Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2068/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat ma... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
pozemek
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2068.15.1
Datum podání11.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.3, čl. 26 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

114/1992 Sb., § 36 odst.2, § 58 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2068/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) STAKO společnost s ručením omezeným, se sídlem Bieblova 782, Hradec Králové, 2) CAPITAL ASSETS a. s., se sídlem Dlouhá 101/13, Hradec Králové, 3) KELCOM International, spol. s r.o., se sídlem Tomkova 124, Hradec Králové, 4) Jiří Zadražil a 5) Taťána Petrželová, všichni zastoupeni JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2015 č. j. 6 As 304/2014-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014 č. j. 3 A 180/2011-91. Stěžovatelé tvrdí, že uvedeným rozhodnutím soudu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelů dojít tím, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nezjednalo nápravu nezákonného stavu a pochybení při postupu soudu a správního orgánu v předcházejících řízeních nebyla odstraněna.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jsou vlastníky pozemků ležících na okraji města Hradec Králové, které jsou určeny územním plánem k zastavění. V září 2010 rozeslal Krajský úřad Královehradeckého kraje dotčeným vlastníkům nemovitostí návrh na vyhlášení zvláště chráněného území na jejich pozemcích. Mělo se jednat o přírodní památku Na Plachtě 3, jejímž úkolem bylo rozšířit územní ochranu zajišťovanou dosavadními přírodními památkami Na Plachtě 1 a 2 (ty zároveň společně tvoří evropsky významnou lokalitu soustavy Natura 2000), i na území, v němž leží pozemky stěžovatelů. Proti návrhu na vyhlášení přírodní památky podali stěžovatelé námitky, v nichž upozornili na zásah do svého vlastnického práva a zpochybnili potřebnost zvláštní ochrany daného území, realističnost plánu péče o navrhovanou přírodní památku a objektivnost přírodovědných pozorování, na nichž byl návrh založen. Krajský úřad Královehradeckého kraje zamítl námitky stěžovatelů rozhodnutím ze dne 15. 2. 2011 č. j. 16777/ZP/2010-PE, Če-17 a Ministerstvo životního prostředí zamítlo odvolání stěžovatelů rozhodnutím ze dne 6. 6. 2011 č. j. 375/550/11-Hr, 28824/ENV/11. Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů a Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelů.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Pokud jde o tvrzené zásahy do vlastnických práv stěžovatelů, je nutno nejprve připomenout, že nedošlo k vyvlastnění či jinému zásahu do vlastnictví předmětných pozemků. Stěžovatelé dovozují zásah do vlastnických práv tím, že pozemky zakoupili v dobré víře jako pozemky určené platným územním plánem k zástavbě. Vyhlášení přírodní památky podle stěžovatelů fakticky znemožňuje vydání územního rozhodnutí k zamýšleným stavbám a investice stěžovatelů do předmětných pozemků tak byla zmařena. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, který se týká ochrany majetku. Podle odstavce 1 tohoto článku má "každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva". Na místě je však třeba zmínit také odst. 2 uvedeného článku, který uvádí, že "předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut".

Z uvedeného vyplývá, že stát je oprávněn užívání majetku v souladu s obecným zájmem v nezbytném rozsahu regulovat, což odpovídá i sociální funkci vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 3 Listiny a tam stanoveným limitům vlastnického práva (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2956/14). Zamítnutí námitek proti vyhlášení zvláště chráněného území (v daném případě přírodní památky) sice představuje regulační opatření ve vztahu k majetku stěžovatelů, jde však o nezbytné opatření předvídané zákonem a sledující obecný zájem. V daném případě odkazuje Ústavní soud na § 58 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody"), podle něhož je ochrana přírody a krajiny veřejným zájmem a každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení vyplývající z tohoto zákona.

Stěžovatelé dále namítají porušení práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny, aniž by však toto své tvrzení nějak blíže odůvodnili. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Právě takovou podmínku a zároveň i omezení ve výkonu určitých činností představuje zákaz měnit, poškozovat nebo hospodářsky využívat přírodní památku vedoucí k jejímu poškození (§ 36 odst. 2 zákona o ochraně přírody). Zamítnutí námitek stěžovatelů proti vyhlášení zvláště chráněného území (v daném případě přírodní památky) nemůže jako takové podle Ústavního soudu představovat porušení práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Soudy nárok stěžovatelů přezkoumaly a rozhodnutí orgánů státní správy tak bylo podrobeno přezkumu nezávislým soudem ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Jak Nejvyšší správní soud, tak i Městský soud v Praze se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti správního rozhodnutí o zamítnutí námitek stěžovatelů proti návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území (přírodní památky) na jejich pozemcích. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak oba soudy zabývaly konkrétními žalobními námitkami stěžovatelů, a to jak v rovině skutkové, tak i právní. Ohledně námitky stěžovatelů týkající se zásahu do jejich vlastnických práv Nejvyšší správní soud vhodně odkázal též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2005/09). Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatelů došly oba soudy k závěru, že správní orgány nepochybily a jejich rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Oba soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatelů v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru