Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2067/10 #1Usnesení ÚS ze dne 04.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Cheb
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústa... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Opatrovník
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2067.10.1
Datum podání19.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.5, § 7, § 8

484/2000 Sb.

7/2009 Sb.

99/1963 Sb., § 151 odst.2, § 30 odst.2, § 140 odst.2, § 29 odst.3

99/1993 Sb., § 31 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2067/10 ze dne 4. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2010 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti JUDr. M. Č., advokáta, proti usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 2. 2010 č. j. 16 C 32/2008-84 a Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2010 č. j. 14 Co 152/2010-93 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů ve věci přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v řízení, v němž byl jako advokát ustanoven opatrovníkem žalovaného, s tím, aby Ústavní soud vyslovil, že jimi bylo porušeno jeho právo na rovné postavení v právech, zejména rovnost v odměně za shodnou práci advokáta zaručené článkem 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 4. 2010 č. j. 14 Co 152/2010-93 potvrdil usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 2. 2010 č. j. 16 C 32/2008-84, jímž bylo stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování ve výši 1.440 Kč, jež byla vypočtena dle ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/96 Sb., advokátního tarifu.

Stěžovatel namítá, že by nemělo být rozdílu v tom, zda advokát vystupuje jako ustanovený opatrovník dle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. nebo ustanovený zástupce dle ustanovení § 30 odst. 2 o. s. ř., protože jeho práva a povinnosti, jakož i vynaložená práce jsou v zásadě stejné. S odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 2380/08 a ustanovení § 31 o. s. ř., dle kterého má ustanovený zástupce stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci, vyslovuje přesvědčení, že aplikované ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu je v rozporu s ustanovením § 31 o. s. ř. Svůj názor opírá též o usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 468/2007 a 30 Co 513/2007, která shledala toto ustanovení advokátního tarifu rozporné se zákonem o advokacii i Listinou, neboť není žádný rozumný důvod pro to, aby odměna opatrovníka byla oproti odměně advokáta ustanoveného podle § 30 o. s. ř. určované dle § 7 advokátního tarifu zásadně snížena.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Při rozhodování o stěžovatelově odměně a náhradě hotových výdajů použily obecné soudy správný právní předpis (advokátní tarif), jehož ustanovení § 9 odst. 5 účinné ode dne 1. 9. 2006 výslovně stanoví konkrétní tarifní hodnotu (500 Kč) pro výpočet odměny při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě, jejíž pobyt není znám. Na tento právní předpis pak rovněž odkazuje ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. účinné ode dne 1. 7. 2009, které upravuje tutéž otázku.

Soudní praxe v minulosti při odměňování opatrovnictví a zastupování soudem ustanoveným advokátem podléhala změnám vlivem proměnlivosti a nejednoznačnosti právní úpravy, přičemž stěžovateli je možno přisvědčit potud, že odměňování těchto funkcí se lišilo. Zatímco pro stanovení odměny opatrovníka platilo výslovně formulované ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, v případě odměny advokáta jako ustanoveného zástupce dle ustanovení § 30 o. s. ř. se judikatura vydala cestou aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to s poukazem ustanovení § 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1348/2005 dostupný na www.nsoud.cz). Je však zřejmé, že pro tuto dvojkolejnost není důvod, poněvadž advokát jak v roli opatrovníka, tak ustanoveného zástupce má shodné postavení, a to stejné jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc (srov. ustanovení § 31 odst. 2 o. s. ř.). Činění rozdílů v náplni činnosti opatrovníka a ustanoveného zástupce odmítl i Ústavní soud (srov. odst. 19 a 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 1408/08, Sb. n. u., sv. 51, s. 29), který uvedl, že opatrovnictví neslouží k usnadnění doručování písemností nepřítomnému účastníku řízení, ale k zajištění efektivní ochrany práv účastníka, jež zahrnuje i poskytování právních rad a dalších odborných právních služeb spojených s výkonem činnosti právního zástupce. Zákonodárce následně novelou o. s. ř. s účinností ode dne 1. 7. 2009 (zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) přistoupil ke zpřesnění a sjednocení placení nákladů řízení v případě, že byl účastníku ustanoven zástupcem nebo opatrovníkem advokát, a to tak, že výslovně odkázal na advokátní tarif (srov. ustanovení § 140 odst. 2 a § 151 odst. 2 o. s. ř., jakož i důvodovou zprávu obsaženou ve sněmovním tisku č. 478/0 část 1/2, dostupném na www.psp.cz). Jestliže záměrem zákonodárce bylo odstranění nerovnosti v odměňování, není možno při určování odměny opatrovníka aplikovat expressis verbis formulované ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu a současně z důvodu absence výslovné úpravy odměňování ustanoveného zástupce použít ustanovení § 8 advokátního tarifu, podle něhož není tarifní hodnota v takovém případě stanovena fixně jako v předchozím případě, ale vychází z výše peněžitého plnění. Má-li být dosaženo rovnosti v odměňování za stejnou práci a existuje-li výslovná úprava toliko pro opatrovnictví, je nutno ji na základě analogie legis aplikovat i na případy zastoupení ustanoveným advokátem dle ustanovení § 30 odst. 2 o. s. ř.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem (k povinnosti zastoupení advokátem bez ohledu na stupeň právní kvalifikace stěžovatele srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.-st. 1/96), avšak k odstranění této vady jej nevyzýval, protože by to nic nezměnilo na závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Lze tedy shrnout, že odvolací soudy při rozhodování o stěžovatelově věci aplikovaly náležitý právní předpis, přičemž nebyla porušena zásada rovnosti v odměňování advokátů za obsahově stejnou činnost, ale naopak byl respektován úmysl zákonodárce odstranit disproporci ve výši přiznané odměny. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru