Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2090/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit... více
Věcný rejstříkObhájce
advokát/odměna
Prekluze
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2090.11.1
Datum podání15.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151 odst.2, § 41 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2090/11 ze dne 10. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. L. R., zastoupeného Mgr. Pavlou Rojarovou, advokátkou, AK se sídlem Veselská 710, 687 24 Uherský Ostroh, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. 4. 2011 čj. 6 To 183/2011-1300, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 2. 2011 čj. 1 T 207/2007-1290.

Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že okresní soud zamítl návrh stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu obžalovaného M. H. ve výši 26 577,60 Kč z důvodu prekluze uplynutím jednoroční lhůty stanovené v § 151 odst. 2 tr. řádu, ve které musí obhájce svůj nárok uplatnit. Krajský soud stížnost stěžovatele zamítl, neboť shodně s okresním soudem odvíjel běh prekluzivní lhůty od právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v trestní věci obžalovaného. Rozsudek byl vydán dne 30. 6. 2008, dne 14. 7. 2008 byl doručen stěžovateli jako obhájci odsouzeného, nebyl napaden odvoláním a dne 2. 8. 2008 nabyl právní moci. Podle krajského soudu se stěžovatel mohl dovědět o tom, že jeho povinnost obhajovat skončila, nejdříve dne 3. 8. 2008, a proto s tímto datem soud spojil počátek běhu prekluzivní lhůty. Krajský soud nepřihlédl k námitce, že se stěžovatel dověděl o zániku povinnosti obhajovat odsouzeného až dne 27. 10. 2010 z internetové informační databáze Infosoud, a vyúčtování podané dne 29. 10. 2010 považoval za uplatněné po lhůtě stanovené zákonem; v této souvislosti vyložil, že při stanovení počátku běhu prekluzivní doby je třeba vycházet nikoliv z toho, kdy se obhájce fakticky dověděl o zániku své povinnosti, ale z toho, kdy se o tom dovědět mohl.

V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil správnost stanovení okamžiku, ve kterém skončila jeho povinnost obhajovat, s poukazem na informační systém Infosoud odmítl, že by potřebnou informaci o stavu řízení získal náhodně, a vytkl obecnému soudu nesprávný výklad ustanovení § 151 odst. 2 tr. řádu.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Rozhodováním obecných soudů o nákladech trestního řízení, jež nese stát, a které spočívají v nároku ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, a to jak z hlediska existence lhůty k uplatnění nároku jako takového, tak i ústavně konformním výkladem počátku jejího běhu. Lze jen připomenout, že jednoroční lhůtu stanovenou v § 151 odst. 2 tr. řádu Ústavní soud posoudil jako dostatečnou k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 784/08, sp. zn. IV.ÚS 392/09, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či nález sp. zn. II.ÚS 3201/08, odst. 14, dostupný tamtéž, publ. in Sb. n. u. sv. 52 str. 187).

V souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 tr. řádu ve vztahu k trvání obhajoby a možností nárokovat odměnu a náhradu hotových výdajů, též Ústavní soud rozlišil, zda dovolací řízení proběhlo, či zda dovolání podáno nebylo. V projednávané věci sice nebyl důvod k aplikaci ustanovení věty druhé § 41 odst. 5 tr. řádu, neboť obžalovaný nepodal proti odsuzujícímu rozsudku žádný opravný prostředek, tedy ani odvolání, nicméně výklad citovaného ustanovení, který Ústavní soud ve své judikatuře zaujal, lze přiměřeně použít i v projednávané věci. Jde zejména o závěry týkající se posouzení, zda obhájce mohl důvodně očekávat, že jeho obhajovací povinnost trvala, byť dovolání podáno nebylo; v takovém případě Ústavní soud oprávněnosti očekávání stěžovatele nepřisvědčil (srov. usnesení ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. I.ÚS 846/07 dostupné v el. podobě). V nálezu sp. zn. II.ÚS 3201/08 Ústavní soud označil za jediný rozumný výklad, šetřící účel základního práva na právní pomoc a práva legitimního očekávání odměny za poskytnuté služby obhajoby (v situaci, kdy dovolání podáno nebylo), ten, který váže okamžik počátku běhu prekluzivní lhůty podle § 151 odst. 2 tr. řádu k doručení rozhodnutí odvolacího soudu obhájci.

Nahlížeje na projednávanou věc pod zorným úhlem důvodného očekávání trvání obhajovací povinnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že právní závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel uplatnil nárok po zákonem stanovené jednoroční prekluzivní lhůtě, obstojí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem obecných soudů a tvrdí, že ustanovení § 151 odst. 2 tr. řádu nelze uplatňovat restriktivně. Ústavní soud se však ústavně konformním výkladem citovaného ustanovení zabýval, a dokonce v situaci prakticky shodné se stěžovatelovou vyložil, že je "na obhájci, aby se v rámci poskytované právní služby informoval u okresního soudu, zda byl, někým z oprávněných, podán opravný prostředek. Není povinností soudu prvního stupně sdělovat stranám, že odvolání nebylo podáno" (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 1362/08, dostupné v el. podobě). Stejně tak i v projednávané věci si byl (či měl být) stěžovatel (obhájce) jako osoba znalá práva nepochybně vědom běhu zákonné lhůty k podání opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku ve věci jeho klienta a nic mu nebránilo, aby si opatřil, ve vlastním zájmu, zásadní informace pro uplatnění svého nároku včas. Stěžovatel však ještě po dobu více než dvou let po doručení rozsudku nepovažoval za potřebné ověřit si, zda jeho klient ve lhůtě ponechané si na rozmyšlenou odvolání proti rozsudku skutečně podal, zda trestní řízení bylo ukončeno a zda jeho zmocnění k obhajobě zaniklo.

Ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti tak představuje pouhý odlišný názor na interpretaci tzv. jednoduchého, podústavního, práva, jak ji provedly obecné soudy, což však ke kasaci napadených rozhodnutí nepostačuje. K tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, by musela právní argumentace obecných soudů svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona, a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy; obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníka právního vztahu regulovaného právní normou. To se však v projednávané věci nestalo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2011

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru