Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2141/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Náklady řízení
Insolvence
pohledávka
Byt
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2141.10.1
Datum podání23.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 173, § 285 odst.4, § 193

328/1991 Sb., § 27 odst.7

72/1994 Sb.

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2141/10 ze dne 6. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky I. P., zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Husova 5, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 Cmo 107/2010-54 ze dne 14. června 2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že JUDr. Tomáš Pelikán, insolvenční správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo (dále jen "správce"), v rámci přezkumného jednání s poukazem na ustanovení § 193 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "insolvenční zákon") popřel co do pravosti stěžovatelkou přihlášenou pohledávku na bezúplatný převod specifikovaného nemovitého majetku do jejího vlastnictví s odůvodněním, že tuto pohledávku nelze platně přihlásit do insolvenčního řízení podle § 173 insolvenčního zákona, jak učinila stěžovatelka, neboť tato pohledávka bude uspokojena postupem předvídaným ustanovením § 285 odst. 4 téhož zákona. Stěžovatelka podala proti správci incidenční žalobu, kterou se domáhala, aby soud určil, že její (popřená) pohledávka je zjištěná a existuje po právu. Následně, v návaznosti na výsledek řízení o obdobných návrzích jiných členů Pražského stavebního bytového družstva, vzala stěžovatelka tuto žalobu zpět.

Městský soud v Praze usnesením č. j. 196 Cm 64/2009-4 ze dne 20. dubna 2010 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") na základě stěžovatelčina zpětvzetí žaloby řízení o této žalobě zastavil a s odkazem na ustanovení § 150 občanského soudního řádu nepřiznal správci právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání správce Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit správci na jejich náhradě částku 11.520,- Kč a dále stěžovatelce uložil zaplatit správci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 960 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nákladovým výrokem pochybil, neboť správné bylo použít v její prospěch moderační ustanovení § 150 občanského osudního řádu, jak učinil soud prvního stupně. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje stěžovatelka v okolnosti, že podání incidenční žaloby zavinil správce tím, že spornou pohledávku zařadil na přezkumné jednání a popřel ji, tj. implicitně uznal, že předmětné právo na bezúplatný převod do insolvenčního řízení podle § 173 insolvenčního zákona přihlásit lze. S poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 Cmo 20/2010-68 dovozovala, že insolvenční správce měl přihlášku pohledávky posoudit podle jejího obsahu jako uplatnění nároku ve smyslu § 285 odst. 4 insolvenčního zákona, přičemž současně zdůraznila, že ke zvolenému procesnímu postupu byla vedena procesní opatrností, opodstatněnou též nedostatkem ustálené judikatorní praxe. Stěžovatelka konečně v záhlaví citovanému rozhodnutí vytýká, že náklady představované podáním vyjádření k žalobě vedlejšímu účastníkovi vznikly jen formálně, neboť z obdobných skutkových a právních okolností vycházelo dalších přibližně 80 incidenčních sporů, a nadto zde nebyl důvod, aby se vedlejší účastník nechal zastupovat advokátem, neboť je sám advokátem se značnou zkušeností v insolvenčním řízení.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není proto v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Směřuje-li tak ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena normami ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08). Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné kvalifikované vady dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních zákonných ustanovení (o nákladech občanskoprávního řízení), omezí se na konstatování, že požadované závažné důvody pro svůj kasační zásah, stejně jako v obdobné věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2104/10, v případě stěžovatelky neshledal.

Pouze na okraj a nad tento rozhodný rámec Ústavní soud poznamenává, že okolnost, že ve vztahu k nároku na bezúplatný převod vlastnického práva podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, se uplatní zvláštní normativní řešení, které nevyžaduje podání přihlášky podle ustanovení § 173 insolvenčního zákona, měla být stěžovatelce zřejmá od počátku, a to rovněž, vedle stěžovatelkou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. května 2004, i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. dubna 2006, týkajícího se výkladu ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, obsahově odpovídajícího aplikovanému ustanovení § 285 odst. 4 insolvenčního zákona.

Stěžovatelčina procesní situace pak není připodobitelná ani k jakékoli výjimce z obecného pravidla, že je-li účastník řízení oprávněn nechat se zastupovat advokátem, nelze mu odepřít ani odpovídající náhradu tím vzniklých nákladů, pakliže podle procesních předpisů má na ni právo (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3315/09 ze dne 21. ledna 2010).

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem napadeného rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru