Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2097/10 #1Nález ÚS ze dne 20.04.2011K rozhodování o nákladech řízení před odvolacím soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Odvolání
Náklady řízení
byt/vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 78/61 SbNU 245
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2097.10.1
Datum vyhlášení05.05.2011
Datum podání20.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.2, § 157 odst.2, § 224 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud je v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu obsažen prvek libovůle, svévole nebo je výrazem extrémního rozporu s principy spravedlnosti, tj. jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení. Rozhodování obecných soudů o nákladech řízení proto může mít potenciál - jde-li o kvalifikovanou vadu - zasáhnout svým významem do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky L. S. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 20. dubna 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010 č. j. 29 Co 553/2009-242, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy domáhala zrušení společného nájmu bytu. Obvodní soud právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného k bytu zrušil, uložil žalovanému byt vyklidit a stěžovatelce uložil povinnost zajistit žalovanému náhradní byt, přičemž o nákladech řízení rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit, aniž by stěžovatelka musela zajistit náhradní byt (výrok I.), dále potvrdil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem (výrok II.), a rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud primárně uvedl, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení - i když se může dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Nicméně zároveň dodal, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo je výrazem extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz nález sp. zn. III. ÚS 1817/07).

S odkazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 1531/07 a sp. zn. III. ÚS 290/06 pak Ústavní soud uvedl, že otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. To platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud - přes svoji deklarovanou zdrženlivost k této otázce - za nutné vyslovit, že právě taková rozhodnutí mají potenciál, jde-li o kvalifikovanou vadu, svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

Ústavní soud konstatoval, že uvedené závěry byly významné též pro posouzení postupu a rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, neboť takovými kvalifikovanými vadami napadené rozhodnutí vskutku trpí. Ze spisového materiálu, resp. pouze z průběhu řízení před obecnými soudy je zřejmé, že odvolací (městský) soud pochybil, když při rozhodování o nákladech odvolacího řízení a při revizi rozhodnutí o nákladech řízení nalézacího soud vycházel mj. z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kde je upravená situace, kdy měl účastník řízení (v tomto případě stěžovatelka) ve věci jen částečný úspěch. Přitom právě díky právnímu názoru odvolacího soudu bylo stěžovatelce plně vyhověno, když odvolacím soudem nebyl akceptován požadavek žalovaného na zajištění náhradního bytu.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené výroky II. a III. rozsudku městského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Michaela Židlická. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2097/10 ze dne 20. 4. 2011

N 78/61 SbNU 245

K rozhodování o nákladech řízení před odvolacím soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 20. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 2097/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. S. proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010 č. j. 29 Co 553/2009-242, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení o žalobě o zrušení společného nájmu bytu.

Výrok

Výroky II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010 č. j. 29 Co 553/2009-242 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí (jeho výroků II a III). Opírá se zejména o následující důvody.

2. Městský soud v Praze (dále též "městský soud") vydal dne 23. února 2010 rozsudek č. j. 29 Co 553/2009-242, kterým jako soud odvolací změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. 11 C 107/2005, a to v jeho výroku II. Výrok III prvostupňového rozhodnutí potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Citovaným rozsudkem rozhodl obvodní soud ve věci žaloby stěžovatelky proti žalovanému, panu V. R, jenž je v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem (dále jen "vedlejší účastník"), o zrušení společného nájmu bytu tak, že právo společného nájmu bytu se zrušuje a byt bude nadále užívat stěžovatelka (výrok I). Ve výroku II stanovil, že vedlejší účastník je povinen byt vyklidit a vyklizený předat stěžovatelce do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. Výrokem III rozhodl o nákladech řízení.

4. Stěžovatelka podala podle svého tvrzení proti tomuto rozsudku odvolání a dosáhla změny výroku II rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu se svou argumentací.

5. I přesto však rozhodl městský soud tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech nalézacího řízení potvrdil a výrokem III svého rozsudku určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. A právě výroky II a III rozsudku odvolacího soudu vedou stěžovatelku k podání této ústavní stížnosti, neboť má za to, že tímto rozsudkem (jeho jednotlivými výroky) bylo zejména porušeno její základní subjektivní právo na soudní ochranu garantované jí čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina").

6. Porušení svých základních práv (svobod) shledává stěžovatelka ve skutečnosti, že městský soud zcela nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), když stěžovatelce v postavení odvolatele nepřiznal náklady řízení odvoláním vzniklé, přestože byla ve věci úspěšná a rozsudkem odvolacího soudu dosáhla změny rozsudku soudu prvního stupně. Nadto své rozhodnutí o nákladech řízení zcela nedostatečně odůvodnil - odkázal toliko na § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř.

7. Závěr stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění výroku II předmětného rozsudku Městského soudu v Praze, resp. též výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. dubna 2009 č. j. 1 C 107/2005-207, je podle ní podepřen mimo jiné například i právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. června 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339).

8. Stěžovatelka tedy uzavírá, že pokud soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl ve věci, je nutno takový postup označit za postup, který porušuje právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má přitom za to, že v předmětné věci musela podat odvolání, protože obvodní soud nesprávně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zajistit vedlejšímu účastníkovi náhradní byt, a proto rovněž nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.

II.

9. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 evidovaný pod sp. zn. 11 C 107/2005. Zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 shora citovaným rozhodnutím z 29. dubna 2009 rozhodl tak, že "I. Právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného k bytu ... se zrušuje a byt bude nadále užívat žalobkyně. ... II. Žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. ... III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení."

10. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné plyne, že stěžovatelka se domáhala zrušení společného nájmu tam uvedeného bytu s tím, že manželství mezi ní a vedlejším účastníkem bylo rozvedeno. Vedlejší účastník se v průběhu řízení k žalobě připojil, souhlasil s tím, aby dalším nájemcem bytu byla stěžovatelka. Své vyklizení ale vázal na zajištění náhradního bytu, neboť byt, který zdědil, je nepřiměřený, navíc jej poskytl k užívání své přítelkyni se synem. Po provedeném dokazování následně obvodní soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno, s tím, že výrok o nákladech odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť účastníci měli podle něj ve věci "částečný úspěch, a proto bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno."

11. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2010 č. j. 29 Co 553/ 2009-242 tak, že: "I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku. ... II. Ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."

12. V odůvodnění citovaného rozhodnutí soud mimo jiné dodal: "Soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a nepochybil, rozhodl-li tak, jak vyplývá z výroku I rozsudku, avšak nesprávně určil, za jakých podmínek má žalovaný vyklidit sporný byt. Nevzal v dané souvislosti v úvahu, že ten je vlastníkem bytové jednotky, jež nepochybně bez ohledu na svou velikost plní funkci bytové náhrady, přičemž počet osob bydlících v ní z vůle žalovaného není pro posouzení povinnosti odvolatelky z hlediska § 712 odst. 3 věty druhé občanského zákoníku rozhodující. ... Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, jak je zřejmé z výroku I, když ve výroku III rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. ... Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn §142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř. ... Ve výroku I, který nebyl odvoláním napaden, zůstal rozsudek soudu prvního stupně podle § 206 odst. 2 o. s. ř. nedotčen."

III.

13. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze. Tento soud ovšem toliko konstatoval, že ústavní stížnost nepovažuje s ohledem na okolnosti věci projednané pod sp. zn. 29 Co 553/2009 za důvodnou. Rovněž souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

14. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že se svého postavení vzdává.

15. Stěžovatelka k výzvě Ústavního soudu vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

16. I Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků řízení upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

17. Citované vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovatelce k replice, neboť do věci nevneslo nic nového a Ústavní soud k němu při rozhodování nepřihlížel.

IV.

18. Ústavní stížnost je důvodná.

19. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout, že je v souladu s čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

20. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

21. Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), zda mu nechybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

22. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. října 2005 (nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli.

23. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. dubna 2008 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. listopadu 2007 (N 189/47 SbNU 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. června 2007 (N 108/45 SbNU 459)]; proto ani výrok založený na věcně nesprávných argumentech nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát.

24. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavnísoud - přes svoji deklarovanou zdrženlivost k této otázce - za nutné vyslovit, že právě taková rozhodnutí mají potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou (viz výše), svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

25. Uvedené závěry jsou významné též pro posouzení postupu a rozhodnutí odvolacíhosoudu v této věci, neboť takovými kvalifikovanými vadami napadené rozhodnutí vskutku trpí. Již jen z rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy uvedené pod bodem II tohoto nálezu je zřejmé, že městský soud pochybil, pokud při rozhodování o nákladech odvolacího řízení a při revizi rozhodnutí o nákladech řízení nalézacího vycházel mimo jiné z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., v němž je upravena situace, kdy měl účastník řízení (v tomto případě stěžovatelka) ve věci jen částečný úspěch. Přitom právě díky právnímu názoru odvolacího soudu bylo stěžovatelce plně vyhověno tím, že odvolacím soudem nebyl akceptován požadavek vedlejšího účastníka na zajištění náhradního bytu.

26. Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad (a hranic) ústavněprávního přezkumu je zřejmé, že tím nastala situace, jež je způsobilá založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavníhosoudu.

27. Lze proto shrnout, že procesním postupem odvolacíhosoudu bylo napadeným rozhodnutím porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě musel Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010 č. j. 29 Co 553/2009-242 proto v jeho výrocích II a III podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru