Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2058/07 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2008K odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/pravomoc a příslušnost Ústavního soudu
Věcný rejstříkdítě
rodiče
příslušnost
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 3/48 SbNU 977
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2058.07.1
Datum podání08.08.2007
Napadený akt

ostatní (nezařaditelné)

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 62, § 57


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2058/07 ze dne 27. 3. 2008

U 3/48 SbNU 977

K odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - soudce zpravodaje Miloslava Výborného - ze dne 27. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 2058/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. T. J. proti sdělením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 6. 2007 č. j. 1 NZC 130/2006-54, 1 NZC 131/2006 o odložení opakovaného podnětu a ze dne 21. 9. 2006 č. j. 1 NZC 130/2006-19, 1 NZC 131/2006 o odložení podnětu, obou k podání návrhu podle § 62 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, na popření otcovství.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 8. 2007 domáhal se Ing. T. J. (dále jen "stěžovatel") zrušení shora uvedených sdělení Nejvyššího státního zastupitelství zaslaných mu v souvislosti s jeho dvěma podněty k podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení § 62 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rodině").

II.

Z ústavní stížnosti, napadených sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyššímu státnímu zastupitelství stěžovatelem zaslaného "návrhu na popření otcovství ve smyslu ust. § 62 odst. 1 zákona o rodině" ze dne 28. 4. 2006, doplněného návrhem ze dne 4. 8. 2006, a stěžovatelem opakovaného "návrhu na popření otcovství ve smyslu ust. § 62 odst. 1 zákona o rodině" ze dne 20. 11. 2006 vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatel je v matrice zapsaným otcem tří nezletilých dětí, a to dcery M. a synů Pe. a P., narozených za trvání manželství uzavřeného s P. J.

Ke dni podání ústavní stížnosti bylo manželství stěžovatele rozvedeno; nezletilé děti byly svěřeny do výchovy matky a stěžovateli bylo uloženo platit na výživu nezletilé M. částku 4 000 Kč měsíčně a nezletilých synů Pe. a P. celkem částku 6 000 Kč měsíčně.

Chování matky vůči stěžovateli se podle stěžovatele již v těhotenství a po narození synů zásadně změnilo, neboť ta jej odmítala jako manžela a vytvořila zcela nesnesitelné prostředí vedoucí k jeho odstěhování ze společného bytu. Stěžovatel tomu zpočátku přikládal pouze ten význam, že se jedná o důsledek těhotenského stavu a šestinedělí, takže v té době o svém otcovství nepochyboval. Nejistotu začal mít až po několika měsících po porodu, na základě informací své dcery, že matku navštěvuje jiný muž, který u ní i přespává, pochybností svých rodičů a přátel. Proto nechal u syna P. zpracovat "soukromý" test DNA, jehož výsledek jej zcela vyloučil jako biologického otce. Provedení tohoto testu sice zadal ještě před uplynutím zákonné lhůty k popření otcovství, ale jeho výsledek obdržel těsně (19 dnů) po jejím uplynutí.

Podáním ze dne 28. 4. 2006, doplněným podáním ze dne 4. 8. 2006 (vypracovaným advokátem JUDr. J. V.), stěžovatel vyzval Nejvyšší státní zastupitelství k postupu podle ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině, tj. k podání návrhu na popření otcovství. V odůvodnění mj. poukázal na výsledky DNA testu u syna P., jenž ho jako biologického otce vyloučil. Poukázal také na právo dětí znát své biologické rodiče. Odmítání provedení testu DNA matkou považoval za důkaz, že není biologickým otcem.

Nejvyšší státní zastupitelství, netrestní odbor, oddělení ochrany dětí a dozoru nad detencí přípisem ze dne 21. 9. 2006, podepsaným státní zástupkyní Dagmar Šturmovou, stěžovateli sdělilo, že podmínky pro postup podle § 62 zákona o rodině neshledalo. Vyjádřilo názor, že existenci matrikového otcovství, jež nemá nebo nemusí mít biologický základ, v případě, že se k dítěti nehlásí jiný konkrétní muž jako jeho biologický otce, není v rozporu se zájmem dítěte, ani neporušuje právo dítěte znát své rodiče a právo na jejich péči. V případě popření otcovství matrikového otce by vážně hrozilo nebezpečí, že oba nezletilí Pe. a P. J. zůstanou zcela bez otce, což není v zájmu dětí.

Návrhem ze dne 20. 11. 2006 podal stěžovatel Nejvyššímu státnímu zastupitelství opakovaný podnět k podání návrhu na popření otcovství. Uvedl, že dodatečně zjistil, že matka dne 28. 4. 2006 nechala provést "soukromý" test DNA u druhého z dvojčat, tj. syna Pe., který ho rovněž jednoznačně vyloučil jako biologického otce. Namítl porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konstatoval, že nemá žádný účinný prostředek nápravy zásahu do svého práva na soukromý a rodinný život zaručeného čl. 8 Úmluvy. Takový účinný prostředek však má Nejvyšší státní zastupitelství. Závěrem uvedl, že on i nezletilí synové mají shodný zájem na prokázání, že není jejich biologickým otcem; a proto by nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství u příslušného soudu měl podat.

Nejvyšší státní zastupitelství, netrestní odbor, oddělení ochrany dětí a dozoru nad detencí přípisem ze dne 6. 6. 2007, podepsaným státní zástupkyní JUDr. Zuzanou Sýkorovou, stěžovateli opětovně sdělilo, že podmínky pro postup podle § 62 zákona o rodině neshledalo. Poukázalo na judikát Spolkového soudního dvora citovaný v článku Jana Hájka uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 9/2005, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelosti ve věci Patrik Kňákal proti České republice, 2007 (stížnost č. 39277/06) a rozsudek téhož soudu ve věci Rasmussen proti Dánsku, 1984 (stížnost č. 8777/49).

Výše citovaná sdělení Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatel považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv a svobod; petitem návrhu žádá, aby Ústavní soud tato sdělení zrušil.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v důsledku nečinnosti nejvyššího státního zástupce při aplikaci ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině, tj. jiným zásahem orgánu veřejné moci, byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny; dále namítl porušení ústavního principu podle čl. 2 odst. 2 Listiny ve vztahu k čl. 4 Listiny (zejména jeho odstavcům 3 a 4), čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 a 13 Úmluvy a práva obou dětí na rodičovskou výchovu a péči vyplývajícího z čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte.

Poukázal na články v odborné literatuře (Návrh nejvyššího státního zástupce na popření otcovství v praxi, Bulletin advokacie č. 11-12/2006, Popírání otcovství nejvyšším státním zástupcem a subjektivní "přirozená" práva dítěte, Bulletin advokacie č. 5/2007) a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku, 2005 (stížnost č. 74826/01), uveřejněné v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 6/2005. Uvedl, že podle právní úpravy ve Slovenské republice může žalobu na popření otcovství podat zapsaný otec, a to do tří let ode dne, kdy se dověděl, že se jeho manželce narodilo dítě, a že podle připravovaného návrhu nového občanského zákoníku má být uzákoněna povinnost podat návrh na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem v případě, je-li vzhledem ke všem okolnostem, zejména pak profilu DNA, zřejmé, že muž považovaný za otce dítěte otcem není, uplynula lhůta stanovená k popření otcovství některému z rodičů, ledaže zájem dítěte výjimečně vyžaduje, aby k popření otcovství nedošlo.

IV.

Ústavní soud napadené akty Nejvyššího státního zastupitelství přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že k projednání návrhu stěžovatele na jejich zrušení nemá Ústavní soud pravomoc.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří přesvědčení stěžovatele, že byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech tím, že jeho podnět k podání žaloby na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině nebyl dostatečně přezkoumán Nejvyšším státním zastupitelstvím, v důsledku čehož byl odložen.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán, v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím, resp. opatřením, v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí", příp. "opatření" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 233/02 (U 30/27 SbNU 337) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325)]. Tento předpoklad ovšem v posuzovaném případě zjevně naplněn nebyl. Je totiž třeba striktně odlišovat právo podat návrh na zahájení řízení a právo o tomto návrhu autoritativně rozhodnout. Zatímco prve uvedené právo náleží do uplynutí lhůty stanovené v § 61 odst. 1 a 2 zákona o rodině otci a matce dítěte a po uplynutí této lhůty nejvyššímu státnímu zástupci, právo autoritativně rozhodnout o právech a povinnostech osob, tedy o tom, zda matrikový otec je biologickým otcem dítěte, náleží ve všech případech výlučně soudu. Nejvyšší státní zastupitelství tak při aplikaci § 62 zákona o rodině nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje své oprávnění obsažené v citovaném ustanovení zákona o rodině. Odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím proto nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; jedná se o pouhé vyrozumění stěžovatele o tom, jak bylo s jeho podnětem naloženo. Ostatně ani rozhodnutí Ústavního soudu, jímž by stěžovatelem napadená sdělení byla zrušena, nic by na ochraně základních práv stěžovatele (jakož i nezletilých dětí, k nimž svědčí zákonná domněnka stěžovatelova otcovství) nezměnilo. Po zrušení těchto rozhodnutí nenastala by jiná situace než ta, že v důsledku zásahu Ústavního soudu nebylo by stěžovateli stran dalšího postupu Nejvyššího státního zastupitelství sděleno ničeho. Je již proto zcela nejasné, jakou právní funkci by stěžovatelem požadované kasační rozhodnutí mělo. Právo popřít otcovství náleželo stěžovateli ze zákona, nebylo jím ovšem ve stanovené lhůtě realizováno a v důsledku toho zaniklo; navíc z ústavního pořádku České republiky nevyplývá, že by popěrné právo rodičů muselo být časově neomezené. Z obsahu podané ústavní stížnosti se přitom jednoznačně podává, že stěžovatel měl vážné pochybnosti o svém otcovství již v průběhu lhůty, ve které mohl své popěrné právo podáním žaloby realizovat; pokud by takové pochybnosti nepojal, zajisté by neměl žádný důvod verifikovat je pomocí jím vyžádaného testu DNA. Pak však jeví se stěžovatelovo ignorování lhůty k podání žaloby (a to ať už pro její neznalost nebo pro jiné důvody) postupem - lépe řečeno "nepostupem" - vedoucím k důsledku pro stěžovatele vyjádřitelnému prastarou, již Iustinianem formulovanou zásadou: "vigilantibus, non dormientibus iura subvenient" - "právo pomáhá bdělým, ne spícím". Prvotně tedy nikoliv sdělení Nejvyššího státního zastupitelství adresované stěžovateli po uplynutí zákonné popěrné lhůty, ale stěžovatelem samotným navozená situace přivodila - pro jeho žalobní nečinnost - stav, kdy vskutku bylo by možno jej obecně nahlédnout jako rozporný se základním právem na respektování soukromého života. S ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že podmínky, za nichž lze ústavní stížnost podat, v projednávaném případě nebyly splněny, neboť odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím nespadá pod pojem rozhodnutí či opatření ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání nemá Ústavní soud pravomoc (slovy zákona o Ústavním soudu "k jehož projednání není Ústavní soud příslušný"; shodně judikoval Ústavní soud např. v usneseních ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 158/06 a ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1944/07, dostupných ve volně přístupné databázi Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz).

Ačkoliv tedy nemá Ústavnísoud pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech směřujících proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, které nepodalo žalobu podle § 62 zákona o rodině, či proti přípisům, kterými Nejvyšší státní zastupitelství tuto skutečnost oznamuje zasilateli podnětu, je si vědom toho, že stávající zákonná úprava, dle níž manžel má právo popřít otcovství jen ve lhůtě šesti měsíců od narození dítěte (§ 57 odst. 1 zákona o rodině), v případě, kdy Nejvyšší státní zastupitelství odmítne zmíněnou žalobu podat, může za určitých okolností kolidovat zejména s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a samozřejmě také se základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem České republiky [v této souvislosti možno zmínit zejména rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 2005 ve věci Shofman proti Rusku, stížnost č. 74826/01 (uveřejněno mj. v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 6/2005), případně rozsudek téhož soudu ze dne 10. 10. 2006 ve věci Paulík proti Slovensku, stížnost č. 10699/05 (uveřejněno tamtéž); pozornost - zejména zákonodárce - si zasluhuje i rozsudek německého Spolkového ústavního soudu ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 1 BvR 421/05 (dostupný na internetových stránkách tohoto soudu)]. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům, dle nichž Ústavní soud není oprávněn k přezkumu postupu Nejvyššího státního zastupitelství, je vyloučena možnost nápravy cestou, kterou nyní stěžovatel zvolil. Ústavní soud proto opakovaně apeluje na Nejvyšší státní zastupitelství, aby při rozhodování o tom, zda žalobu podle § 62 zákona o rodině podá či nikoliv, vzalo v úvahu rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva; pokud tak neučiní, případný vznik právní odpovědnosti České republiky, plynoucí z porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, by šel na vrub právě tohoto státního orgánu.

Pro uvedené Ústavnísoud návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru