Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 214/98Nález ÚS ze dne 06.05.1999K rovnosti účastníků v řízení o návrhu na prohlášení konkursu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkkonkurz a vyrovnání
legitimace/procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 69/14 SbNU 95
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.214.98
Datum vyhlášení27.05.1999
Datum podání11.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 4 odst.4

99/1963 Sb., § 104


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 214/98 ze dne 6. 5. 1999

N 69/14 SbNU 95

K rovnosti účastníků v řízení o návrhu na prohlášení konkursu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti

společnosti S., a.s., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad

Labem, sp. zn. K 185/95, ze dne 23. 3. 1998, za účasti Krajského

soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. K 185/95, ze

dne 23. 3. 1998, se

zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, zrušení shora označeného rozhodnutí

Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla vyloučena z uspokojení

v konkurzu prohlášeného na majetek dlužníka společnosti G.,

s.r.o., přihláška pohledávky stěžovatelky jako konkurzního

věřitele, a to jako přihláška podaná po zákonem stanovené lhůtě.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dne 20. 4. 1995

podala u Krajského soudu v Ústí nad Labem návrh na prohlášení

konkurzu na majetek dlužníka, společnosti G., s. r. o. Krajský

soud v Ústí nad Labem svým usnesením, sp. zn. K 57/95, ze dne 28.

6. 1995, však návrh stěžovatelky zamítl. K jejímu odvolání Vrchní

soud v Praze, jako soud odvolací, napadené usnesení zrušil

usnesením, sp. zn. 4 Ko 192/95, ze dne 24. 5. 1996, a věc vrátil

krajskému soudu k dalšímu řízení. Mezitím podal u téhož krajského

soudu na majetek téhož dlužníka další návrh na prohlášení konkurzu

pro stěžovatelku neznámý navrhovatel a soud na jeho základě vydal

usnesení, sp. zn. K 185/95, ze dne 17. 5. 1996, o prohlášení

konkurzu, které však stěžovatelce nedoručil. Řízení o návrhu

stěžovatelky, vedené pod sp. zn. K 57/95, pak Krajský soud v Ústí

nad Labem usnesením ze dne 14. 5. 1997 zastavil z důvodu překážky

věci rozhodnuté, a to s odvoláním na usnesení svého soudu, sp. zn.

K 185/95, ze dne 17. 5. 1996. K odvolání stěžovatelky odvolací

Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 4 Ko 218/97, ze dne 23. 9.

1997, napadené usnesení o zastavení řízení potvrdil. Stěžovatelka

podala proti tomuto usnesení dovolání, které však Nejvyšší soud ČR

svým usnesením, sp. zn. 1 Odon 133/97, ze dne 26. 2. 1998, jako

nepřípustné odmítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na

to, že zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, byl zákonem

č. 94/1996 Sb. s účinností od 1. 6. 1996 doplněn i o ustanovení

§ 4 odst. 4, které stanoví, že návrh dalšího navrhovatele na

prohlášení konkurzu na majetek stejného dlužníka podaný dříve, než

soud pravomocně rozhodl o prohlášení konkurzu, se považuje za

přistoupení k řízení, a to ode dne podání návrhu; další

navrhovatel musí však přijmout stav řízení, v němž je při jeho

přistoupení. Krajský soud tedy podle názoru stěžovatelky pochybil,

když návrh jiného věřitele na prohlášení konkurzu, vedený pod sp.

zn. K185/95, nepovažoval podle výše zmíněného ustanovení § 4 odst.

4 novelizovaného zákona o konkurzu a vyrovnání za návrh na

přistoupení k řízení, probíhajícím již k návrhu stěžovatelky pod

sp. zn. K 57/95. V řízení, vedeném pod sp. zn. K 185/95, naopak

protiprávně pokračoval a vydával v něm rozhodnutí, včetně ústavní

stížností napadeného usnesení ze dne 23. 3. 1998. Stěžovatelka

vyslovuje názor, že tímto postupem soud porušil zásadu

spravedlivého procesu, zaručenou v tomto případě v čl. 36 odst.

1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 96 odst. 1 Ústavy

ČR, a navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadené usnesení

zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a připojil si spisy

tohoto soudu, sp. zn. K 57/95 a sp. zn. K 185/95.

Poté, co se seznámil s jejich obsahem, dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu připojených spisů je patrno, že údaje stěžovatelky

uváděné v důvodech její ústavní stížnosti, týkající se postupu

soudu ve věcech vedených pod sp. zn. K 57/95 a K 185/95,

odpovídají skutečnosti. Rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad

Labem, sp. zn. K 57/95, ze dne 14. 5. 1997, bylo řízení o návrhu

na prohlášení konkurzu podaném stěžovatelkou již 20. 4. 1995

zastaveno, a to z důvodu překážky věci rozhodnuté - s poukazem na

rozhodnutí téhož soudu ze dne 17. 5. 1996 o prohlášení konkurzu na

majetek téhož dlužníka, zahájeném k návrhu jiného věřitele, který

však byl podán později než návrh podaný stěžovatelkou. Ze spisu je

také patrno, že rozhodnutí krajského soudu ze dne 17. 5. 1996,

jímž byl prohlášen konkurz k návrhu jiného věřitele, stěžovatelce

nebylo doručováno, naopak, stěžovatelka byla v řízení, vedeném pod

sp. zn. K 57/95, ještě dne 4. 7. 1996 soudem vyzývána, aby

zaplatila zálohu na náklady konkurzu s tím, že v případě

nezaplacení zálohy soud řízení zastaví. Stěžovatelka tuto zálohu

zaplatila a důvodně tak očekávala vydání rozhodnutí o jí podaném

návrhu. Krajský soud však, jak již shora uvedeno, řízení o jí

podaném návrhu zastavil. V odvolání proti uvedenému rozhodnutí

stěžovatelka zejména namítala, že podáním jejího návrhu na

prohlášení konkurzu bylo řízení zahájeno a způsobilo tak překážku

litispendence s důsledkem, že v téže věci, tedy proti témuž

dlužníkovi, nemohlo u soudu probíhat jiné řízení. Další návrh by

proto bylo zásadně možné považovat pouze za přistoupení

k původnímu návrhu stěžovatelky. V opačném případě bylo třeba

později zahájené řízení zastavit podle ustanovení § 104 odst. 1 o.

s. ř. V rozhodnutí o odvolání Vrchní soud v Praze, jako odvolací

soud, napadené usnesení potvrdil s tím, že rozhodnutí o prohlášení

konkurzu je pravomocné, a nemůže tak přicházet v úvahu jiný

postup, než stávající řízení zastavit podle ustanovení § 104 odst.

1 o. s. ř. Stěžovatelka pak také proti rozhodnutí vrchního soudu

podala dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl, neboť směřovalo

proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Námitkám

stěžovatelky, že ve věci, vedené u soudu prvního stupně pod sp.

zn. K 185/95, s ní nebylo a není jednáno jako s účastníkem řízení,

a že jí rozhodnutí v něm vydaná nebyla bezdůvodně doručována,

nicméně Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil.

Podle jeho názoru měly totiž nejpozději dnem 1. 6. 1996 soudy

považovat návrh jiného věřitele (společnosti Prova a Kadlec) za

přistoupení k návrhu stěžovatelky a stěžovatelka byla proto

účastníkem řízení i ve věci vedené u soudu pod sp. zn. K 185/95.

Ústavní soud na základě shora uvedených zjištění,

s přihlédnutím k nesprávnému postupu soudu ve věci, vedené pod sp.

zn. K 185/95, kdy mělo být řízení o později podaném návrhu na

prohlášení konkurzu jiným věřitelem na majetek téhož dlužníka

ihned pro překážku věci, k návrhu stěžovatelky zahájené,

zastaveno, jakož i s přihlédnutím k novelizovanému ustanovení

§ 4 - jeho odstavci 4 - zákona o konkurzu a vyrovnání, v podstatě

shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR (který však rozhodoval

nikoliv ve věci, vedené pod sp. zn. K 185/95) je toho názoru, že

stěžovatelku bylo třeba považovat nejen za účastnici řízení,

vedeného pod sp. zn. K 57/95, zahájeného k jejímu návrhu, ale také

za účastnici řízení, vedeného u téhož soudu proti témuž dlužníkovi

pod sp. zn. K 185/95 (zahájeného na návrh jiných dlužníkových

věřitelů), a nebylo-li s ní takto jako s účastníkem řízení v této

posledně jmenované věci - v níž také bylo vydáno napadené usnesení

- jednáno, byla tímto postupem soudu, a to včetně vydání

napadeného usnesení, jakkoliv je toto usnesení formálně posuzováno

správné, porušena procesní práva stěžovatelky jako účastníka

řízení a zároveň také její práva, zaručovaná čl. 36 odst. 1 , čl.

37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů bylo proto

napadené usnesení zrušeno [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 6. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru