Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2089/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
doručování/náhradní doručení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2089.16.1
Datum podání28.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 46a, § 268


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2089/16 ze dne 19. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Poštolky, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem Advokátní kanceláře Dvořák & Hochmann advokáti s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. 4. 2016 č. j. 58 Co 2/2016-113, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu ve Zlíně a 2) DIRECT pojišťovna, a. s., se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, IČ:25073958, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2016 Libor Poštolka (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o ustanovení zástupce a odvolání povinného. Současně požádal podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o přiznání náhrady právního zastoupení před Ústavním soudem.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 18. 8. 2010 usnesením č. j. 22 EXE 1468/2010-11 Okresní soud ve Zlíně (dále též jen "exekuční soud") na návrh DIRECT pojišťovna, a. s. se sídlem v Brně (dále jen "oprávněná") nařídil exekuci na majetek povinného pro částku 2 432 Kč s příslušenstvím, na základě rozsudku jmenovaného soudu ze dne 23. 4. 2010 č. j. 38 C 32/2010-40 (exekuční titul).

Povinný podal návrh na zastavení exekuce s tvrzením, že mu exekuční titul nebyl řádně doručen, neboť mu nebyl doručen na jím označenou adresu na Poštu Zlín 1 s dohodnutou službou poste restante.

Dne 26. 8. 2015 usnesením č. j. 22 EXE 1468/2010-101 exekuční soud exekuci na majetek povinného částečně zastavil pro jistinu ve výši 2 432 Kč (výrok I), a návrh povinného na zastavení exekuce pro příslušenství vymáhané pohledávky jako nedůvodný zamítl (výrok II). Podle zjištění exekučního soudu exekuční titul byl povinnému doručován soudním doručovatelem a byl mu doručen řádně na adresu jeho trvalého pobytu nám. Míru 12, Zlín, a to fikcí doručení dne 3. 6. 2010, je tak pravomocný a vykonatelný. Na adresu poste restante nebylo možno povinnému doručit, neboť takové doručení není možné (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 20 Cdo 4731/2009). Jelikož povinný v průběhu exekučního řízení zaplatil oprávněné částku ve výši 2 432 Kč, exekuční soud podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ohledně této částky exekuci zastavil, a ve zbývající části návrh povinného na úplné zastavení exekuce zamítl.

Proti tomuto usnesení podal povinný odvolání, v němž požádal též o přidělení "právního zástupce ex offo" s odůvodněním, že nerozumí současnému právu, je bezdomovec a nemá kromě podpory ve výši 3 410 Kč měsíčně žádný jiný příjem.

Dne 7. 4. 2016 usnesením č. j. 58 Co 2/2016-113 Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen odvolací soud") řízení o ustanovení zástupce povinnému zastavil (výrok I), odvolání povinného do výroku I usnesení exekučního soudu ze dne 26. 8. 2015 č. j. 22 EXE 1468/2010-101 odmítl (výrok II) a usnesení exekučního soudu ve výroku II potvrdil (výrok III).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2016 č. j. 58 Co 2/2016-113 bylo porušeno jeho právo zaručené článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Exekuční titul mu nebyl řádně doručen, a dověděl se o něm až po doručení usnesení o nařízení exekuce. Stěžovatel dále uvedl, že již v roce 2006 očekával možná soudní (exekuční) řízení a proto sdělil Okresnímu soudu ve Zlíně svoji doručovací adresu "Poste restante, 760 01, Zlín". V předmětné věci však jmenovaný soud doručoval na adresu jeho trvalého bydliště, kde se nezdržoval. Stěžovatel poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 2169/11, připouštějící možnost doručovat písemnosti na adresu poste restante, a vyjádřil názor, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami ohledně nedoručení exekučního titulu. Stěžovatel si je vědom bagatelnosti svého civilního sporu i relevantní judikatury Ústavního soudu k ústavním stížnostem ve věcech bagatelního významu. Je však toho názoru, že pochybení obecných soudů byla natolik extrémní, že se rozhodl podat ústavní stížnost.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V části směřující proti odmítavému výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je ústavní stížnost podána zjevně neoprávněnou osobou, neboť v konečném důsledku směřuje proti vyhovujícímu výroku I usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2016 č. j. 58 Co 2/2016-113, kterým stěžovateli nemohla být způsobena jakákoliv újma na právech. Ústavní soud shledal tudíž ústavní stížnost projednatelnou jen v části směřující proti výrokům I a III.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci (podkladovému rozhodnutí), nýbrž je podávána ve stadiu vykonávacím, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy plně dopadají i na exekuční řízení [srov. např. nález ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43)], dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") standardně ve své judikatuře opakuje, že právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy (srov. mj. rozsudek Evropského soudu ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91, odst. 40., dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 1938/15).

V části směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť neobsahuje jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.

Podstatou ústavní stížnosti v její projednatelné části bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces v řízení o zastavení exekuce, a to nesprávným posouzením otázky řádného doručení podkladového rozhodnutí pro nařízení a provedení exekuce, tj. exekučního titulu (rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 4. 2010 č. j. 38 C 32/2010-40) odvolacím soudem stěžovateli. Stěžovatel tvrdil, že mu podkladové rozhodnutí nebylo řádně doručeno, pokud bylo doručováno na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel jako adresa místa jeho trvalého pobytu, kde se trvale nezdržoval, a že mělo být doručováno na adresu exekučnímu soudu známou, tj. na adresu "poste restante."

Odvolací soud byl toho názoru, že podkladové rozhodnutí bylo stěžovateli řádně doručeno náhradním způsobem dne 3. 6. 2010 a v souladu s ustanovením § 49 odst. 1, 2, 3 písm. b) a 4 o. s. ř., neboť jeho adresa "poste restante" byla jako doručovací adresa zanesena do centrální evidence obyvatel až po skončení nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul vykonávaný v souzené věci.

Ústavní soud je toho názoru, že pokud jde o posouzení otázky náhradního doručení podkladového rozhodnutí, tj. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 4. 2010 č. j. 38 C 32/2010-40, stěžovateli, exekuční soud i odvolací soud tuto otázku posoudily v souladu s příslušnými zákonnými procesními ustanoveními občanského soudního řádu pro doručování, a svá rozhodnutí v tomto směru dostatečně podrobně odůvodnily.

Procesní odpovědnost za řádné doručování soudních rozhodnutí dle přesvědčení Ústavního soudu nelze přičítat pouze obecným soudům, ale i účastníkům řízení samotným, kteří sami mají vytvářet podmínky pro to, aby jim písemnosti mohly být řádně doručovány, pokud se na adrese pro doručování z jakéhokoliv důvodu nezdržují. Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformním způsobem a při šetření podstaty a smyslu základního práva na spravedlivý proces.

Pokud jde o možnost doručovat na adresu "poste restante", Ústavní soud si je vědom závěrů obsažených ve stěžovatelem citovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 2169/11, které ovšem stěžovatel citoval jen zčásti, neboť - jak z citovaného rozhodnutí plyne - opomněl uvést, že s doručováním na adresu "poste restante" je vyloučeno spojovat fikci doručení, a tudíž lze řádně doručovat jen postupem podle § 49 resp. § 50 o. s . ř., což Okresní soud ve Zlíně při doručování podkladového rozhodnutí respektoval.

Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní výší příslušenství vymáhané pohledávky, což stěžovatel v ústavní stížnosti připustil. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz). Případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).

V projednávaném případě neshledal Ústavní soud žádný důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.

Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

K požadavku stěžovatele "o přiznání náhrady právního zastoupení před Ústavním soudem" Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle níž je přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spíše výjimečné, přicházející v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu není jediným kritériem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1570/13, a v něm citované nálezy Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 687/05 (N 18/44 SbNU 235) a ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud žádné výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal, zejména za situace, kdy stěžovateli byla právní služba poskytnuta bezplatně.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru