Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2066/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkPromlčení
Zástavní právo
dovolání/přípustnost
žaloba/na určení
Poučovací povinnost
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2066.10.1
Datum podání19.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb.

40/1964 Sb., § 100

513/1991 Sb., § 405 odst.2

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 5, § 118a, § 243b odst.5, § 218 odst.5 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2066/10 ze dne 29. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A., se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-111 5 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2008 sp. zn. 9 Cmo 192/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010 sp. zn. 29 Cdo 3725/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností podanou dne 19. července 2010 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. března 2007 (12 Cm 212/2005-47) zamítl žalobu stěžovatelky. Stěžovatelka se domáhala vůči správkyni konkursní podstaty úpadce Star - Pack, společnost s ručením omezeným, určení, že stěžovatelka má za úpadkyní pohledávku ve výši 41 757 427,09 Kč s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. dubna 2008 sp. zn. 9 Cmo 192/2007 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu dle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na právní úpravu účinnou do 31. srpna 1998 a svou dosavadní judikaturu, podle níž zástavní právo podléhalo promlčení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že takový výklad právních předpisů je v rozporu s právem na spravedlivý proces, a domnívá se, že pohledávka stěžovatelky i zástavní právo nemohou být promlčeny. Právní předchůdce stěžovatelky přihlásil pohledávku v konkursním řízení na majetek dlužníka Star - Pack, společnost s ručením omezeným, dnem 7. května 1999, pohledávka byla v plném rozsahu uznána (usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 24. dubna 2001 č. j. 2 Ko 140/99-241). Usnesení o prohlášení konkursu bylo zrušeno a konkurs byl prohlášen usnesením ze dne 9. března 2005. Stěžovatelka znovu pohledávku přihlásila 16. června 2005. Soud prvního stupně konstatoval, že pohledávka je promlčena a že zástavní právo je promlčeno nejpozději s promlčením zajištěné pohledávky. Žalobu zamítl i s tvrzením o neunesení důkazního břemene.

Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatelka za ryze formalistické, které popírá základní zásady a principy občanského soudního řízení. Soud byl povinen účastníky řízení poučit o jejích procesních právech a povinnostech (§ 5 o. s. ř., § 118a o. s. ř. ). Stěžovatelka by v případě řádného poučení doplnila skutková tvrzení v řízení a navrhla by provedení důkazů, tím by nemohlo být vydáno nepředvídatelné soudní rozhodnutí a zásahu do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces. Odvolací soud postupoval v řízení nespravedlivě, pokud rozhodnutí potvrdil jako věcně správné a konstatoval, že správkyně konkursní podstaty není v novém konkursním řízení při popření pohledávky vázána uznáním pohledávky v prvním konkursním řízení. Dále se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a soud nebyl povinen stěžovatelku poučit dle § 118a o. s. ř., pokud se nedostavila na jednání.

Nejvyšší soud vady v předcházejícím řízení nenapravil, pouze konstatoval, že pro zamítnutí žaloby bylo postačující již samotné konstatování promlčení pohledávky, aniž by - dle názoru dovolacího soudu - byla postavena najisto existence samotné pohledávky konstatováním o neunesení důkazního břemene. Dovolací soud stěžovatelce neposkytl řádné vysvětlení, z jakých důvodů nespatřuje důvodnost a přípustnost dovolání a tím jí odepřel právo bránit se nesprávnému postupu odvolacího soudu a nesprávnému posouzení poučovací povinnosti soudu mimořádným opravným prostředkem.

Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu (II. ÚS 2742/07), Nejvyššího soudu i odbornou literaturou a navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Důvodem k odmítnutí návrhu je také zjištění, že byl podán po lhůtě k tomu stanovené [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu nutno konstatovat, že zásah do práv, kterých se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud s poukazem na obsah dovolání, na znění § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a na svou obsáhlou a ustálenou judikaturu zabývající se promlčením zástavního práva, konstatoval, že i podle právní úpravy účinné do 31. srpna 1998 zástavní právo podléhalo promlčení. Odkázal na rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud vyložil počátek běhu promlčení doby, jež běží ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. Způsob, jakým lze realizovat zástavní právo podle právní úpravy účinné do 31. srpna 1998, dovolací soud vyložil v rozhodnutí č. 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Námitky stěžovatelky, že nebylo zákonem upraveno, jakým způsobem se lze domoci realizace zástavního práva, dovolací soud odmítl.

Dovolací soud neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ani v řešení sporné pohledávky v konkursu na běh promlčecí doby a odkázal na soulad s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí č. 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož závěr o promlčení sporné pohledávky (jenž napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní) obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, jsou pro posouzení přípustnosti dovolání bez významu námitky stěžovatelky, podle nichž soudy porušily povinnost poskytnout stěžovatelce poučení o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání čerpání poskytnutého úvěru (srov. rozhodnutí č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud důvodně dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl dle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

U citovaného rozhodnutí Ústavní soud neshledal ve výkladu Nejvyššího soudu projev libovůle. Naopak tento výklad má podle Ústavního soudu "racionální podklad spočívající v ochraně principu právní jistoty plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky." Ústavní soud tedy naopak shledal pro postup Nejvyššího soudu ústavní aprobaci v principu právní jistoty, neboť "nelze přehlížet, že dovolání je podáváno proti pravomocnému rozhodnutí a prolamování právní moci jako zásah do nastolené právní jistoty lze připustit jen za zvýšených nároků na formální přesnost a úplnost podání."

Ústavní soud nemá důvodu se od těchto závěrů odklonit ani v nyní projednávaném případě. Lze k tomu doplnit, že postup Nejvyššího soudu se opíral o jeho ustálenou a veřejně dostupnou judikaturu, která měla být právní zástupkyni stěžovatelky známa, a závěr Nejvyššího soudu proto nelze označit ani jako překvapivý. Ostatně z těchto důvodů se v řízení o dovolání vyžaduje povinné zastoupení advokátem. Za těchto okolností nelze akceptovat ani námitku stěžovatelky stran porušení rovnosti účastníků dovolacího řízení. Nelze proto tvrdit, že výklad zastávaný Nejvyšším soudem vyvolává nerovnost, neboť do různého postavení se případně dostávají dovolatelé svým vlastním jednáním či strategií.

Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, návrh napadající rozsudek soudu I. a II. stupně pak jako podaný po lhůtě k tomu stanovené, když rozhodnutí dovolacího soudu nelze považovat za učiněné ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů [§ 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2010

Michaela Židlická v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru