Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2095/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Rokycany
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodičovská zodpovědnost
výchova
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2095.11.1
Datum podání18.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 26

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2095/11 ze dne 5. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem Horšovský Týn, nám. Republiky 108, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2011 č. j. 14 Co 295/2011-232 a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. března 2011 č. j. 3 P 51/2001-201, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. července 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 3 P 51/2001 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že stěžovatel podal dne 4. června 2010 návrh na svěření nezl. K. do své péče, který v průběhu řízení změnil tak, že požadoval svěření nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem napadeným ústavní stížností ve výroku I. návrh zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudek soudu v napadeném I. výroku rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů a namítal, že soudy nedostatečně a neúplně aplikovaly předpisy obecného práva, které dopadají na daný případ, zejména ustanovení § 26 odst. 2 a 4 zákona o rodině. Podle názoru stěžovatele soudy nezjišťovaly a nehodnotily citový vztah nezletilé ke stěžovateli a nezjistily objektivně názor nezletilé na věc a jeho případné ovlivnění ze strany jiné osoby, např. provedením znaleckého posudku z oboru psychologie, který byl stěžovatelem v řízení navrhován. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy ignorovaly relevantní zákonná kritéria při rozhodování o svěření nezletilé do výchovy obou rodičů a tím porušily jeho základní právo vychovávat dítě a pečovat o ně. Soudy též dle tvrzení stěžovatele zatížily svá rozhodnutí libovůlí, kdy nereflektovaly ve svých rozhodnutích zákonná kritéria, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a rovněž porušily procesní práva stěžovatele, neboť neprovedly stěžovatelem navržené důkazy a neprovedení navržených důkazů nijak nezdůvodnily.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Stěžovatel v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů a předkládá své vlastní představy o tom, jak by měly soudy rozhodnout. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se opakovaně zabývaly návrhy stěžovatele na úpravu styku stěžovatele s nezletilou (ze dne 17. ledna 2003, ze dne 19. července 2007 a z 10. dubna 2009), zjišťovaly výchovné podmínky, za kterých je nezletilá matkou vychovávána a návrhem stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů se podrobně zabývaly. V protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. března 2011 je uvedeno: "Rodiče a opatrovník uvedli, že návrhy na doplnění dokazování nemají (č. listu 199). Doplnění důkazního řízení znaleckým posudkem z oboru psychologie a ohledáním v místě bydliště nezletilé požadoval pak stěžovatel ve svém odvolání (č. listu 211), k němuž přiložil i návrh poslance Pavla Staňka na změnu zákona o rodině a odkázal na webovou stránku, na které je k dispozici videozáznam reportáže s předsedou Ústavního soudu. Odvolací soud tyto skutečnosti v odůvodnění svého rozsudku konstatoval a poté stěžovateli podrobně vyložil, proč je správný závěr soudu prvního stupně, konkrétně že "...v poměrech účastníků nedošlo k žádné podstatné změně, tak aby bylo nutno přistoupit na změnu rozhodnutí o výkonu rodičovských práv rodičů" a zdůraznil, že "...rozhodujícím hlediskem pro úvahy o nevhodnější úpravě výchovy nezletilého dítěte zůstává vždy zájem dítěte; v jeho zájmu není, aby toliko se zřetelem k novým poměrům otce bylo odňato z výchovného prostředí, v němž vyrůstá v podstatě již od narození a aby bylo současně vzdáleno svým sourozencům".

Je pravdou, že odvolací soud výslovně ve svém rozsudku neuvedl, proč v odvolání stěžovatele navržené důkazy neprovedl, nicméně z obsahu odůvodnění jeho rozsudku tato skutečnost zcela zřetelně vyplývá. Z tohoto důvodu je pochopitelné, že odvolací soud již neměl potřebu se k této otázce vyjadřovat. Ústavní soud má za to, že jde o pochybení v rovině jednoduchého práva, které v souvislostech celého souzeného případu nebylo způsobilé porušit ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody stěžovatele. K tomu lze pro úplnost uvést, že Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek, v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Nedosahuje-li pochybení, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny, důvod k zásahu Ústavního soudu zde není (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11 in http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. září 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru