Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2132/11 #1Usnesení ÚS ze dne 18.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Český Krumlov
ÚŘAD PRO ZASTUPOVÁNÍ STÁTU VE VĚCECH MAJETKOVÝCH - Česká republika
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sprav... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
právní moc
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2132.11.1
Datum podání20.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 135 odst.2, § 159a odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2132/11 ze dne 18. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011 č. j. 28 Cdo 859/2009-339, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2008 č. j. 22 Co 1582/2008-299 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. února 2008 č. j. 9 C 341/2004-229, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení a 1) Nemocnice Český Krumlov, a. s., se sídlem v Českém Krumlově, Horní Brána 429, IČ: 26095149, bez právního zastoupení, a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace řízení před obecnými soudy a ústavní stížnosti

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. července 2011, doplněnou dne 1. září 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů z důvodu porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a některých dalších základních práv.

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozsudků a spisu vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 341/2004 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti. Stěžovatel se žalobou podanou u okresního soudu dne 15. prosince 2004, později doplňovanou, domáhal po vedlejších účastnících zaplacení částky 508 661 Kč z titulu náhrady škody na zdraví, kterou mu měl způsobit první vedlejší účastník, resp. její právní předchůdce Okresní ústav národního zdraví v Českém Krumlově, porušením povinnosti poskytovat zdravotní péči v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy. Škoda na zdraví měla stěžovateli vzniknout tím, že dne 23. května 1976 utrpěl následkem pádu z postele při epileptickém záchvatu typu grand-mal zlomeninu obratlů L2, L3 a pravděpodobně i Th12. K epileptickému záchvatu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku předčasného vysazení antiepileptik. Zároveň měla škoda na zdraví vzniknout i v důsledku nesprávného postupu při léčení popsaného úrazu.

3. První vedlejší účastník namítal existenci překážky věci rozsouzené, neboť o tomtéž nároku již rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. listopadu 1982 č. j. 10 C 132/79-129, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") ze dne 2. března 1983 č. j. 5 Co 139/83-146 tak, že zamítl jeho návrh, aby odpůrce Okresní ústav národního zdraví v Českém Krumlově byl uznán povinným zaplatit mu částku 41 955 Kčs a platit mu počínaje dnem 1. listopadu 1982 diferenční rentu v měsíční výši 400 Kčs (dále jen "původní řízení").

4. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. února 2008 č. j. 9 C 341/2004-229 žalobu proti oběma vedlejším účastníkům zamítl. Nárok stěžovatele na náhradu škody na zdraví posoudil podle § 420 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že první vedlejší účastník neporušil povinnost postupovat v souladu s poznatky tehdejší lékařské vědy a že neexistuje příčinná souvislost mezi zdravotním stavem stěžovatele a pádem z postele, pročež nemůže existovat ani odpovědnostní vztah mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem. Žalobu proti druhému vedlejšímu účastníkovi zamítl, neboť za závazky bývalého Okresního ústavu národního zdraví v Českém Krumlově neodpovídá.

5. K odvolání stěžovatele pouze proti té části rozsudku, jíž byla zamítnuta žaloba vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi, Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 16. října 2008 č. j. 22 Co 1582/2008-299 rozsudek okresního soudu ohledně částky 126 862 Kč zrušil a řízení zastavil a ohledně částky 381 799 Kč jej potvrdil. V části stěžovatelova nároku ve výši 126 862 Kč dospěl k závěru, že jeho projednání brání překážka věci rozsouzené podle § 159a odst. 5 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel již nárok z titulu náhrady škody na zdraví v této částce uplatnil v řízení, které bylo pravomocně skončeno u Okresního soudu v Českých Budějovicích. V uvedeném rozsahu řízení zastavil, neboť překážka věci pravomocně rozhodnuté zakládá podle § 103 ve spojení s § 104 odst. 1 věta první občanského soudního řádu nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. O zbytku nároku ve výši 381 799 Kč měl odvolací soud za to, že s ohledem na § 135 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu je vázán pravomocným rozhodnutím vydaným v původním řízení, v němž byla otázka existence nároku na náhradu škody na zdraví mezi týmiž účastníky vyřešena tak, že není dán základ nároku.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal nesprávnost závěru o existenci překážky věci rozhodnuté a absenci řádného poučení ve smyslu § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 26. května 2011 dovolání zamítl ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek prvního stupně zrušen a řízení zastaveno. Naopak zrušil tu jeho část, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o nákladech řízení, a dále zamítavý výrok rozsudku okresního soudu vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi v částce 381 799 Kč a ve výrocích o nákladech řízení státu a řízení zastavil. Ve svém odůvodnění konstatoval, že jde o spor mezi týmiž účastníky (resp. tímtéž žalobcem a právním nástupcem původního žalovaného) a že stěžovatelem uplatněný nárok vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jako tomu bylo v původním řízení. Původní rozsudek tak zakládá překážku věci rozsouzené, na čemž nic nemění ani skutečnost, že v projednávané věci požadoval stěžovatel vyšší částku než v řízení původním.

7. Nejvyšší soud nakonec nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že v dané věci nemohla být založena překážka věci rozsouzené, neboť rozhodnutí vydaná v původním řízení byla výsledkem nespravedlivého procesu typického pro období normalizace. V této souvislosti poukázal na svoji dosavadní judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu, podle které by rozhodnutí soudu nebyla závazná, a tudíž nezakládala překážku věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 občanského soudního řádu, toliko tehdy, stanovil-li by jiný právní předpis, že rozsudky určité povahy, vydané ve vymezeném období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, nejsou závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 1998 sp. zn. 22 Cdo 496/1998, též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 1996 sp. zn. I. ÚS 240/95). Protože zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, upravuje pouze možnost změny pravomocných rozhodnutí vydaných v trestních řízeních, a jiná právní norma, která by upravovala možnost změny pravomocných rozhodnutí vydaných v období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 v občanskoprávních věcech, neexistuje, nemohl dovolací soud k uvedené námitce přihlédnout.

8. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti všem třem výše uvedeným rozsudkům obecných soudů. Podle jeho názoru nebrání projednání jeho věci překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 občanského soudního řádu, kterou obecné soudy dovodily ze skutečnosti, že o základu nároku, z něhož odvozuje svá práva na náhradu škody na zdraví, již bylo rozhodnuto v předchozím řízení. Poukazuje přitom na to, že i když Okresní soud v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 132/79 neshledal protiprávnost jednání právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka, který mu poskytoval zdravotní péči, nejedná se o závěr vyplývající z důkazů, které by okresní soud opatřil. Předmětné řízení bylo totiž vedeno v letech 1979 až 1981, tedy v době normalizace, kdy docházelo k jednoznačnému upřednostňování zájmů státu nad zájmy svých občanů. I právní předchůdce prvního vedlejšího účastníka byl státním zařízením, a tedy uvedené upřednostňování státu se uplatnilo i v jeho případě, o čemž svědčí např. nevyslechnutí některých svědků, to, že nebyl předložen ani RTG nález z 11. ledna 1979, ani záznam EEG snímku hlavy z roku 1953 dokládající epileptickou aktivitu a další. Tím tento soud narušil základní právní princip soudního procesu, jímž je právo na spravedlivý proces, z čehož stěžovatel vyvozuje důsledky i ve vztahu k překážce věci rozsouzené. I když totiž z formálního hlediska došlo k ukončení předchozího řízení pravomocným rozhodnutím, toto rozhodnutí nemůže vytvořit překážku věci rozsouzené z hlediska materiálního, neboť věc nebyla projednána za podmínek, které by stěžovateli zaručily právo na spravedlivý proces. Stěžovatel je přesvědčen, že požadavek na správné a spravedlivé rozhodnutí má přednost před obecným principem uvedeným v § 159a odst. 5 občanského soudního řádu. Zároveň ve své ústavní stížnosti podrobně vymezil vady původního řízení, v jejichž důsledku se cítí být diskriminován.

II.

Věcné posouzení

9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu vedeného u okresního soudu, přezkoumal napadené rozsudky z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům.

10. Podstatou předmětné ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, že projednání jeho žaloby brání překážka věci rozsouzené. Ačkoliv o stejném nároku, který uplatnil před obecnými soudy v dané věci, bylo na základě jeho návrhu rozhodnuto již rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 1982 č. j. 10 C 132/79-129, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. března 1983 č. j. 5 Co 139/83-146, stěžovatel má za to, že tato skutečnost nemohla uvedenou překážku založit, protože v tomto (původním) řízení nebyla dostatečně zajištěna ochrana jeho základních práv jako účastníka řízení.

11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94; N 5/3 SbNU 17). V dané věci se o takovýto případ nejedná.

12. S výše uvedenou námitkou stěžovatele se dostatečným způsobem a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud, na jehož argumentaci lze v plném rozsahu odkázat. Překážka věci rozsouzené se ve vztahu k pravomocným rozsudkům vydaným před listopadem 1989 uplatní i v případě, že by je dnes z hlediska ústavně vymezených záruk spravedlivého procesu bylo možné považovat za jsoucí v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Smyslem této překážky je totiž ochrana právní jistoty, jakož i důvěry ve státní akty, jejíž podstatou je, že pravomocná rozhodnutí soudů nemohou být, vyjma zákonem předvídaných mimořádných opravných prostředků (např. obnova řízení), dál zpochybňována. Prostor pro prolomení této překážky z důvodu, že původním rozhodnutím měla být stěžovateli učiněna majetková nebo jiná křivda v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, což na tomto místě Ústavní soud nijak nehodnotí, by tak mohlo založit pouze rozhodnutí zákonodárce, který v některých případech zákonem umožnil alespoň částečné zmírnění vzniklých křivd s vědomím toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné (srov. nález ze dne 6. června 2001 sp. zn. Pl. ÚS 46/2000; N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.). Otázka, zda stát přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu, je ale věcí jeho suverénního rozhodnutí. I prolomení překážky věci rozsouzené v případě předmětných rozsudků soudů z důvodu absence záruk spravedlivého procesu v období před listopadem 1989 by tak přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by tak stanovil zákon. Takovéto prolomení ale v případě rozhodnutí v občanskoprávních věcech žádný zákon neumožňuje, což ve své ústavní stížnosti nerozporuje ani stěžovatel.

13. Vzhledem k uvedenému tak nelze nic vytknout právním závěrům obecných soudů, podle nichž byla ve věci stěžovatele dána překážka věci rozsouzené, bránící ve smyslu § 159a odst. 5 občanského soudního řádu opětovnému projednání věci. Porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jež by mohlo odůvodňovat závěr o porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98; N 98/15 SbNU 17), přitom Ústavní soud neshledal ani v závěru Nejvyššího soudu, jenž důsledky existence překážky věci rozsouzené vztáhl na celý stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu škody na zdraví. Stěžovatelem vytýkanými vadami původního řízení a související námitkou jeho diskriminace se Ústavní soud již dál nezabýval, neboť vzhledem k závěrům týkajícím se překážky věci rozsouzené již pro jejich přezkum nebyl dán žádný prostor.

14. Ze všech těchto důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2011

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru