Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2054/11 #1Usnesení ÚS ze dne 04.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NSS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezp... více
Věcný rejstříkDiskriminace
důchod/starobní
hmotné zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2054.11.1
Datum podání13.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 30 odst.1, čl. 3 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 32

198/2009 Sb., § 2 odst.3, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2054/11 ze dne 4. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudkyně zpravodajka) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. B., právně zastoupeného Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Mikulášské náměstí 11, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2010, č.j. 16 Ad 50/2010-42, a Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 2011, č.j. 4 Ads 16/2011-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na zákaz diskriminace a rovněž práva zakotvená v čl. 1, v čl. 3 odst. 1 a v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. února 2010, č.j. 481012158, byl přiznán stěžovateli starobní důchod ve výši 12.154,- Kč měsíčně. K námitkám stěžovatele rozhodlo ústředí České správy sociálního zabezpečení dne 28. dubna 2010, č.j. 481012158/315-AHJ, které námitky zamítlo a potvrdilo rozhodnutí o důchodu. Správní žalobu stěžovatele výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Plzni zamítl. Následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že ani správní soudy ani Česká správa sociálního zabezpečení nepřijaly jeho argumentaci o diskriminaci při rozhodování o výši starobního důchodu, respektive splnění podmínek pro jeho přiznání. Stěžovatel uvedl, že jako samoživitel vychoval na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih své dvě děti, což by v případě, že by byl osobou ženského pohlaví, vedlo ke zohlednění snížením důchodového věku. Postup orgánů veřejné moci proto považuje za diskriminační, jejich rozhodnutí považuje za vadná, a s ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 16 Ad 50/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Ze spisu krajského soudu, jakož i z napadených rozhodnutí je patrné, že námitkou diskriminačního jednání podle § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona, podle kterého: "Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru.", se správní soudy zabývaly. Přitom poukázaly na související ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona, podle kterého: "Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, které souvisí se stanovením rozdílného důchodového věku2) pro muže a ženy...". (č.l. 43 či 70). Soudy se tedy neztotožnily se stěžovatelem na tvrzené diskriminaci, a to s ohledem na zákonnou výluku, uvedenou rovněž v antidiskriminačním zákoně. Soudy rovněž odkázaly na judikaturu Ústavního soudu, nález sp. zn. Pl. ÚS. 53/04 (publ. in: N 160/47 SbNU 111), který se zabýval návrhem na zrušení § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, právě pro rozpor s čl. 30 odst. 1 Listiny). Tento nález k právě projednávané diskriminaci, respektive porušení rovnosti uvedl: "Rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo.

Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti.".

S ohledem na uvedené proto čtvrtý senát Ústavního soudu odkazuje, přiměřeně, na zmíněný judikát, jímž je ve svém rozhodování vázán, a to i za situace kdy soudkyně zpravodajka vyjádřila k nálezu sp. zn. Pl. ÚS. 53/04 odlišné stanovisko. Ústavní soud tak k věci pouze dodává, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Z těchto mezí soudy při posuzování věci stěžovatele nevykročily, respektovaly přitom zcela správně jak platnou právní úpravu, tak i zmíněnou judikaturu k dané problematice. Proto Ústavní soud neshledal namítané zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru