Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 205/97Nález ÚS ze dne 20.11.1997K otázce majetkové křivdy způsobené nesprávnou aplikací dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
Dědění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 144/9 SbNU 279
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.205.97
Datum podání12.06.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1

87/1991 Sb., § 3 odst.4 písm.a, § 3 odst.4 písm.b, § 1 odst.1, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 205/97 ze dne 20. 11. 1997

N 144/9 SbNU 279

K otázce majetkové křivdy způsobené nesprávnou aplikací dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 20. listopadu 1997

v senátě ve věci ústavní stížnosti R. D. proti rozsudku Krajského

soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 3. 1997, čj.

29 Co 101/97-109,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka

v Liberci, ze dne 25. 3. 1997, čj. 29 Co 101/97-109, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,

potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11.

1996, čj. 14 C 432/92-92, jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem,

aby vedlejší účastník byl uznán povinným vydat stěžovateli

a sepsat s ním dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku tohoto

rozsudku blíže označených, stěžovatel mimo jiné uvádí, že

rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená

práva zakotvená v článku 3 odst. 1, článku 11 odst. 1 a 4, jakož

i článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Obecné soudy vytýkají dědicům, že nepodali dědickou

přihlášku, a že proto nemohli dědictví pravomocně nabýt,

přehlížejí však přitom, že předpokladem podání dědické přihlášky

je zahájení dědického řízení soudem, což se nestalo. Tento stav

neprojednání dědictví trvá doposud, protože však projednávaný

nárok se opírá o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, mohou obecné soudy rozhodnout pomocí aplikace

tohoto zákona, aniž by vyloučily nároky oprávněných dědiců, jako

následníků závětních dědiců podle zápisu v pozemkové knize.

Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného

rozhodnutí.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, uvedl ve

svém vyjádření ze dne 2. 10. 1997, že stěžovateli lze přiznat

nejvýše postavení potomka fideikomisárního substituta, což

znamená, že již nespadá do okruhu osob oprávněných k restituci

majetku podle § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích. Okruh oprávněných osob je dán zákonem a výklad

zákona je věcí soudu. Stěžovatel ostatně nikde nedokládá, v čem má

spočívat jím tvrzená diskriminace, které se vůči němu měly obecné

soudy dopustit. Ústavní soud nezavršuje soustavu obecných soudů,

a není tedy další dovolací instancí. Ústavní stížnost má místo,

jen pokud napadeným rozhodnutím byla porušena Ústavou zaručená

práva stěžovatele. V tomto případě se tak nestalo, a proto třeba

mít za to, že ústavní stížnost by měla být jako zjevně

neopodstatněná odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb.

Vedlejší účastník výrobní družstvo Eltherm uvedl ve svém

vyjádření ze dne 3. 10. 1997, že se ztotožňuje se závěry

napadeného rozhodnutí. Z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nelze

dovodit, že rozhodnutí o projednání dědictví, případně podání

podnětu k němu, bylo povinností soudu. Důkazní břemeno spočívá

v této věci naopak na stěžovateli.

Ústavní soud, jak již vyslovil v předchozím nálezu v této

věci ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94, není vskutku soudem

nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již

proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, nicméně jen potud, pokud tyto soudy ve své

činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto

směru Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 14 C 432/92 Okresního

soudu v Liberci, že po vydání citovaného nálezu Ústavního soudu

prováděl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,

dokazování, směřující rovněž k posouzení, zda došlo ke konfiskaci

předmětných nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb. Po zjištění,

že J. G., jako dědička původního vlastníka, zemřela již dne 7.

10. 1945, tedy před účinností citovaného dekretu, rozsudek

Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 2. 1993, čj. 14 C 432/92-14,

zrušil. Ve svém zrušujícím usnesení ze dne 26. 10. 1995, čj. 29 Co

482/95-78, krajský soud uvedl, že otázka, kdo byl vlastníkem

nemovitostí k datu 30. 10. 1945, kdy ze zákona měly nastat účinky

konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., závisí na tom, zda v té

době již nastaly účinky svěřenského náhradnictví, čili zda osoby,

v jejichž prospěch svědčilo, se již ujaly pozůstalosti postupem

upraveným v ustanovení § 799 a násl. obecného zákoníku občanského,

tedy prokázáním právního důvodu dědění a dědickou přihláškou.

Teprve po objasnění této otázky, vyžadující si potřebu doplnění

důkazů, bude možno zkoumat, zda ve vztahu k osobě, které

v kritické době svědčilo vlastnické právo, proběhlo správní řízení

podle § 1 odst. 4 dekretu a jaký byl jeho výsledek. Stěžovatele by

bylo možno pokládat za oprávněnou osobu jen ve vztahu

k vlastníkovi a pokud by se mělo jeho oprávnění odvozovat od

závětí J. G. povolaných fideikomisárních substitutů, pak jen

v rozsahu podílů, které jeho právním předchůdcům z tohoto důvodu

náležely. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. 11. 1996,

čj. 14 C 432/92-92, stěžovatelovu žalobu opětovně zamítl

s odůvodněním, že restituční nárok dědice ze závěti končí

v projednávané věci u substituta, tím však stěžovatel není.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným

rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci potvrdil,

vycházeje v podstatě ze stanoviska, jaké zaujal Městský soud

v Praze ve svém rozsudku ze dne 18. 2. 1993, 14 Co 25/93,

publikovaném pod č. 8/1996 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek. Podle tohoto stanoviska ustanovení § 3 odst. 2 písm.

b) zákona č. 87/1991 Sb. lze obdobně analogicky použít i na

náhradní dědice podle náhradnictví svěřenského (fideikomisární

substituce) ve smyslu ustanovení § 608 dříve platného obecného

zákoníku občanského z roku 1811, nikoli však již na děti nebo

vnuky tohoto náhradního dědice.

Obecné soudy navzdory tomu, na co poukazoval Ústavní soud

v již citovaném nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 56/94, a dokonce

i navzdory tomu, co konstatoval Krajský soud v Ústí nad Labem,

pobočka v Liberci, ve svém zrušujícím usnesení ze dne 26. 10.

1995, zvolily při svém rozhodování cestu procesní ekonomie. Jinými

slovy, ať by již šlo o majetek, který byl konfiskován, či

konfiskován nebyl, nelze podle názoru obecných soudů stěžovatele

z uvedených důvodů považovat za oprávněnou osobu podle ustanovení

§ 3 odst. 4 písm. a), resp. b), zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, v nyní platném znění. Takový

procesně ekonomický přístup může být v mnoha případech namístě,

jindy však může odvést od jádra problému, jak se také stalo

v projednávané věci. Ústavní soud proto v naznačených směrech sám

doplnil řízení a z výměru bývalého ONV v Liberci (číslo jednací

a datum nejsou uvedeny) zjistil, že podmínky pro konfiskaci byly

konstatovány u J. G., která však zemřela, jak již bylo uvedeno,

dne 7. 10. 1945, tedy ještě před účinností dekretu č. 108/1945

Sb., která nastala dnem 30. 10. 1945. Protože J. G. měla vzhledem

k odevzdací listině ze dne 26. 10. 1932, čj. D 1 176/32-9,

postavení tzv. předního dědice, nemohly být s citovaným správním

aktem spojeny žádné právní účinky. V této souvislosti možno

konstatovat, že k obdobnému závěru směřoval již nález bývalého

Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 1947, čj. 457/47-3, a to

ve věci, v níž došlo k aplikaci dekretu č. 12/1945 Sb. Za tohoto

stavu věci měl tedy v roce 1945 soud zahájit pozůstalostní řízení,

a to z úřední povinnosti (§ 798 obecného zákoníku občanského

z roku 1811, § 20, § 34 nesporného patentu). V projednávané věci

však takto postupováno nebylo, náhradní dědicové nebyli o dědickém

nápadu uvědoměni ani nebyli vyzvání k podání dědické přihlášky.

Již v této situaci jeví se Ústavnímu soudu projednávaná věc

vymykat z rámce skutkových okolností, za nichž rozhodoval Městský

soud v Praze v již citovaném a publikovaném rozsudku, kdy žalobci

namítají, že jejich dědeček odmítl v tísni podat přihlášku na

fideikomisární nápad. V pozůstalostním řízení nebylo totiž co

projednat, neboť předmětný majetek byl "konfiskován", a to bez

ohledu na existenci, v pozemkové knize uvedených, náhradních

dědiců. Správní orgán, rozhodující o konfiskaci, zde postupoval

spíše "plošně", neboť již pouhé nahlédnutí do pozemkové knihy mu

mohlo věc učiniti zjevnou. K takovému přístupu byly správní orgány

přímo "naváděny" různými pokyny a směrnicemi tehdejšího

ministerstva vnitra, razícího již cestu jinému, totiž totalitnímu,

řádu, a to dokonce stranou dekretu č. 108/1945 Sb. Tak kupř.

článek 6 směrnice ministerstva vnitra ze dne 7. 2. 1946,

uveřejněné pod č. 401/1946 Ú. l., ve svém třetím odstavci

připouštěl konfiskaci i toho majetku, jehož vlastník nebyl znám,

s tím, že v rozhodnutí jednoduše postačuje uvést skutečnosti

odůvodňující konfiskaci. Ve směrnici ministerstva vnitra

k provedení dekretu č. 108/1945 Sb. ze dne 31. 3. 1946, č.

1700-27/3-46-82-Vb/3, byly pak v článku V odst. 2 písm. a) jako

případy, kdy zemřelá osoba spadá pod § 1 dekretu č. 108/1945 Sb.,

uváděny ty případy, jež již s aplikací citovaného dekretu jsou

sotva slučitelné. Nepodání dědické přihlášky otcem stěžovatele

mohlo tedy za těchto podmínek stěží způsobit zmaření

fideikomisární substituce. Pokud by totiž existovaly důvody, pro

které by mohl být konfiskován i dědický podíl stěžovatelova otce,

měl těmto důvodům být dán průchod ve správním řízení, což se však

nestalo. Situaci, jaká tehdy, a zejména po únoru 1948, existovala,

dokumentuje snad nejpřesvědčivěji rozhodnutí bývalého Ústředního

národního výboru statutárního města Liberce ze dne 18. 3. 1948,

zn. 1300/48-byt.Kv./Mo, jímž stěžovatelově matce byl s okamžitou

platností zrušen nájemní poměr v bytě L. čp. 245 s odůvodněním, že

ve společné domácnosti s ní žije osoba německé národnosti

(stěžovatelův otec). Jak se v tomto rozhodnutí dále konstatuje,

vzhledem k veřejnému klidu a pořádku je nutno, aby stěžovatelova

matka byt ihned vyklidila, neboť jinak bude dne 23. 3. 1948

o 10.00 hodině dopolední vyklizena exekučně. V tomto, již

totalitním jazykem formulovaném dokumentu, vydaným bezmála 3 roky

po uplynutí války, nelze spatřovat nic jiného než projev

diskriminace vůči stěžovatelově otci jen proto, že byl německé

národnosti.

Jak Ústavní soud konstatoval kupř. ve svém nálezu ve věci sp.

zn. IV. ÚS 101/96, politický nátlak nelze chápat jen jako

jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož

výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila

ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě jinak

neučinila. Obdobné proto platí i pro situaci, jaká existovala

v projednávané věci, kdy stěžovatelův otec neučinil ani nemohl

učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinil.

Všechny konstatované skutečnosti a okolnosti posunují proto pozici

stěžovatelova otce do roviny, v níž analogicky jej již, a to

v rozsahu jeho podílu, tedy jedné čtyřiadvacetiny, nelze považovat

pouze za osobu oprávněnou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. a),

resp. b), zákona č. 87/1991 Sb., ale za oprávněnou osobu podle §

3 odst. 1 citovaného zákona. Jestliže totiž není pochyb o tom, že

stěžovatelův otec se nemohl svého dědického podílu, jako náhradní

dědic na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví, ujmout

vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, které

byly v rozporu se zásadami uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, potom podle názoru

Ústavního soudu neexistují důvody, proč by k nápravě takové

evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědici, tedy ve

vztahu ke stěžovateli. Tento výklad je v souladu i s preambulí

k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky

majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989, i když

s vědomím, že tyto křivdy, a to i na občanech německé národnosti,

nelze nikdy napravit zcela.

Protože rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého

majetku obci, zahrnuje v to i předmětný majetek, bylo vydáno

bývalým KNV v Liberci dne 26. 11. 1949 pod čj. Ú III-14/49

a následně dne 24. 1. 1951 byl podán návrh na vklad vlastnického

práva pro československý stát, je splněna i podmínka tzv.

rozhodného období, stejně jako je vzhledem k tomu, co již bylo

uvedeno, naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného

v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Tím, že obecné soudy se v podstatě omezily na pouhou

reprodukci publikovaného rozsudku Městského soudu v Praze,

postupujícího ostatně rovněž s použitím analogie, a nezjišťovaly,

a proto ani nevzaly a ani nemohly vzít v úvahu všechny, pro

posouzení této věci relevantní, okolnosti, odepřely tím

stěžovateli jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle

článku 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení uvedeného článku Listiny podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného

zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. listopadu 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru