Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2070/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochr... více
Věcný rejstříkvýkon rozhodnutí/náklady řízení
poplatek/soudní
insolvence/řízení
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2070.17.1
Datum podání03.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 549/1991 Sb.; o soudních poplatcích; Položka 13 bod 1 písm. a) Přílohy Sazebník poplatků

zákon; 182/2006 Sb.; o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); § 202/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 202 odst.1

549/1991 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2070/17 ze dne 17. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Petra Micky, soudního exekutora se sídlem v Rokycanech, Svaz bojovníků za svobodu 68, zastoupeného Mgr. Karolinou Bauerovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Havlíčkova 218, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2017, č. j. 15 VSOL 109/2017-16, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení části zákona se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel přihlásil nevykonatelnou pohledávku 7 865 Kč do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 16 INS 6575/2016. Pohledávku tvoří náklady soudního exekutora v exekučním řízení; exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce s doložkou právní moci nebyl vydán před zahájením insolvenčního řízení. Insolvenční dlužník při přezkumném jednání popřel stěžovatelovu pohledávku. Insolvenční správce následně vyzval stěžovatele, aby podal vůči insolvenčnímu dlužníkovi žalobu na určení pravosti pohledávky postupem podle § 198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Tato žaloba je podle položky 13 bodu 1 písm. a) sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zpoplatněna částkou 5 000 Kč.

Stěžovatel podal určovací žalobu, ve které poukázal na nesmyslnost právní úpravy vybírání soudních poplatků v incidenčních sporech, navrhl, aby krajský soud řízení přerušil a podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení dotčené části zákona o soudních poplatcích. Krajský soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku, a následně řízení zastavil usnesením ze dne 3. 3. 2017, č. j. 19 ICm 3371/2016-11, pro nezaplacení soudního poplatku. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 4. 2017, č. j. 15 VSOL 109/2017-16, potvrdil usnesení krajského soudu; uvedl, že stěžovatel není osobně ani věcně osvobozen od soudních poplatků.

Proti usnesení vrchního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 3. 7. 2017 a navrhuje jeho zrušení. Rovněž navrhuje zrušení položky č. 13 přílohy k zákonu o soudních poplatcích, in eventum zrušení § 202 insolvenčního zákona (z obsahu ústavní stížnosti plyne, že napadá jen odstavec 1 tohoto ustanovení). Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zásah spatřuje v tom, že současná právní úprava soudních poplatků umožňuje, aby věřitelům vznikaly náklady svévolným popíráním jejich pohledávek insolvenčními dlužníky, kteří následně za tyto náklady podle § 202 odst. 2 insolvenčního zákona nesou nižší odpovědnost - v případě schválení oddlužení minimálně 30 %. Je tak narušována rovnost účastníků incidenčního řízení, tím, že je žaloba na určení pravosti popřené pohledávky zpoplatněna, dochází ze strany insolvenčních dlužníků k vydírání věřitelů nezajištěných pohledávek justicí. Pro stěžovatele nebylo ekonomicky výhodné zaplatit soudní poplatek, jelikož v případě schváleného oddlužení dlužníka nebude výtěžek dosahovat ani výše soudního poplatku 5 000 Kč.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o odvolání proti zastavení řízení, jehož meritem byla pravost pohledávky 7 865 Kč - jde tedy o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).

Ústavní soud neshledává nic protiústavního na výkladu pozitivního práva a právních závěrech vrchního soudu, který srozumitelně odůvodnily své závěry, že určovací žaloba je podle položky 13 bodu 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích zpoplatněna 5 000 Kč a stěžovatel není osobně ani věcně osvobozen od soudních poplatků podle § 11 téhož zákona. Poplatková povinnost je problematikou fiskální, vyplývající z právních předpisů zákonodárné moci. Soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Poplatková povinnosti tedy neslouží jako nástroj pro "vydírání" věřitelů dlužníky, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž má kompenzovat náklady státu související s fungování justice, a zároveň bránit podávání šikanózních návrhů.

Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, uvedl: "Úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená citovaným zákonem, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stanovil-li totiž zákon i v tomto směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených podmínek, potom tyto podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát prostřednictvím orgánu soudní moci." Stanovení soudního poplatku tedy není odepřením práva na soudní ochranu, nýbrž jde o jednu z podmínek řízení, a zároveň o příjem do státního rozpočtu.

Zákon o soudních poplatcích stanoví, že žaloba na určení pravosti popřené pohledávky je zpoplatněna částkou 5 000 Kč pro každého žalobce, vyjma osob, na které se vztahuje osobní či věcné osvobození od soudních poplatků. Osvobození se nevztahuje na osobu stěžovatele, který má tedy stejné postavení jako jakýkoliv insolvenční věřitel s nevykonatelnou pohledávkou. Dříve se podobné osvobození nevztahovalo ani na insolvenčního správce (správce konkurzní podstaty), nicméně k dosažení účelu insolvenčního zákona zákonodárce insolvenční správce zařadil mezi subjekty osvobozené od soudních poplatků novelou provedenou zákonem č. 255/2000 Sb. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu osvobodit z poplatkové povinnosti i soudní exekutory, jistě by tak učinil.

Domnívá-li se stěžovatel, že současná právní úprava soudních poplatků není dostačující či "nesmyslná", může se obránit na svojí stavovskou komoru, aby iniciovala změnu právní úpravy. Nicméně v nyní posuzované věci nejde o protiústavnost, nýbrž o specifickou situaci bagatelní výší stěžovatelovi nevykonatelné pohledávky. Zároveň nelze předjímat, jak by incidenční spor dopadl, zda byla pohledávka přihlášena do insolvenčního řízení po právu, a od toho počítat ekonomický výnos.

Postupem Vrchního soudu v Olomouci nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu ani právo vlastnit majetek. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Návrh na zrušení položky č. 13 přílohy k zákonu o soudních poplatcích Ústavní soud rovněž odmítl, jelikož má akcesorickou povahu a sdílí tak osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Návrh na zrušení § 202 insolvenčního zákona je nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť ustanovení nebylo aplikováno v nyní posuzované věci; tím nebyla splněna podmínka v § 74 zákona o Ústavním soudu - uplatněním napadeného ustanovení zákona nenastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Krajský ani vrchní soud nerozhodovaly o nákladech incidenčního řízení podle § 202 insolvenčního zákona, jelikož věc nebyla posuzována meritorně pro nezaplacení soudního poplatku. Nadto Ústavní soud stěžovatele odkazuje např. na usnesení ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 2739/12, v němž byla řešena ústavnost napadeného ustanovení s tím, že závěry o postavení insolvenčního správce lze vztáhnout i na postavení insolvenčního dlužníka.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru