Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 206/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručov... více
Věcný rejstříkObhájce
advokát/ustanovený
Dovolání
Zastoupení
Doručování
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.206.11.1
Datum podání20.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.3 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 39, § 302, § 303


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 206/11 ze dne 11. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mickou, advokátem, AK se sídlem v Karviné - Mizerov, Zahradnická 331/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 9/2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 19. 1. 2011 se P. P. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") vydané v trestní věci Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 193/2002.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu 4 T 193/2002 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 27. 8. 2003 nalézací soud obviněného jako spolupachatele uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody společně a nerozdílně s dalšími obviněnými.

Dne 24. 5. 2005 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud"), k odvolání obviněného (a dalších obviněných) a státního zástupce v neprospěch obviněných, mj. rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 8. 2003 ve vztahu k obviněnému zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; nově bylo rozhodnuto také o povinnosti obviněného k náhradě škody.

Dne 4. 6. 2007 dovolací soud nalézacímu soudu vrátil trestní spis 4 T 193/2002 bez rozhodnutí o dovolání, protože pro předložení věci Nejvyššímu soudu zatím nebyly splněny zákonné podmínky, tj. dosud neuplynula lhůta u obviněného k podání dovolání, neboť mu nebyl doručen rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2005.

Dne 13. 1. 2010 dovolací soud dovolání obviněného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2005 (jeho se týkající odsuzující části) odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným usnesením dovolacího soudu ze dne 13. 1. 2010 bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že postupem nalézacího soudu ve vztahu k jím zvolenému obhájci bylo porušeno jeho právo na obhajobu dle čl. 6 Úmluvy a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedl, že dne 24. 7. 2006 podal prostřednictvím své obhájkyně proti příslušné části rozsudku odvolacího soudu dovolání. Dovolací soud přípisem ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 7 Tdo 612/2007 nalézacímu soudu vrátil jeho trestní spis 4 T 193/2002 bez rozhodnutí o dovolání a konstatoval, že pro předložení věci dovolacímu soudu zatím nebyly splněny zákonné podmínky. Uvedl, že lhůta k podání dovolání u obviněného zatím neuplynula, neboť mu nebyl doručen rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2005 a nenastala ani fikce doručení; dále vytkl vady dovolání a uložil předsedovi senátu nalézacího soudu znovu předložit věc dovolacímu soudu po uplynutí lhůty k podání dovolání a jeho doplnění.

Dne 18. 8. 2009 nalézací soud podle § 302 tr. řádu rozhodl tak, že řízení v trestní věci obviněného se bude nadále konat jako proti uprchlému, neboť lze spolehlivě usuzovat, že obviněný se pobytem v zahraničí probíhajícímu řízení vyhýbá. Toto rozhodnutí bylo doručováno spolu s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2005 ustanovenému obhájci JUDr. Karle Návedlové, doručení však není v soudním spise vykázáno. Z toho obviněný dovodil, že i nadále přetrvává stav uvedený v přípise dovolacího soudu ze dne 30. 5. 2007, tj. že lhůta k podání dovolání dosud nezačala plynout a dovolací soud o dovolání rozhodl předčasně.

Stěžovatel dále uvedl, že obhájkyně JUDr. Karla Návedlová mu byla ustanovena rozhodnutím nalézacího soudu ze dne 23. 5. 2002; dne 2. 11. 2009 však udělil plnou moc zvolenému obhájci Mgr. Zdeňku Mickovi, který se dne 2. 12. 2009 dostavil k nalézacímu soudu se žádostí o nahlédnutí do spisu a doložil plnou moc a následně i další plnou moc ze dne 2. 11. 2009 s úředně ověřeným podpisem. Zvolenému obhájci pak bylo (po stížnosti ze dne 18. 11. 2010) doručeno dne 25. 11. 2010 usnesení dovolacího soudu ze dne 13. 1. 2010

IV.

Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2005 byl doručen obhájkyni dne 24. 5. 2006 a opětovně dne 10. 9. 2009, jak plyne ze záznamu na č. l. 1812 spisu a dodejky na č. l. 1632 spisu. Opačné tvrzení stěžovatele o nedoručení rozsudku odvolacího soudu je proto nepravdivé. Obhájkyni bylo dne 10. 9. 2009 řádně doručeno i usnesení ze dne 18. 8. 2009 o zahájení řízení proti uprchlému, jak plyne z jejího vyjádření doručeného soudu dne 9. 3. 2011 (doručenka ve spise není založena).

K postupu nalézacího soudu ve vztahu ke zvolenému obhájci Mgr. Mickovi po založení plné moci do spisu dne 2. 12. 2009 nalézací soud uvedl, že v tomto období probíhalo řízení o dovolání obviněného, které podal prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Karly Návedlové a soudu bylo doručeno 19. 7. 2006. Jmenovaná byla zmocněna k zastupování obviněného podle plné moci, kterou jí speciálně pro řízení o dovolání udělil dne 13. 6. 2006, kdy jmenovaná tuto plnou moc přijala (č. l. 1686 spisu). V následujícím období, a to až do vydání konečného rozhodnutí dovolacím soudem, nebyl nalézacímu soudu případně ani dovolacímu soudu předložen žádný doklad či informace prokazující, že plná moc byla zmocnitelem či zmocněncem vypovězena či zanikla jiným způsobem. Z tohoto důvodu byly po dobu konání dovolacího řízení veškeré úkony, zvláště pak po zahájení řízení proti uprchlému, doručovány řádně zmocněné obhájkyni, a to včetně usnesení dovolacího soudu ze dne 13. 1. 2010. V této době Mgr. Zdeněk Micka předkládal nejprve dne 25. 11. 2009 a posléze ve dnech 2. 12., 3. 12. a 8. 12. 2009 při nahlížení do spisu na informačním centru soudu plnou moc k zastupování obviněného; nicméně ani on soudu nepředložil jakékoliv vyjádření obviněného o zániku plné moci pro již zmocněnou obhájkyni a nečinil žádné kroky, jimiž by její dřívější zmocnění jakkoliv zpochybňoval.

Postavení Mgr. Micky bylo doloženo plnou mocí s neověřeným podpisem obviněného, u něhož nebylo možné pro jeho dlouhodobou nepřítomnost a nekontaktnost pro nalézací soud ověřit, zda skutečně a v jakém poměru k obhájkyni byl k jeho zastupování zejména v řízení o dovolání zmocněn. Až po uplynutí šesti měsíců od založení plné moci do spisu se Mgr. Micka začal domáhat doručení usnesení dovolacího soudu ze dne 13. 1. 2010 a dne 20. 9. 2010 doručil soudu plnou moc opatřenou doložkou ověření podpisu ze dne 14. 9. 2010.

K otázce nedostatků ve vedení spisu nalézací soud uvedl, že nutno "nejprve přiznat určitou míru formální nedostatečnosti při žurnalizaci spisu, neboť jak je zřejmé z jeho obsahu, řazení jednotlivých listin ve spise není v některých částech pravidelné, kdy např. některé listiny (zejména přílohy) jsou značeny jedním číslem listu, ačkoliv by měly být číslovány jednotlivě. Také je nutno přiznat, že lze shledávat nedostatečnost v chronologickém řazení některých listin, kdy novější předcházejí starší." Předsedou senátu bylo přijato opatření k opravě číslování jednotlivých listů ve spise a jeho doplnění tak, aby zjištěné formální nedostatky byly již pro účely řízení o ústavní stížnosti odstraněny.

Stěžovatel v replice k vyjádření nalézacího soudu uvedl, že z jeho pohledu je podstatné, že dovolací soud rozhodl o dovolání, aniž by z předloženého spisu zcela jasně vyplývalo, že byla odstraněna překážka, na kterou svým přípisem ze dne 30. 5. 2007 upozornil při vrácení spisu. K plné moci ze dne 13. 6. 2006 pro JUDr. Návedlovou uvedl, že správně je založena na č. l. 1686a (nikoliv na č. l. 1686) a mohla být do spisu doložena kdykoliv; podle vyjádření obviněného žádnou plnou moc jmenované advokátce neuděloval a podpis na ní není jeho. Poukázal na usnesení nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2009 (č. l. 1808), kterým byla stanovena odměna a náhrada hotových výdajů ustanovené obhájkyni JUDr. Návedlové, a to za sepis dovolání dne 14. 7. 2006, z čehož vyplývá, že ještě dne 15. 10. 2009 nebyla zmíněná plná moc ve spisu založena; skutečnosti z toho plynoucí nemohou jít k tíži právního zástupce obviněného. K požadavku na ověření podpisu obviněného mj. uvedl, že pro takový postup soudce neměl oporu v tr. řádu. Stěžovatel tvrdil, že obhájkyni k zastupování v dovolacím řízení nezmocnil a vyjádřil přesvědčení, že obhájkyně jednala bez jeho zmocnění; soud by měl zrušit či zprostit ustanoveného obhájce povinnosti obhajování před soudem.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Ústavní soud připomíná, že spravedlivost trestního procesu musí být v každém jednotlivém případě posuzována s ohledem na průběh řízení jako celku, nikoliv na základě izolovaného posouzení některého z jeho fází, aspektů nebo skutečnosti (ačkoliv nelze vyloučit, že jednotlivost může být tak rozhodující, že ovlivní celkové posouzení spravedlivosti řízení). Pro posouzení otázky, zda obviněný byl zbaven spravedlivého procesu, je třeba vzít v úvahu okolnosti případu, včetně povahy, trvání a následků tvrzeného zásahu do základního práva. Tyto požadavky platí nejen pro aplikaci pojetí spravedlivého procesu jako takového, jak je zakotven v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale též pro aplikaci zvláštních záruk obsažených v čl. 6 odst. 3 Úmluvy, resp. jednotlivých článcích hlavy páté Listiny [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 64 a násl., dostupný na adrese http://www.echr.coe.int].

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý údajným nedoručením rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 5.2005 stěžovateli

Stěžovatel především tvrdil, že bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy tím, že mu nebyl řádně doručen rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2005; v důsledku toho lhůta k podání dovolání dosud nezačala plynout a dovolací soud o dovolání rozhodl předčasně.

Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že uvedené tvrzení stěžovatele v něm nemá oporu, neboť z dodejek na č. l. 1633 je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2005 byl obhájkyni stěžovatele JUDr. Karle Návedlové doručen dne 24. 5. 2006 (a opětovně a bez jakékoliv právní relevance dne 10. 9. 2009); stejné datum doručení je uvedeno i v dovolání ze dne 14. 7. 2006 na č. l. 1681. V ústavní stížnosti ani replice stěžovatel neuvedl žádné relevantní skutečnosti potvrzující opak; samotná skutečnost, že trestní spis nebyl soudem veden s potřebnou pečlivostí, na tom nemůže nic změnit; to se obdobně týká i plné moci ze dne 13. 6. 2006 pro uvedenou obhájkyni k podání dovolání na č. l. 1686a. Podmínky řízení stanovené trestním řádem pro rozhodování dovolacího soudu o dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu dle přesvědčení Ústavního soudu v případě stěžovatele v daném směru tudíž byly naplněny.

K tvrzenému porušení základního práva na obhajobu

Stěžovatel tvrdil, že postupem nalézacího soudu bylo porušeno jeho právo na obhajobu dle čl. 6 Úmluvy a čl. 40 Listiny tím, že nalézací soud "nadále po zvolení obhájce stěžovatelem doručoval písemnosti ustanovenému obhájci, když zcela jistě tak učinil v případě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 9/2010 ze dne 13. ledna 2010, ... ."

Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny stejně jako čl. 6 odst. 3 Úmluvy nenaznačují, v jakém stadiu trestního řízení se uplatňují výše uvedené zvláštní záruky spravedlivého trestního procesu, v projednávaném případě právo na obhajobu prostřednictvím obhájce dle čl. 40 odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Nutno proto vycházet z principu, že právo na obhajobu se uplatňuje všude tam, kde daná fáze řízení má v kontextu celého řízení rozhodující význam. Jelikož v řízení o dovolání v trestní věci může dojít ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (nebo jeho části), je třeba záruky spravedlivého procesu respektovat i v této části trestního řízení, následujícího po pravomocném odsouzení stěžovatele.

Právo každého obviněného z trestného činu být efektivně obhajován advokátem (v případě potřeby ustanoveným soudem) je jedním ze základních prvků spravedlivého procesu, byť se nejedná o právo absolutní. Způsob výkonu tohoto práva nicméně Listina ani Úmluva nespecifikují. Výběr prostředků zajišťujících jeho zákonné zakotvení je tudíž věcí zákonodárce. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda zvolený systém a jeho aplikace byla konsistentní s požadavky spravedlivého procesu. V tomto ohledu lze též připomenou, že cílem Listiny i Úmluvy je garantovat nikoliv práva teoretická nebo zdánlivá, ale práva skutečná a efektivní, a že ustanovení advokáta samo o sobě nezajišťuje efektivnost pomoci, kterou může poskytnout obviněnému.

V projednávaném případě stěžovatel v ústavní stížnosti a replice k vyjádření nalézacího soudu oprávněně upozornil na nedostatky v doručování rozhodnutí dovolacího soudu zvolenému obhájci vyplývající z nikoliv řádně vedeného trestního spisu. Ústavní soud je toho názoru, že kromě těchto námitek ryze formálního charakteru stěžovatel neuvedl jakékoliv relevantní skutečnosti vedoucí k důvodnému závěru, že v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku bylo neústavním způsobem zasaženo do jeho základního práva na obhajobu zakotveného ve výše citovaných článcích Listiny a Úmluvy. Stěžovatel svoje právo podat proti rozsudku odvolacího soudu odvolání s pomocí obhájkyně využil, dovolací soud o dovolání rozhodl a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, takže je nelze považovat za svévolné.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

Brně dne 11. července 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru