Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 205/03Usnesení ÚS ze dne 03.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.205.03
Datum podání07.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 205/03 ze dne 3. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 205/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. M. P., zastoupeného JUDr. R. V., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, čj. 5 T 108/2000-85, ze dne 13. 11. 2001, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 4 To 103/2002, ze dne 18. 4. 2002, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 4 To 103/2002, ze dne 18. 4. 2002, bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, čj. 5 T 108/2000-85, ze dne 13. 11. 2001, kterým byl odsouzen pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 tr.z. a potrestán trestem odnětím svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že po prohlášení konkurzu měl svým jednáním znemožnit úplný a správný soupis majetku, který je součástí konkurzní podstaty. Obecné soudy v rozhodnutích vycházely z toho, že stěžovatel byl povinen do 30 dnů od prohlášení konkurzu předat správci konkurzní podstaty seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a jejich adres a odevzdat mu své účetnictví i všechny potřebné doklady a vysvětlení. Soudy přitom vůbec nevzaly na vědomí stěžovatelovu obhajobu a předložené důkazy o tom, že si s ním správce konkurzní podstaty dohodl postupné předání dokladů do konce října 1998, což mu vše také bylo do konce října 1998 ze strany stěžovatele předáno, jak dosvědčila i svědkyně K. a dopis správce konkurzní podstaty ze dne 30. 4. 1999, v němž požadoval pouze doplnění dílčích podkladů. Prvostupňový soud uvedl, že ze stěžovatelovy výpovědi vyplývá, že nesplnil své povinnosti ve lhůtě správcem určené, což však stěžovatel odmítá, neboť nic takového neuváděl. Zmíněná výzva správce ze dne 30. 4. 1999 pak nebyla stěžovateli nikdy doručena a s jejím obsahem se stěžovatel seznámil až na Policii ČR v rámci trestního stíhání. I obecnými soudy bylo v probíhajícím trestním řízení prokázáno, že stěžovatel doklady předával již v období října 1998, což ostatně nepopíral ani správce konkurzní podstaty. Obecné soudy přitom vůbec nezjišťovaly, které doklady stěžovatel správci odevzdal, a zda u později odevzdaných dokladů šlo o doklady, jejichž nedostatek mohl ohrozit úplné a správné zjištění konkurzní podstaty. V řízení před obecnými soudy tak bylo podle stěžovatelova názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož součástí je i povinnost soudu rozsudek odůvodnit způsobem uvedeným v § 125 tr.ř., tj. vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Další složkou práva na řádný proces je dodržování základních zásad řízení uvedených v § 2 tr.ř., tedy postupovat v řízení za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku nevyplývá, jak se soud vypořádal s jednotlivými stěžovatelem nabídnutými důkazy, a soud nijak nehodnotí výpověď svědkyně K. Není dále zřejmé, jakou souvislost se stěžovatelem má zjištění, že teprve v roce 2000 mělo být provedeno jakési "zpracování" vypořádacího podílu v s.r.o. P.. Stěžovatel požádal o provedení důkazu spisem konkurzního soudu z jednání ze dne 27. 1. 2000, z něhož podle stěžovatelova názoru vyplývá projednávání podružných otázek, aniž by bylo stěžovateli vytýkáno nedodání správcem vyžádaných informací. Přesto právě tato záležitost byla hodnocena jako důkaz o stěžovatelově nespolupráci. Soudem nebyla konstatována osnova předávacího protokolu, podle níž měl stěžovatel správci předávat jednotlivé podklady, a rovněž nebyly vzaty v úvahu doklady o doručení správcem vyžádaných podkladů ze dne 5. 10., 19. 10. a 26. 10., a ani soupis dokladů sestavený 30. 4. 1999 správcem. Tímto postupem obecných soudů bylo podle stěžovatelova názoru porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na řádný proces, a stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel rovněž dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 5 Tdo 116/2003, ze dne 12. 2. 2003, odmítl podle § 265i odst. 1 písm, b) tr.ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr.ř.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 5 T 108/2000, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Ostravě vyslovuje nesouhlas s obsahem ústavní stížnosti, kdy stěžovatel vychází z toho, že "nebyla vzata na vědomí jeho obhajoba", k čemuž krajský soud podotýká, že z trestního řádu, ani z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne, že by ten, kdo popřel trestnou činnost, musel být vždy obžaloby zproštěn. Na věci nic nemění účelová tvrzení stěžovatele odkazující na § 125 a § 2 tr.ř., neboť z obsahu rozhodnutí obou soudů je zcela zřejmé, že tvrzení stěžovatele ani v nejmenším neobstojí a je prostě nepravdivé. Dále krajský soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR , který dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.ř., kdy i toto rozhodnutí znamená, že stěžovateli nebylo ničím bráněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel se fakticky obrací na Ústavní soud jakožto na nejvyšší soud odvolací s žádostí, aby byly jinak hodnoceny prováděné důkazy, tedy podle vůle stěžovatele. V dalším se krajský soud s ohledem na charakter stížnostních námitek odvolává na znění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu a soudu okresního.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatuje, že námitky k hodnocení dokazování obecnými soudy, uvedené v ústavní stížnosti, jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a to v jeho písemně vypracované výpovědi k obžalobě, kterou přečetl u hlavního líčení (č.l. 76-80), a zejména v podaném řádném opravném prostředku (č.l. 90-93). Oba obecné soudy se těmito jeho tvrzeními ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky týkající se hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, v důsledku čehož soudy podle stěžovatelova názoru vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel v tomto směru poukazuje především na odůvodnění napadených rozhodnutí, která podle jeho názoru nesplňují požadavky stanovené v ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř., pokud jde o vyložení postupu soudu při hodnocení důkazů. Soudy dále nepostupovaly, jak uvádí stěžovatel, v souladu se základními zásadami trestního řízení uvedenými v § 2 tr.ř., který ukládá postupovat v řízení za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Konkrétně v tomto směru poukazuje stěžovatel na důkazy, které svědčí v jeho prospěch. V předmětném trestním řízení bylo tak podle stěžovatelova názoru dotčeno jeho základní právo na řádný proces.

Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti konkrétního případu, kdy z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.

Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsáhlé dokazování. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. To se vztahuje i k výpovědi svědkyně K., ke které se ve svém rozhodnutí vyjádřil prvoinstanční soud (č.l. 85) i soud odvolací (č.l. 109). Při posuzování otázky předání potřebných podkladů ke zjištění majetku patřícího do konkurzní podstaty vycházely soudy zejména z výzev správce konkurzní podstaty ke splnění předmětné povinnosti, mezi nimiž je i stěžovatelem zmiňovaná výzva ze dne 30. 4. 1999 (č.l. 43), vztahující se k soupisu dokladů předaných stěžovatelem téhož dne. Z této výzvy nelze učinit závěr, jak tvrdí stěžovatel, že uvedený soupis dokládá, že správce konkurzní podstaty měl požadované doklady k dispozici. Na věci nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že tato výzva, doručená na vědomí Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě dne 3. 5. 1999, jemu doručena nebyla, když této výzvě předcházela řada výzev dřívějších. Z řady písemných dokladů založených ve spise (č.l. 33, 35, 36, 37, 38, 42, 43, 46-47, 48 a další) obecné soudy jednoznačně dovodily závěr, že stěžovatel doklady potřebné pro zjištění majetku patřícího do konkurzní podstaty v období od 20. 9. 1998 do 11. 4. 2000 nedodal, tedy ani v prodloužené lhůtě dohodnuté mezi ním a správcem konkurzní podstaty do konce října 1998, a proto nebylo nutné zabývat se konkrétními okolnostmi, které doklady stěžovatel předal, jak stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká. Stěžovatelem zmiňovaná nejasná souvislost vypořádacího podílu v obchodní společnosti P., s.r.o., s posuzovanou věcí je z rozhodnutí obou soudů zřejmá (č.l. 85, 109). Nelze rovněž přisvědčit tvrzení stěžovatele, že z důkazu spisem konkurzního soudu z jeho jednání dne 27. 1. 2000 vyplývá, že stěžovateli při jednání nebylo vytýkáno nedodání vyžádaných informací (č.l. 99), jak naopak dovodil odvolací soud (č.l. 111).

Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Tuto zásadu je třeba v posuzované věci vztáhnout i na stěžovatelem uplatněné námitky týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy a vyložení těchto důkazů v odůvodnění jejich rozhodnutí napadených ústavní stížností. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Závěry, ke kterým v posuzovaném případě dospěly obecné soudy, nelze pak považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, když pouze takový nesoulad by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na řádný proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a vyžadovalo proto jeho zásahu.

Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. listopadu 2003

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru