Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2119/11 #1Nález ÚS ze dne 03.04.2012Právo účastníka řízení vyjádřit se k návrhu protistrany

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost řízen... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
účastník řízení
soud/jednání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 70/65 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.2119.11.1
Datum vyhlášení18.04.2012
Datum podání20.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

484/2000 Sb., § 10 odst.3, § 14, § 15

99/1963 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Neopominutelným prvkem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je princip kontradiktorního řízení, který spočívá v povinnosti soudu vytvořit účastníku řízení, o jehož práva a povinnosti se jedná, prostor pro plnou participaci na řízení v rozsahu možného dotčení jeho oprávněných zájmů.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů J. B., P. I. a P. M. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. 4. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 č. j. 25 Cdo 3111/2010-219 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny.

Narativní část

Městský a obvodní soud uložily žalovanému družstvu zaplatit stěžovatelům specifikované částky. Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného pro nepřípustnost (výrok I.) a nepřiznal stěžovatelům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.), neboť jim nevznikly. Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 844/10 výrok II. zrušil z důvodu nesprávného závěru o tom, že stěžovatelům v dovolacím řízení nevznikly náklady. Poté Nejvyšší soud opětovně nepřiznal stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že náklady vynaložené na odměnu advokáta nebyly potřebné k účelnému uplatňování práva. Stěžovatelé namítali, že odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nezakládalo důvod k nepřiznání náhrady nákladů řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud jednak poukázal na okolnosti, za nichž problematika nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi, jednak upozornil na zásadu úspěchu ve věci ovládající rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu (nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. IV. ÚS 2513/09). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1106/08 konstatoval, že jeden z neopominutelných prvků práva na spravedlivý proces představuje zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je Ústavním soudem chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení účinné uplatňování námitek a argumentů způsobilých ovlivnit rozhodování soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 1374/08 a sp. zn. II. ÚS 814/08).

V projednávané věci Ústavní soud v duchu výše vyloženého konstatoval, že považuje za absurdní závěr Nejvyššího soudu o neúčelnosti nákladů vynaložených na uplatnění standardního procesního práva vyjádřit se k návrhu protistrany. Stěžovatelé byli vlastně sankcionováni za to, že v dovolacím řízení vystupovali aktivně a řádně hájili svá práva. Ačkoliv stěžovatelé zastávali názor, že v jejich věci se nejedná o otázku zásadního právního významu, nemohli se spoléhat na to, že Nejvyšší soud bude téhož názoru. Proto pro ně bylo obzvlášť důležité, aby Nejvyšší soud seznámili se svým pohledem na projednávanou věc.

Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud stížnost důvodnou a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Miloslav Výborný. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012

N 70/65 SbNU 3

Právo účastníka řízení vyjádřit se k návrhu protistrany

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ve věci ústavní stížnosti 1. J. B., 2. P. I. a 3. P. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 č. j. 25 Cdo 3111/2010-219 o náhradě nákladů dovolacího řízení, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Družstva pro rekreační bydlení, se sídlem Zborovská 1074/30, 150 00 Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 č. j. 25 Cdo 3111/2010-219 se ruší, neboť jím v důsledku porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelů zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu v jejich věci pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelé nesdílejí názor Nejvyššího soudu, že náklady, které vynaložili v dovolacím řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání žalovaného, nejsou náklady účelně vynaloženými, protože dovolání bylo ze zákona procesně nepřípustným úkonem. Jsou přesvědčeni, že posoudit otázku přípustnosti dovolání se stoprocentní jistotou není schopen laik ani právní profesionál, o čemž svědčí podané dovolání žalovaného, jehož právní zástupce evidentně názor Nejvyššího soudu nesdílel. Za těchto okolností bylo vyhledání právní pomoci stěžovateli zcela logické, přičemž jejich zástupce by postupoval neprofesionálně a lehkovážně, pokud by nepodnikl žádné kroky i tehdy, jestliže by usoudil, že dovolání bude odmítnuto. K tomu stěžovatelé dodávají, že vyjádření nepodávali z vlastní iniciativy, nýbrž k tomu byli vyzvání Obvodním soudem pro Prahu 5, a míní, že nevyhověním výzvě soudu k podání vyjádření by mohli být stiženi uložením pořádkové pokuty. Dle názoru stěžovatelů odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nezakládá důvod k nepřiznání náhrady nákladů řízení. Kromě toho napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu odporuje jeho vlastní rozhodovací praxi i vyhlášce 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, která tuto otázku jednoznačně řeší v § 10 odst. 3, § 14 a 15. Stěžovatelé poukazují na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3761/2009 v řízení mezi týmiž účastníky a se stejným procesním průběhem, v němž Nejvyšší soud stěžovatelům náhradu nákladů dovolacího řízení přiznal. Konečně stěžovatelé namítají, že se Nejvyšší soud vypořádal pouze s jedním ze tří úkonů právní služby poskytnutých v dovolacím řízení, tedy opomněl se zabývat účelností dvojího převzetí a přípravy zastoupení ze strany Mgr. S. N. a Mgr. J. S.

3. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že účastník každého soudního řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, jež vynaložil a které jsou potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění jeho práva. Zda jde o takové náklady, lze posoudit na základě porovnání obsahu dovolání a vyjádření k němu, tedy zda podání, jež vyvolalo náklady, bylo pro rozhodnutí potřebné či nikoliv. Jde o úvahu soudu, nikoliv účastníků. Navíc za jedno písemné podání nepřísluší náhrada za tři úkony právní služby.

4. Stěžovatelé k vyjádření předsedkyně senátu Nejvyššího soudu repliku nepodali.

5. Vedlejší účastník Družstvo pro rekreační bydlení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

6. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili a Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání další objasnění věci očekávat nelze, bylo od něj upuštěno.

II.

7. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 297/2005, z něhož zjistil následující.

8. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 č. j. 23 Co 90/2007-149 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 9. 2006 č. j. 11 C 297/2005-104, jímž bylo žalovanému Družstvu pro rekreační bydlení uloženo zaplatit stěžovatelům v rozsudku specifikované částky; výrok rozsudku změnil pouze v části ohledně úroků z prodlení. Následně podané dovolání žalovaného, ke kterému se stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce písemně vyjádřili, Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 12. 2009 č. j. 25 Cdo 4483/2007-170 odmítl pro nepřípustnost, neboť dovolací námitky žalovaného nesměřovaly proti posouzení po právní stránce, ale proti zjištěnému skutkovému stavu (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II), protože "žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly". Ústavní soud nálezem ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 844/10 (N 149/58 SbNU 265) výrok II usnesení Nejvyššího soudu zrušil, neboť dovolací soud v rozporu s obsahem spisu vycházel z nesprávného závěru, že stěžovatelům náklady v dovolacím řízení nevznikly, a přehlédl, že žalobci podali písemné vyjádření k dovolání žalovaného. Poté Nejvyšší soud ve věci náhrady nákladů dovolacího řízení rozhodl tak, že usnesením ze dne 30. 3. 2011 č. j. 25 Cdo 3111/2010-219 žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení s odůvodněním, že náklady stěžovatelů na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání nelze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva v situaci, kdy již ze samotného obsahu dovolání je zřejmá jeho nepřípustnost dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a stěžovatelé ve vyjádření v podstatě polemizují s jednotlivými skutkovými námitkami žalovaného.

III.

9. Dříve než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložili včas k podání ústavní stížnosti oprávnění a řádně zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je též důvodná.

10. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

11. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), bod 12]. Pojem "účelný" je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2513/09 ze dne 2. 2. 2010 (N 17/56 SbNU 169)].

12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519) konstatoval, že jeden z neopominutelných prvků práva na spravedlivý proces představuje zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je Ústavním soudem chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat; vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajišťuje ochranu základních práv, ta je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1374/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 128/50 SbNU 125), bod 18, nebo nález sp. zn. II. ÚS 814/08 ze dne 21. 5. 2008 (N 97/49 SbNU 451), bod 17]. Stejně se k nezbytnosti tohoto principu jakožto jednoho z předpokladů zajištění spravedlivého procesu staví Evropský soud pro lidská práva pravidelně judikující, že jedním z elementů práva být slyšen je princip kontradiktorního řízení, jenž vykládá v tom smyslu, že každá procesní strana musí obecně mít příležitost nejen předložit důkazy na podporu svých tvrzení, ale také být seznámena a vyjádřit se ke všem důkazům a stanoviskům uplatněným s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu (srov. namátkou např. rozsudek ve věci Mantovanelli proti Francii ze dne 18. 3. 1997 č. 21497/93, § 33, dostupný v databázi HUDOC na www.echr.coe.int).

13. Ústavnísoud dovodil, že princip kontradiktorního řízení je neodmyslitelnou součástí jakékoli soudní činnosti, neboť rozhodující orgán lze označit za soud jedině tehdy, jestliže předtím, než vynese rozhodnutí, poskytne každé ze stran příležitost seznámit ji se svým stanoviskem (srov. Matscher, F.: The right to a fair trial in the case-law of the organs of the European Convention on Human Rights. In: The right to a fair trial. Council of Europe Publishing, 2000, s. 16-17). Soud samozřejmě není povinen předneseným stanoviskům a tvrzením přisvědčit (což musí později ve svém rozhodnutí racionálně vysvětlit); klíčovým momentem je skutečnost, že tomu, o jehož práva a povinnosti se jedná, byl vytvořen prostor pro plnou participaci na řízení v rozsahu, v jakém mohou být dotčeny jeho oprávněné zájmy.

14. V duchu výše vyloženého nelze pohlížet na závěr Nejvyššíhosoudu o neúčelnosti nákladů vynaložených na uplatnění standardního procesního práva vyjádřit se k návrhu protistrany jinak než jako na závěr absurdní. Zaujetím takového právního názoru Nejvyšší soud sankcionoval stěžovatele za to, že v dovolacím řízení vystupovali aktivně a řádně hájili svá práva. Podané vyjádření stěžovatelů nebylo pouhým formálním uplatněním jejich procesního práva bez náležité pečlivosti a relevance. Stěžovatelé v něm podrobně argumentovali ve prospěch nepřípustnosti dovolání žalovaného, přičemž jim nelze vytýkat, že vedle toho reagovali i na námitky skutkového charakteru proto, aby se vypořádali s dovoláním v jeho úplnosti pro případ, že by Nejvyšší soud jejich názoru o nepřípustnosti dovolání nepřisvědčil. Ačkoli stěžovatelé zastávali názor o neexistenci právní otázky v podaném dovolání, natož pak otázky zásadního právního významu, nemohli se o své přesvědčení s jistotou opřít a spoléhat se, že Nejvyšší soud bude téhož názoru, a to zvláště v situaci, kdy bylo rozhodnutí o dovolání závislé na uvážení Nejvyššího soudu a hranice mezi oblastí otázek právních na straně jedné a otázek skutkových na straně druhé není vždy zcela ostrá. Bylo proto pro stěžovatele obzvlášť důležité, aby Nejvyšší soud komplexně seznámili se svým pohledem na projednávanou věc.

15. Je tedy namístě vyslovit závěr, že Nejvyššísoud porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny tím, že právu účastníka řízení vyjádřit se k návrhu protistrany nepřikládal náležitý význam z hlediska kautel fair procesu, v důsledku čehož náklady stěžovatelů spojené s podáním vyjádření k dovolání žalovaného považoval za neúčelně vynaložené. Neopodstatněným nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení zasáhl též do vlastnického práva stěžovatelů zaručeného článkem 11 Listiny.

16. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavnísoud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru