Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2097/11 #1Usnesení ÚS ze dne 02.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2097.11.1
Datum podání18.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2097/11 ze dne 2. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele D. H., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Kounicova 11, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2011 č. j. 6 Tdo 1394/2010-31, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto jeho dovolání směřující do rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 1. června 2010 sp. zn. 42 To 316/2009.

Stěžovatel tvrdil, že předmětným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítané dotčení ve svých právech spatřuje v tom, jakým způsobem obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Stěžovatel s poukazem na konkrétní důkazy zdůraznil, že se nabízelo vyvození skutkového závěru svědčícího v jeho prospěch, přičemž obecné soudy rozhodly oproti tomu v rozporu se zásadou in dubio pro reo a Nejvyšší soud toto pochybení nenapravil. Nedostál tak dle přesvědčení stěžovatele kautelám plynoucím z práva na spravedlivý proces a jeho rozhodnutí je v rozporu s rozhodovacími důvody obsaženými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 4/04, III. ÚS 224/04 a II. ÚS 226/06. Pro tyto v ústavní stížnosti blíže rozvedené námitky, které jsou co do rozsahu shodné s obsahem stěžovatelova dovolání, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. V tom rámci není povolán ani k přezkumu hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy. To ovšem pouze potud, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 376/03, II. ÚS 418/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04 a další (i u ostatních odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu internetové stránky nalus.usoud.cz)].

Nutno konstatovat, že se skutkovými argumenty stěžovatele, předloženými v ústavní stížnosti, se v mezích jejich podřazení pod dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu vypořádal již Nejvyšší soud. Učinil tak, vycházeje z toho, zda relace mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nevykazuje (ústavně nepřijatelný) extrémní rozpor, jak tvrdil v jím podaném dovolání stěžovatel.

Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku a z pohledu rámce § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tímto způsobem co do míry skutkového přezkumu (kvalitativně adekvátně) redukované úvahy Nejvyššího soudu, jimiž své rozhodnutí podepřel, se pohybují naprosto v intencích judikatury Ústavního soudu (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06), včetně té, na níž stěžovatel odkázal (nálezy sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 4/04, III. ÚS 224/04 a II. ÚS 226/06). V důsledku toho postačí na napadené usnesení Nejvyššího soudu jako na ústavně souladný výraz kautely nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat. Při shodném náhledu Ústavního soudu jeví se nadbytečným vyložené argumentační úvahy nesoucí se k závěrům soudu znovu pouze z formálních důvodů opakovat.

Z toho důvodu Ústavní soud toliko shrnuje, že jak Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou v rozsudku ze dne 20. října 2009 sp. zn. 1 T 230/2007, tak i Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (v již citovaném rozsudku ze dne 1. června 2010 sp. zn. 42 To 316/2009) nevykročily z (myslitelného) argumentačního pole vymezeného provedenými důkazy. Vzhledem k tomu, že obecné soudy dospěly k přesvědčení o vině stěžovatele, neměly potom důvod postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.

V důsledku uvedeného Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2011

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru