Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 208/98Usnesení ÚS ze dne 25.03.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkazní břemeno
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.208.98
Datum podání06.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 208/98 ze dne 25. 3. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 208/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti I.G., zastoupené JUDr. B.G., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 716/97, ze dne 3. 2. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město, čj. 9 C 473/90-102, ze dne 29. 8. 1997, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že uvedenými rozsudky obecné soudy zamítly její návrh, jímž se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla uložena městu P. (odpůrci) povinnost zaplatit jí částku 2.749,- Kč s úroky, a to s odůvodnění, že neunesla důkazní břemeno. Městu P. tak vznikl v této výši na úkor stěžovatelky neoprávněný majetkový prospěch podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, když jí odpůrce nevrátil přeplatek za teplo a teplou vodu za léta 1988-1990, a tento si strhl na úhradu neexistujícího nedoplatku na nájemném z titulu nadměru. Právní předchůdkyně stěžovatelky, její zemřelá matka R.V., jako nájemkyně bytu, který tehdy společně s ní užívala stěžovatelka a její manžel, podala Okresnímu soudu Plzeň-město návrh na vrácení předmětného přeplatku již 28. 12. 1990, pravomocné soudní rozhodnutí však bylo vydáno teprve 3. 2. 1998. Stěžovatelka proto namítá, že v řízení došlo ke zcela nepřiměřeným a jí nezaviněným průtahům, které zavinily, že odpůrce těchto průtahů využil a zničil doklady, které měl k dispozici, a které prokazovaly oprávněnost jejího nároku. Stěžovatelka sama, jak uvádí, nemohla soudu žádné listiny o svém nároku doručit, neboť potřebné doklady o vyúčtování poplatků za teplo, teplou vodu a vodné se tehdy nedoručovaly nájemníkům a k dispozici je měl pouze odpůrce jako majitel domu. Pokud nyní obecné soudy zamítly její návrh z důvodu, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, má stěžovatelka za to, že svými rozhodnutími porušily její základní práva zaručená v čl. 95 Ústavy ČR a v čl. 36 a čl. 38 Listiny, a navrhuje proto zrušení obou stížností napadených rozsudků.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 9 C 473/90. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ze spisu Ústavní soud zjistil, že právní předchůdkyně stěžovatelky, její matka R.V., podala dne 28. 12. 1990 žalobu k Okresnímu soudu Plzeň-město na zaplacení předmětné částky BP (odpůrcem), přičemž zplnomocnila k zastupování v tomto řízení svého zetě JUDr. G., v té době pracovníka odpůrce. V této žalobě k prokázání svých tvrzení neoznačila žádné listinné důkazy a navrhla důkaz výslechem účastníků. Po opakovaných jednáních odročovaných několikrát pro nepřítomnost účastníků (28. 9. 1993, 17. 12. 1993, 7. 1. 1994, 20. 5. 1994) rozhodl Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 1994, čj. 9 C 473/90-46, tak, že návrh zamítl, a to především z důvodu, že podle jeho názoru nedoplatek na úhradě za užívání bytu vznikl, neboť manželé G. po celé sledované období nemohli s R.V. vést společnou domácnost, neboť měli svůj vlastní byt v Č. K odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně krajský soud usnesením ze dne 21. 2. 1995, sp. zn. 13 Co 1146/94, tento rozsudek zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k doplnění dokazování, a to především o zjištění, kolik příslušníků domácnosti žilo v rozhodné době v bytě s nájemkyní, a dále považoval za nezbytné provést i důkaz vyúčtováním záloh zaplacených právní předchůdkyní stěžovatelky na služby. V navazujícím důkazním řízení však k dotazu Okresního soudu Plzeň-město na předpisy a platby nájmu S. přípisem ze dne 9. 2. 1996, zn. práv. 393/92-Bt, sdělila, že s ohledem na stěhování provozovny a skartační lhůtu 5 let nemůže požadované doklady za roky 1987-1989 poskytnout. Usnesením ze dne 20. 8. 1996, čj. 9 C 473/90-69, pak okresní soud rozhodl o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o dodatečném projednání dědictví po R.V. Po ukončení dědického řízení dne 26. 2. 1997 pokračoval okresní soud v řízení a po několika jednáních rozsudkem ze dne 29. 8. 1997, čj. 9 C 473/90-102, návrh stěžovatelky zamítl z důvodu, že se celé důkazní řízení dostalo do stavu důkazní nouze, když stěžovatelka, ani její právní předchůdkyně, nepředložily žádné listinné důkazy k vyúčtování záloh, tj. za kolik osob byla účtována spotřeba teplé a ev. studené vody a ostatní potřebné podklady. Tyto důkazy nepředložila ani odpůrčí strana s odůvodněním, že je nemá s ohledem na uplynutí 5-leté skartační lhůty, přičemž tyto potřebné podklady pravděpodobně nebyly u odpůrce k dispozici ani v době rozhodnutí odvolacího soudu 21. 2. 1995. Okresní soud konstatoval, že důkazní břemeno leží na navrhující straně, která měla předvídat potřebu předložit takový důkaz s ohledem na kvalifikované právní zastoupení (JUDr. G., jako manžel stěžovatelky pracoval jako právník odpůrce). V podaném odvolání stěžovatelka namítala, že není její vinou, že soud prvního stupně vynesl nejprve nesprávný rozsudek, který musel být odvolacím soudem zrušen, kdy odpůrčí strana mezitím skartovala všechny doklady. Považovala za prokázané, že právní předchůdkyně v bytě nikdy nežila sama a nešlo tedy o nadměrný byt, a proto odpůrce neměl právo strhnout z přeplatku za teplo a teplou vodu úhradu za neexistující nadměr. Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. 13 Co 716/97, rozhodnutí prvoinstančního soudu v části týkající se sporné částky potvrdil s tím, že stěžovatelka žádným listinným důkazem nedoložila, kolik v rozhodném období odpůrci uhradila na nájemném a zálohách na služby spojené s nájmem bytu, a nelze tedy z objektivních důvodů zjistit, zda odpůrci vznikl na úkor stěžovatelky podle tehdy platných předpisů neoprávněný majetkový prospěch.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka ve svém návrhu opakuje důvody, které již uvedla ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Meritum ústavní stížnosti přitom spočívá v námitce stěžovatelky, že obecné soudy nepřiměřenými a bezdůvodnými průtahy zavinily, že odpůrce zničil listiny prokazující oprávněnost jejího nároku a stěžovatelka sama žádné doklady o vyúčtování záloh za služby spojené s nájmem nemá a podle tehdy platných předpisů vlastně ani mít nemohla. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že zásadě spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s obecným procesním předpisem, odpovídá povinnost účastníků označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládají za potřebné, přičemž soud není vázán jen na takto označené důkazy a přihlédne i k jiným důkazům, které vyjdou najevo. Obecnému soudu pak přináleží provést hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. a zvážit, zda a nakolik dosavadní stav dokazování odůvodňuje závěry obsažené v návrhovém petitu. V posuzovaném případě stěžovatelka ve svém návrhu potřebné listinné důkazy neoznačila a když obecný soud v příslušné fázi řízení zvážil nezbytnost doplnění dokazování o potřebné důkazní listiny, nebylo již objektivně možné toto dokazování provést. Vzniklou důkazní nouzi však nelze přičíst toliko postupu obecného soudu, jak činí navrhovatelka, ale zejména skutečnosti, že účastníci nedostáli své povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 o.s.ř.). Jestliže pak stěžovatelka v ústavní stížnosti shodně s odvoláním opakovaně prvoinstančnímu soudu vytýká, že zapříčinil důkazní nouzi, neboť nezajistil před uplynutím skartační lhůty potřebné listinné důkazy, a i bez provedení těchto důkazů stěžovatelka trvá na svém návrhovém petitu, staví tak Ústavní soud do role třetí soudní instance, což není jeho úkolem. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) navíc vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, kdy nespadá do pravomoci Ústavní soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení stěžovatelkou tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv napadenými soudními rozhodnutími. Po posouzení námitek vznesených stěžovatelkou však Ústavní soud neshledal tvrzené porušení čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny, neboť skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti z titulu dotčení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Pokud stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutími obecných soudů bylo dotčeno rovněž její základní právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zaručené jí v čl. 38 Listiny, Ústavní soud uvádí, že případné dotčení tohoto základního práva je třeba vždy posuzovat případ od případu a zvažovat, zda se jedná s ohledem na okolnosti případu o průtahy neodůvodněné, či nikoliv. V daném případě prvoinstanční soud po řadě jednání, která musela být pro nepřítomnost účastníků několikrát odročována, rozhodl o podaném návrhu ze dne 28. 12. 1990 rozsudkem ze dne 27. 5. 1994, který však byl odvolacím soudem zrušen. Po dalších jednáních a více než půlročním přerušení řízení do skončení řízení o projednání dědictví právní předchůdkyně stěžovatelky pak okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 29. 8. 1997 a odvolací soud rozhodnutím ze dne 3. 2. 1998. Jakkoliv by bylo možno stěžovatelce přisvědčit v tom, že činnost soudu mohla probíhat koncentrovaněji, zejména z hlediska opatřování důkazů, nedosahuje tento postup obecných soudů intenzity zásahu do ústavně zaručených základních práv garantovaných v čl. 38 Listiny.

Ze shora uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 25. března 1999

JUDr. Eva Zarembová

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru