Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2124/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
procesní ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2124.11.1
Datum podání20.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 229 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2124/11 ze dne 1. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., právně zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 10 Cmo 124/2010-277 ze dne 11. listopadu 2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 70/2006-245 ze dne 29. června 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č.j. 13 Cm 70/2006-245 ze dne 29. června 2009 zamítl žalobu stěžovatele na vyloučení nemovitostí, event. náhradního peněžitého plnění ze soupisu konkurzní podstaty úpadce P. H., když žaloba směřovala proti Petru Samcovi, správci konkurzní podstaty tohoto úpadce. Vrchní soud v Praze rozsudkem č.j. 10 Cmo 124/2010-277 ze dne 11. listopadu 2010 uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Dle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas a v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zejména aby stěžovatel způsobem, jakým dovolání podá, otevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat pro rozhodnutí ve věci stěžejní právní otázku a její specifický judikatorní význam a případně pak dovolání projednat).

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v projednávané věci podal dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z jeho obsahu je zřejmé, že na tento důvod není pouze formálně odkazováno, ale stěžovatel skutečně předkládá důvody, které mohou být s to jej naplnit a otevřít prostor pro projednání tohoto dovolání. Jestliže podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vedle věcných námitek, které uvádí v ústavní stížnosti pouze ve stručnosti a které jsou k jeho návrhu předmětem dovolacího přezkumu, uplatnil jako zásadní námitku tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu ust. § 36 Listiny základních práv a svobod tím, že v jeho věci rozhodoval u Krajského soudu v Českých Budějovicích nezákonný soudce, neboť po zrušení předchozích rozhodnutí ve věci Ústavním soudem došlo v dalším řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích k nedůvodnému odnětí věci zákonnému soudci Mgr. Evženu Sedleckému a věc projednával soudce JUDr. Josef Šimek. Tuto námitku stěžovatel ve svém dovolání též uplatnil.

Podle ust. § 229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Stěžovatelem vznesená zásadní námitka stran osoby soudce rozhodujícího ve věci před Krajským soudem v Českých Budějovicích po zrušení předchozích rozhodnutí Ústavním soudem spadá pod výše uvedený zmatečnostní důvod zakotvený v ust. § 229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Ačkoli tato zmatečnost není způsobilým dovolacím důvodem, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen (i bez návrhu) přihlédnout také ke zmatečnostem uvedeným mj. v ust. § 229 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy i ke zmatečnosti namítané stěžovatelem spočívající v rozhodování jeho věci osobou, která není jeho zákonným soudcem. Pokud tedy dovolací soud zjistí, že řízení je postiženo uváděnou zmatečností, rozhodnutí soudu prvního stupně zruší.

Jestliže by za této situace Ústavní soud meritorně rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález, jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatele vyhověl a v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil, by se stal zcela akademickým.

Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť ten může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2011

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru