Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2105/09 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2105.09.1
Datum podání10.08.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255, § 127 odst.1, § 128

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 265b odst.1 písm.g, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2105/09 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. M. O., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 č. j. 5 Tdo 219/2009-5786, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007 č. j. 4 To 47/2006-5324 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006 č. j. 53 T 10/2003-4931, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006 č. j. 53 T 10/2003-4931 (spolu s dalšími obviněnými) uznán vinným třemi trestnými činy, a to trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. z. a trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr. z., a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku se zařazením do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev v trvání 5 a půl roku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných. Poškozenou Rodinnou družstevní záložnu, spořitelní a úvěrní družstvo Krajský soud v Brně odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Rozsudek soudu prvního stupně stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) napadl odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 1. 2007 č. j. 4 To 47/2006-5324 tak, že odsuzující část rozsudku ve vztahu ke stěžovateli (a spoluobviněnému Ing. Ž.) zrušil a znovu sám rozhodl o vině stěžovatele. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným třemi trestnými činy, a to trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. z., trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. z. a trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr. z. (viz skutky popsané pod body 1 až 3 ve výroku o vině) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev v trvání 7 let. Poškozenou Rodinnou družstevní záložnu, spořitelní a úvěrní družstvo vrchní soud odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti odsuzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2009 č. j. 5 Tdo 219/2009-5786 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm.e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř.").

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí skutky uvedené ve výroku o vině pod body 1 až 3, jichž se měl podle rozsudku odvolacího soudu jako generální ředitel a předseda představenstva Rodinné družstevní záložny, spořitelního a úvěrního družstva dopustit. Návazně pak uvádí své výhrady k argumentaci, jíž se v rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací vypořádal s jím uplatněnými námitkami. Stěžovatel v ústavní stížnosti stanoviska dovolacího soudu k jeho námitkám obsáhle cituje a vyjadřuje k nim svůj nesouhlas. Celkově pak stěžovatel shrnuje, že ze strany Krajského soudu v Brně došlo k porušení trestního řádu pokud jde o ustanovení § 2 odst. 5, 6, neboť se krajský soud náležitě nevypořádal se všemi zjištěnými skutečnostmi, provedené důkazy hodnotil jednostranně a pominul důkazy svědčící jednoznačně ve prospěch stěžovatele. Vrchní soud v Olomouci pak nedostál své přezkumné povinnosti, když uvedená pochybení nezjistil a nenapravil a odmítl provést důkaz, který stěžovatel odvolacímu soudu předložil. Nejvyšší soud se pak dopustil neméně zásadního pochybení, když odmítl jeho dovolání, ač byl podle stěžovatelova názoru dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž stěžovatel své dovolání opřel, naplněn. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že postupem všech tří obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť právní závěry všech tří soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Navrhuje proto v závěru ústavní stížnosti, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Současně s ústavní stížností stěžovatel, který již přes svůj špatný zdravotní stav nastoupil výkon trestu odnětí svobody, žádá, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), výkon jeho trestu odnětí svobody do rozhodnutí o této ústavní stížnosti přerušil.

II.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 53 T 10/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně.

6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že pokud jde o rovinu trestněprávní, byly všechny podstatné důvody pro postup dovolacího soudu jím v trestní věci stěžovatele vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení a lze na ně v plném rozsahu odkázat. Pokud jde o rovinu ústavněprávní, je Nejvyšší soud toho názoru, že jeho usnesením nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, jak tvrdí stěžovatel. Právní kvalifikace jeho skutků, popsaných pod body 1 až 3 ve výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a posouzených jako tři trestné činy, byla podle názoru Nejvyššího soudu učiněna řádně a bez vad, tudíž nemohlo dojít ani k porušení ústavních práv stěžovatele. Navíc je třeba podle názoru Nejvyššího soudu zmínit, že obviněný argumentaci uplatněnou v odůvodnění své ústavní stížnosti založil především na zpochybnění důkazů provedených ve věci a na polemice se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy prvního a druhého stupně. Na základě uvedeného Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření plně odkazuje na písemné vyhotovení jeho rozhodnutí a v něm utvořenou procesněprávní i hmotněprávní argumentaci jeho postupu, s níž se následně ztotožnil i dovolací soud ve svém rozhodnutí.

8. Krajský soud v Brně ve vyjádření navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, neboť se podle jeho názoru jedná pouze o opakování obhajoby uplatněné v trestním řízení, kterou se zabývaly soudy prvního a druhého stupně a soud dovolací. Odkazuje v tomto směru na odůvodnění citovaných rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřuje.

9. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry obecných soudů učiněných na jejich základě, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a dovolání, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

11. Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele. Po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel vytýká, že se náležitě nevypořádaly se všemi zjištěnými skutečnostmi, provedené důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch stěžovatele a neprovedly stěžovatelem navrhovaný důkaz. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelových námitek k provedenému důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. Stěžovatel v ústavní stížnosti k těmto takto obecně jím formulovaným výhradám ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně neuvádí konkrétní námitky a jeho polemika se v tomto směru vztahuje v zásadě až k argumentaci dovolacího soudu. Není tak zřejmé, v čem konkrétně stěžovatel spatřuje zásah do jeho základního práva zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy hodnotily v průběhu trestního řízení skutková zjištění opakovaně a učiněné skutkové a právní závěry ve svých rozhodnutích dále upřesňovaly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, což se plně vztahuje i na vyvození právního závěru o vině stěžovatele ve vztahu ke skutkovému základu věci.

13. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s argumentací Nejvyššího soudu, jíž tento soud reagoval na námitky uplatněné stěžovatelem v podaném dovolání. Stěžovatel především zpochybňuje jeho spolupachatelství na skutcích, které jsou mu dávány za vinu a tvrdí, že skutkové okolnosti tak, jak je zjistil jak soud I. stupně, tak i soud odvolací, vybočují z rámce spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z., jak ho dovolací soud v rozhodnutí o dovolání vymezil. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud konstatuje, že se jí Nejvyšší soud podrobně zabýval a zaujal k ní obsažné stanovisko. V tomto stanovisku se neztotožnil se stěžovatelovými tvrzeními stran spolupachatelství a vyslovil, že na základě rozhodných skutkových okolností nemá pochybnosti o důvodnosti závěru odvolacího soudu v otázce stěžovatelova spolupachatelství (č.l. 5791).

14. K námitce, týkající se nesprávné aplikace ustanovení § 128 odst. 2 tr. z. z pohledu stěžovatelova naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ze strany odvolacího soudu, poskytl Nejvyšší soud zevrubný výklad uvedeného zákonného ustanovení a podrobně vyložil, proč považuje stěžovatelovu námitku, kterou zpochybňuje naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu z jeho strany, za nedůvodnou (č.l. 5790). Ústavní soud neshledal důvodu se s názorem Nejvyššího soudu v tomto ohledu neztotožnit. Na tuto argumentaci Nejvyššího soudu, stejně jako na jeho argumentaci v otázce spolupachatelství, lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné uvedenou obsáhlou argumentaci znovu opakovat.

15. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Pokud v posuzovaném případě obecné soudy postupovaly na základě podrobně zjištěného skutkového stavu, a pokud vyvozené právní závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, pak nelze dovozovat svévoli v rozhodování či extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, a není tedy ani na místě vytýkat soudům porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jež by zásah Nejvyššího soudu odůvodňovalo. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.

16. Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení v podstatě garantuje obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.

17. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

18. K návrhu stěžovatele na přerušení výkonu jeho trestu odnětí svobody do rozhodnutí o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že tento k ústavní stížnosti akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru