Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2124/10 #1Usnesení ÚS ze dne 01.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Prostějov
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
spoluvlastnictví/zrušení
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2124.10.1
Datum podání22.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142 odst.1, § 142 odst.2, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2124/10 ze dne 1. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele V. V., právně zastoupeného advokátem JUDr. Ivo Pavlů, se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. 7 C 64/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 21 Co 450/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2907/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo v meritu věci rozhodnuto tak, že spoluvlastnictví mezi stěžovatelem a Mgr. V. V. se za náhradu ruší. Toto rozhodnutí bylo posléze potvrzeno odvolacím soudem s tím, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.

Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že právní doktrína akcentuje větší význam práv na život a zdraví a jeho práv ochranu v poměru k právům majetkovým. Zdravotní stav stěžovatele je dlouhodobě vážný a zrušení spoluvlastnictví k domu, kde je zvyklý a kde žil prakticky celý život, výraznou měrou přispěje ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Obecné soudy v předmětném případě zcela účelově akcentovaly údajné konflikty mezi spoluvlastníky, na jejichž "existenci" byla vystavěna argumentace pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Stěžovatel vnímá rozhodnutí obecných soudů jako nedovolený zásah do nedotknutelnosti obydlí, který vybočuje z ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Zbavení stěžovatele podílu na sporné nemovitosti považuje za rozporné s dobrými mravy, neboť za částkou získanou vypořádáním si nemůže zajistit adekvátní náhradu. Svépomocně postavená garsoniéra v Olomouci se nachází ve 4. nadzemním podlaží a je pro stěžovatele zcela zdravotně nevhodná a nemůže splňovat kritéria pro adekvátní bydlení. Dle náhledu stěžovatele došlo k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantovány čl. 11, 12 a 36 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval, přičemž dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Jednou z námitek stěžovatele je chybná aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o. z. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v této souvislosti v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Ustanovení § 142 odst. 1 občanského zákoníku poskytuje obecným soudům značnou míru volnosti při uvážení všech relevantních okolností konkrétního případu. Zákon toliko příkladmo uvádí některá kritéria, k nimž obecný soud při vypořádání přihlíží, ovšem není jimi vázán. Určení, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, je výlučně věcí volné úvahy obecných soudů a Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, není povolán tyto jejich závěry, za předpokladu, že jsou řádně odůvodněny, jakkoliv přehodnocovat, a to ani v případě, že by se s nimi sám neztotožňoval. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že výrok o zrušení spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví vedlejšího účastníka byl odůvodněn dostatečně a interpretace relevantních ustanovení občanskoprávních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti.

Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že v minulosti vzniklé a v rámci přestupkového řízení řešené spory nebyly jediným kritériem, na jehož základě obecné soudy přistoupily k vypořádání spoluvlastnictví. Z odůvodnění okresního soudu vyplývá, že se soud zabýval otázkou, nakolik je sporná nemovitost stěžovatelem využívána, vyžádal si podklady o spotřebě plynu a elektřiny. Dalším hlediskem bylo účelné využívání nemovitosti a její údržba. Stejně tak soud přihlédl ke skutečnosti, že nemovitost nelze reálně rozdělit.

Z výše uvedených důvodů lze dle náhledu Ústavního soudu považovat napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru