Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2095/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříktrestný čin/vražda
Poučovací povinnost
extradice
Doručování
trest/výkon
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2095.10.1
Datum podání20.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

553/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 29 odst.2, § 219 odst.2

141/1961 Sb., § 384a odst.1, § 455 odst.2, § 451 odst.1, § 384d, § 452 odst.2

40/2009 Sb., § 54 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2095/10 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti V. N., zastoupeného Markem Dianem, advokátem, AK se sídlem Husitská 832, 543 71 Hostinné, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 7 To 16/2010, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2010 a doplněnou podáním ze dne 20. 8. 2010, splňující formální náležitosti návrhu dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tím, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená čl. 2 odst. 2, 8 odst. 2, 36 odst. 1 a 39 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Okresního soudu v Subotici, Srbsko a Černá Hora ze dne 26. 9. 2002 sp. zn. XII K.29/02 byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy těžkého případu loupežné krádeže a loupeže podle čl. 169 odst. 2 ve spojení s čl. 168 odst. 2 trestního zákona Republiky Srbsko a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 40 let. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska ze dne 21. 3. 2003 sp. zn. Kž. I 1968/02 zamítnuto. Dne 12. 6. 2003 stěžovatel požádal o předání k výkonu výše uvedeného trestu do České republiky. Ministerstvo pro lidská a menšinová práva Srbska a Černé Hory v souladu s Úmluvou o předávání odsouzených osob (uveř. pod č. 553/1992 Sb., dále jen "Úmluva o předávání") požádalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky o převzetí výkonu trestu odnětí svobody v trestní věci stěžovatele. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") shledal, že jsou splněny zákonné a smluvní podmínky pro uznání shora uvedených soudních rozhodnutí a rozsudkem ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 11 Tcu 148/2004 byl podle § 384a odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 10. 2004 (před účinností novely provedené zákonem č. 539/2004 Sb.), uznán rozsudek Okresního soudu v Subotici, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska ze dne 21. 3. 2003.

Následně bylo srbskými soudními orgány zjištěno, že v důsledku chybějícího poučení o možnosti podání opravného prostředku proti rozsudku soudu druhého stupně nepodal stěžovatel odvolání a učinil tak až po napravení procesního pochybení. Z podnětu tohoto opravného prostředku Nejvyšší soud Srbska (jako soud třetího stupně) rozsudkem ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. Kž. III 9/05 rozsudek Nejvyššího soudu Srbska ze dne 21. 3. 2003 sp. zn. Kž .I 1968/02 schválil.

Ministerstvo spravedlnosti Republiky Srbsko požádalo 18. 10. 2006 o převzetí stěžovatele k výkonu trestu a současně si vyžádalo záruku, že stěžovatel bude v České republice odsouzen k maximálnímu trestu odnětí svobody v trvání 25 let, kterážto záruka byla poskytnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. Nt 803/2007 bylo podle § 455 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto, že stěžovatel vykoná rozsudek Okresního soudu v Subotici ze dne 26. 9. 2002 sp. zn. XII K.29/02, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska ze dne 21. 3. 2003 sp. zn. Kž. I 1968/02, a za užití § 219 odst. 2 a § 29 odst. 2 tr. zák. (zkratka "tr. zák." označuje v tomto usnesení v současné době neplatný zákon č. 140/1961 Sb.) se trest vykoná jako trest odnětí svobody v délce 25 let se zařazením pro výkon do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž podle § 29 odst. 1 tr. zák. se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou. K výkonu trestu odnětí svobody byl stěžovatel do České republiky předán 17. 9. 2007. Vzhledem ke zjevné vadě v písemném vyhotovení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007 ohledně poučení o opravném prostředku, podal stěžovatel odvolání až po nápravě této procesní vady. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 7 To 16/2010 tak, že rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a rozhodl, že se podle § 451 odst. 1 tr. ř. za použití § 219 odst. 2 a § 29 odst. 2 tr. zák. přeměňuje trest odnětí svobody uložený rozsudky srbských soudů citovanými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně na výjimečný trest odnětí svobody v trvání 25 let, pro jehož výkon stěžovatele podle § 455 odst. 2 tr. ř. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal následující pochybení obecných soudů:

1. Vrchní soud v Praze rozhodl o výkonu soudních rozhodnutí Republiky Srbsko, která byla uznána rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, ač se nejednalo o rozhodnutí konečná, neboť v důsledku procesního pochybení Nejvyššího soudu Srbska, rozhodoval tento soud jako soud třetí instance až dne 11. 11. 2005 rozsudkem sp. zn. Kž. 9/05, takže došlo k porušení čl. 3 odst. 1 písm. b) Úmluvy o předávání.

2. Žádost o předání k výkonu trestu do České republiky podepsal, aniž byl řádně poučen o právních důsledcích tohoto úkonu ve smyslu příslušných ustanovení Úmluvy o předávání.

3. V průběhu pobytu v Srbsku mu nebyl doručen uznávací a vykonávací rozsudek českých soudů, o termínu konání těchto řízení nebyl vyrozuměn.

4. Jeho trestní věc byla v Srbsku rozhodována předpojatým soudem, nebyly provedeny důkazy, které navrhoval.

5. Hlavní usvědčující důkaz byl získán nezákonným způsobem.

6. Spoluobviněný, občan Slovenské republiky, nebyl domovským státem vydán k trestnímu stíhání do Republiky Srbské a trest odnětí svobody uložený mu v jeho nepřítomnosti nevykonává.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel znovu namítal pochybení v trestním řízení, které probíhalo v Republice Srbsko, a skutečnost, že podkladem pro uznávací a vykonávací rozsudky v České republice byla nepravomocná rozhodnutí srbských soudů.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost s žádostí o vyjádření Vrchnímu soudu v Praze. Ten plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku, navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta a vyslovil souhlas s rozhodnutím bez ústního jednání. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze neuvedl ve vztahu k podstatě ústavní stížnosti nové skutečnosti, nezaslal Ústavní soud toto vyjádření stěžovateli k případné replice.

Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 803/2007 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Porušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.

V ústavní stížnosti předložené argumenty jsou v celém rozsahu opakováním námitek, které stěžovatel uplatnil již v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007. Ústavní soud zdůrazňuje, že Vrchní soud v Praze rozsudkem (ústavní stížností napadeném) rozhodl znovu výlučně o přeměně a výkonu trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Subotici a pouze toto rozhodnutí lze přezkoumávat a toliko námitkami k tomuto se vztahujícími je možno se zabývat, tj námitkami uvedenými shora pod bodem 1. a částečně pod bodem 3. (řízení o přeměně trestu). Ostatní námitky, které se týkají správnosti skutkových zjištění, zákonnosti a odůvodněnosti rozhodnutí o vině stěžovatele a trestu mu uloženého, jsou námitkami irelevantními. V případě řízení o výkonu rozsudku cizího státu se soudní orgán, který rozhoduje o výkonu takového rozsudku, nedostává - při výslovném zachování výlučné soudní pravomoci státu předávajícího pachatele k výkonu trestu - do postavení stejného jako soudní orgán, který trest uložil a nemůže zásadně rozhodovat o námitkách, které směřují proti pravomocným rozhodnutím o vině a trestu. Tato rozhodnutí nejsou obecné soudy přejímající odsouzeného cizozemským soudem oprávněny přezkoumávat a stejně tak k tomu není oprávněn ani Ústavní soud.

Pokud se jedná o námitku, že bylo rozhodnuto o přeměně trestu uloženého na základě soudních rozhodnutí Republiky Srbsko, která nebyla konečná, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2004 nebylo uznáno rozhodnutí srbského soudu třetí instance (rozsudek ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. Kž. III 9/05), odpovídá toto tvrzení skutečnosti. Je však třeba zdůraznit, že v době rozhodování Nejvyššího soudu ČR citovaný rozsudek neexistoval a příslušné ministerstvo Srbska požádalo za této situace o uznání rozsudku Okresního soudu v Subotici jako rozhodnutí pravomocného a že stěžovatel sám inicioval předání k výkonu rozhodnutí soudů prvních dvou stupňů do České republiky. Teprve následně bylo srbskými orgány zjištěno pochybení, v jehož důsledku nabyl odsuzující rozsudek právní moci až dne 11. 11. 2005. Po posouzení, zda neuznáním rozhodnutí soudu třetího stupně, což je procesní vada, bylo zasaženo do některého ze základních práv stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto pochybení ústavněprávní roviny nedosahuje. Rozhodnutím soudu třetí instance byl pouze schválen rozsudek soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, čímž nedošlo k naprosto žádné změně rozsudku Okresního soudu v Subotici, kterým byla u stěžovatele závazně vyřešena otázka viny a trestu, o jehož přeměně rozhodl Vrchní soud v Praze.

Ústavní soud dále konstatuje, že zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 11 Tcu 148/2004 nepřichází v současné době v úvahu. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal ústavní stížnost již v roce 2008, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1007/08 (U 9/50 SbNU 447) podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Kasační rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterého se stěžovatel domáhá, by ve vztahu k základním právům či svobodám stěžovatele nepřineslo žádnou změnu. Po případném zrušení rozsudku by Vrchní soud v Praze výrok nového rozhodnutí dle § 451 odst. 1 tr. ř. (věcně zcela shodného s napadeným rozsudkem) pouze doplnil o citaci rozsudku Nejvyššího soudu Srbska jako třetí instance. Dle současného znění ustanovení § 451 odst. 1 tr.. ř. ("Cizozemské rozhodnutí se uzná tak, že v něm uložený trest příslušný soud přemění na trest, který by mohl uložit, jestliže by v řízení o spáchaném trestném činu sám rozhodoval.") se rozhoduje o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí jedním rozsudkem, a to na rozdíl od dřívější úpravy, kdy bylo rozhodováno o uznání dle 384a tr. ř. a následně o výkonu trestu druhým rozhodnutím dle § 384d tr. ř. Tato formální oprava by neměla žádný vliv na věcnou podstatu rozhodnutí, tj. přeměnu trestu odnětí svobody v trvání 40 let, ke kterému byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Subotici v České republice uznaným, na trest v trvání 25 let, neboť jde o modifikaci uloženého trestu, která je v plném souladu se zásadou uplatňovanou při těchto řízeních, tj. že soud přizpůsobí trest - uložený cizozemským rozsudkem ve výši přesahující maximální možnou výměru trestu ve vykonávajícím státu - tak, aby odpovídal právnímu řádu vykonávajícího státu (čl. 10 odst. 2 Úmluvy o předávání). V posuzovaném případě byl trest odnětí svobody stanoven na nejvyšší možné hranici délky trestu, kterou trestní zákon České republiky za trestný čin dle § 219 odst. 2 v době rozhodování Vrchního soudu v Praze připouštěl.

K námitce stěžovatele, že nebyl vyrozuměn o termínu řízení Městského soudu v Praze o přeměně trestu, tomuto nebyl přítomen a vykonávací rozsudek mu nebyl doručen, uvádí Ústavní soud, že řízení dne 6. 3. 2007 se nemohl zúčastnit, neboť v této době vykonával trest odnětí svobody v Srbsku, byl však po celou dobu řízení zastupován ustanovenou obhájkyní, což je postup, který je v souladu s ustanovením § 452 odst. 2 tr. ř. Jistou důvodnost lze přiznat námitce stěžovatele týkající se doručení vykonávacího rozsudku ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. Nt 803/2007, který mu doručen byl, ale se značným zpožděním až dne 27. 11. 2008, a navíc byl stěžovatel v písemném vyhotovení rozsudku nesprávně poučen o nepřípustnosti opravného prostředku. Toto procesní pochybení bylo napraveno - Městský soud v Praze vydal opravné usnesení a následně bylo stěžovateli usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010 povoleno navrácení lhůty k podání odvolání, které stěžovatel podal. Odvolací soud se v rozsudku ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 7 To 16/2010, vydaném ve veřejném zasedání, kterému byl stěžovatel přítomen, vypořádal zákonným způsobem se všemi námitkami stěžovatelem uplatněnými a nyní opakovanými v ústavní stížnosti. Dále je třeba uvést, že odvolací soud, v souladu s § 54 odst. 4 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, nerozhodl o nezapočítání doby výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, kteréžto rozhodnutí bylo možno v dané věci do. 31. 12. 2009 učinit dle § 29 odst. 1 tr. zák., a dle tohoto ustanovení Městský soud v Praze ve zrušeném rozsudku též rozhodl.

Po seznámení se s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a příslušným spisovým materiálem proto Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud při svém rozhodování interpretoval a aplikoval právní normy s ohledem na ústavní principy uplatňující se v oblasti trestního práva, přičemž postupoval v souladu s ustanoveními trestního řádu, která upravují průběh řízení o výkonu rozhodnutí cizozemského soudu. Shora konkretizovaná procesní pochybení, která byla v rámci zákonné úpravy zhojena již v řízení před obecnými soudy, neměla žádný vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Porušení základních práv stěžovatelem namítaných ani jiných jeho práv či svobod garantovaných Listinou nebo Úmluvou Ústavní soud neshledal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru