov. zvláště nálezy Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, pod body 30 a 58, a ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 705/16, pod bodem 18).

V tomto směru je třeba připomenout, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že k okamžiku přechodu vlastnictví z Františka Vlčka na Martinu Jandíkovou zde neexistovala žádná překážka nabytí vlastnictví, o které by žalovaná měla vědět. Ústavní soud považuje za esenciální skutečnost, že dříve nařízené předběžné opatření, zakazující Františku Vlčkovi jakoukoliv dispozici s bytem, zaniklo k 15. květnu 2010. Proto ani případné povědomí žalované o jeho existenci nemohlo mít na posouzení její dobré víry v dané věci vliv. V době konání veřejné dražby byl proto František Vlček vlastníkem bytu, jehož vlastnictví se nepodařilo v předchozím řízení, vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 56 C 572/2009, jakkoliv zpochybnit (o případném rozhodčím řízení, kde by taková otázka byla posuzována, stěžovatelka nic neuvádí).

Ústavní soud zároveň upozorňuje, že otázkou neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů k prokázání absence dobré víry na straně Martiny Jandíkové se ve svém rozsudku vypořádaly jako prvostupňový, tak odvolací soud, které důkazní návrhy stěžovatelky označily (ve světle dosavadních skutkových zjištění soudu prvního stupně) za nadbytečné.

Stran tvrzeného porušení principu rovnosti účastníků řízení obecnými soudy Ústavní soud pouze doplňuje, že za situace, kdy obecné soudy neměly o existenci dobré víry Martiny Jandíkové v době konání veřejné dobrovolné dražby žádné pochybnosti, nebylo namístě, aby po ní v tomto směru požadovaly doplnění jejích tvrzení, nebo navržení důkazů k prokázání její dobré víry.

V neposlední řadě Ústavní soud toliko dodává, že stěžovatelka přehlíží, že původní rozhodnutí vydané soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno nikoliv z důvodu jeho nesprávnosti, ale jeho nedostatečného odůvodnění. Jestliže následně soud prvního stupně náležitě odůvodnil své úvahy a vysvětlil, z jakého důvodu se nezabýval případnými důkazními návrhy stěžovatelky, nelze považovat jeho rozhodnutí (bez dalšího) za překvapivé.

Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru