Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 212/15 #1Usnesení ÚS ze dne 05.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.212.15.1
Datum podání22.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 212/15 ze dne 5. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem Slovanská 66, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 9/2013 ze dne 20. 1. 2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 25/2014 ze dne 9. 6. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1312/2014-43 ze dne 30. 10. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na pět let. Nadto byl stěžovateli uložen podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest, a to 200 denních sazeb ve výši denní sazby 500,- Kč, tj. celkem 100.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok.

Z podnětu odvolání stěžovatele i státního zástupce zrušil Vrchní soud v Praze napadený rozsudek a nově rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že stěžovatele uznal vinným přípravou zločinu podvodu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest, a sice 200 denních sazeb ve výši denní sazby 500,- Kč, tj. celkem 100.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Proti tomuto rozsudku následně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále též "tr. ř.") odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že se ke své trestné činnosti nikdy nedoznal, neboť i teď, kdy je ve výkonu trestu, je stále přesvědčen o tom, že se žádné úmyslné trestné činnosti nedopustil v úmyslu obohatit se na úkor paní Marie Kubrové. Paní Kubrová je dle něj způsobilá právně jednat a zavazovat se k právům a povinnostem. Jiné zjištění o ní, resp. jejím psychickém stavu, stěžovatel dle svých slov neměl. Pokud tedy nejprve po něm chce zajištění prodeje domu, půjčuje si od něho peníze a následně vše popírá, tak se jedná v této části o stav, kdy proti sobě stojí tvrzení dvou osob způsobilých právně jednat a brát na sebe svým jednáním závazky. V takovém případě však měly být důkazy zcela a jednoznačně hodnoceny v jeho prospěch, což však odvolací Vrchní soud v Praze zcela opominul, resp. obrátil, a tím nerespektoval základní zásadu in dubio pro reo a v odvolacím řízení prý vše bezdůvodně hodnotil jednoznačně v jeho neprospěch. Stěžovatel dále namítl, že byl nepřímo nucen k doznání výší trestu, který mu byl uložen nepřiměřeně přísný v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy (svéprávnost poškozené apod.), sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých mělo dojít k podpisu výše zmíněných listin poškozenou, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Ústavní stížnost je výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatel vznesl v odvolacím i dovolacím řízení. Obecné soudy všechny tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích. Nalézací i odvolací soud poukázaly na rozpory ve výpovědích stěžovatele, logicky a přesvědčivě odůvodnily, jaké důvody je vedly k závěru o tom, že se stěžovatel vytýkaného skutku dopustil (srov. str. 27 až 29 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 rozsudku soudu odvolacího). Žádné pochybení nelze spatřovat ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který patřičným způsobem vypořádal především námitku nepřiměřeného trestu (str. 8), vedle dalších argumentů. Samotná odůvodnění napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud nepokládá za exces, kterým by snad obecné soudy vybočily z principů vyvěrajících z hlavy páté Listiny. Skutečnost, že s tím není stěžovatel srozuměn a je nadále přesvědčen o opaku, však nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Obecné soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu zde není dán. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru