Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 211/02Usnesení ÚS ze dne 29.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.211.02
Datum podání08.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36

99/1963 Sb., § 237, § 239


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 211/02 ze dne 29. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 211/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. & Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2001, čj. 29 Odo 411/2001-85,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský (obchodní) soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2000, čj. 45 Cm 164/99-43, zastavil řízení o žalobě stěžovatele proti Spořitelnímu privatizačnímu - Českému investičnímu fondu, a.s., takto vedlejšímu účastníkovi před Ústavním soudem, jíž se stěžovatel coby žalobce domáhal vydání rozhodnutí, že přeměna žalované společnosti na otevřený podílový fond je neplatná. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2001, čj. 7 Cmo 558/2000-59, k podanému odvolání rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a dále nepřipustil proti svému usnesení dovolání. Předmětná rozhodnutí posléze stěžovatel napadl ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. II. ÚS 390/01, odmítnuta z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Proti témuž usnesení Vrchního soudu v Praze brojil stěžovatel rovněž dovoláním, o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím.

Do tohoto usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2001, čj. 29 Odo 411/2001-85, směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který se domnívá, že tímto rozhodnutím orgánu veřejné moci byl dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení označeného práva spatřuje především ve skutečnosti, že předmětný druh rozhodnutí, tj. citované usnesení vrchního soudu, byl v jeho případě, v němž byl aplikován občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000, vyloučen z přezkumu dovolacím soudem, ačkoliv ustanovení téhož procesního předpisu přezkum takových rozhodnutí s účinností od 1. 1. 2001 umožňuje. Pokud se Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovoláním zabývat, porušil tak dle přesvědčení stěžovatele jeho právo na soudní ochranu.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a vlastního obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování v předmětné věci vycházel správně - což stěžovatel ostatně ani nepopírá - ze znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, před jeho novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ze znění účinného do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř."). Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. totiž platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V daném případě Nejvyšší soud ČR po provedeném řízení shledal, že dovolání přípustné není, neboť odvolací soud usnesení soudu I. stupně nezměnil, ale potvrdil [§ 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.]; napadené rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídalo ani situacím v § 238a odst. 1 písm. b) až f) o.s.ř. vyjmenovaným a podmínky § 239 nebyly rovněž splněny, neboť odvolací soud nerozhodoval ve věci samé. Konečně dovolací soud neshledal v dané věci ani podmínky přípustnosti dovolání dle § 237 o.s.ř., když vady řízení činící jej zmatečným dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu taktéž nevyplynuly.

Z ústavní stížnosti a její argumentace je zřejmé, že stěžovatel nemá především vyjasněnu otázku, proti jakému porušení práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu ČR brojí. Kromě opakování meritorních námitek vůči rozhodnutím soudů obou stupňů, jimiž se Ústavní soud zabýval v již shora zmíněném rozhodnutí, totiž dovolacímu soudu, který takto rozhodoval o jeho mimořádném opravném prostředku, v podstatě vytýká, že postupoval ve shodě s procesním předpisem, jehož zákonnou dikcí je povinen se řídit, když je povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (srov. čl. 90 věta první Ústavy ČR). Výhrady stěžovatele vůči právní úpravě přípustnosti dovolání dle o.s.ř., účinného do 31. 12. 2000, potom již z pohledu návrhového petitu ústavní stížnosti nejsou bez dalšího - aniž by je Ústavní soud jakkoliv hodnotil - způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud nadto ani za splnění příslušných podmínek není oprávněn ve smyslu § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, již zrušená ustanovení právního předpisu hodnotit. Došlo-li v uvedeném směru novelou o.s.ř., provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ke stěžovatelem zdůrazňovaným změnám dotčené právní úpravy, jde o projev suverénního zákonodárce, který nemůže mít na shora uvedené závěry žádný vliv.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že námitkami, směřujícími částečně i do usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2000, čj. 45 Cm 164/99-43, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2001, čj. 7 Cmo 558/2000-59, se nezabýval, neboť tato rozhodnutí nebyla ústavní stížností napadena. Sluší se dodat, že v opačném případě by se jednalo o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, pročež by jej bylo nutno v tomto rozsahu odmítnou z tohoto důvodu [§ 72 odst. 2 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

K tvrzenému porušení ústavně zaručených práv v posuzovaném případě postupem Nejvyššího soudu ČR nedošlo, a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru